Rebel, který nechce nikam patřit

RECENZE – KNIHA: Harmony Korine: Interviews (ed. Eric Kohn, University Press of Mississippi, 2014) – JANA BÉBAROVÁ –

Po řadu dekád Hollywood udával tempo americké kinematografii. Tendence osvobozovat se, případně se rovnou vymezovat vůči konvencím mainstreamu se objevovaly vždy, ale dlouho byly jen okrajovou záležitostí. Zlom nastal na přelomu 80. a 90. let s razantním vzestupem nezávislé produkce, za jejímž úspěchem Hollywood nechtěl zaostávat a začal její inovativní postupy a výrazné tvůrčí osobnosti strategicky pohlcovat. Nastalé vzájemné prolínání obou sektorů, které znemožňovalo je od sebe jednoznačně separovat, vedlo k vytvoření zvláštního hybridu, tzv. Indiewoodu. Nicméně vedle těch, kteří se rozhodli využít příležitosti, jež jim komerční produkce nabízela, stále zůstává silná skupina tvůrců, kteří si hrdě zakládají na své „nezávislosti“ a neustávají ve svých progresivních výbojích.

„I’m going to make movies like nobody has ever seen before.“ Harmony Korine na tiskové konferenci v Cannes, 1995

Jedním z takových je i Harmony Korine, scenárista a režisér, který na sebe jako skutečný enfant terrible poutá pozornost již po dvě dekády. Tvůrce, který byl v polovině 90. let teprve jako jednadvacetiletý mladík objeven coby „zázračný“ talent, nikdy nepovolil v subverzivním přístupu k filmovému médiu a každými dalšími počiny nepřestává překvapovat. Výjimečnost Korinovy osobnosti se odráží v jeho zařazení mezi renomované režiséry světového formátu, jejichž tvorbu systematicky reflektuje americké nakladatelství University Press of Mississippi v knižní sérii Conversations with Filmmakers (všechny námi recenzované tituly najdete zde). Ve svých jednačtyřiceti letech se Harmony Korine řadí k hrstce filmařů, kteří byli takto poctěni v relativně mladém věku, v době jejich největší slávy. Prvenství si udržuje Quentin Tarantino, jehož sebrané rozhovory vyšly jako jedny z prvních titulů edice v roce 1998, kdy mu bylo pětatřicet let a měl na svém kontě teprve tři, zato však velmi úspěšné celovečerní filmy. V devětatřiceti letech, krátce po získání prvního Oscara za režii, se stejné pocty dočkal další významný hlas nezávislé scény 90. let, Steven Soderbergh.1 V těsném závěsu za nimi zůstává (společně s Johnem Singletonem) Harmony Korine, který prozatímního kariérního vrcholu dosáhl předloni se Spring Breakers, kterými se mu podvratným způsobem povedlo infiltrovat mainstreamovou sféru.2

Originálnost tvůrce, jenž se svérázností sobě vlastní sám sebe považuje za jedinečného a odmítá být spojován se škatulkou „nezávislého“ filmu, je patrná i v grafickém řešení knihy, která mezi ostatními tituly edice vyniká tím, že narušuje jejich uniformní koncept černého přebalu, který je v případě Korina růžový – analogicky k cukrkandlovému vizuálu Spring Breakers, zvrácené prázdninové romance s disneyovskými princeznami.

„I have no bond or any kind of relationship to any other filmmakers working, not just in America, but anywhere. I personally don’t feel a part of any movement.“ Harmony Korine, Index magazine, 1997

Kniha je sbírkou rozhovorů vzniklých v průběhu dvaceti let, jejichž tištěné verze jsou ve většině případů nesnadno dostupné. Součástí je taktéž přepis nově pořízené rozsáhlé konverzace režiséra s editorem knihy Ericem Cohnem, filmovým kritikem a editorem prestižního amerického magazínu Indiewire, taktéž přispívajícího do časopisů jako Cineaste, Filmmaker nebo do deníku New York Times. Jejich rozprava chronologicky reflektující jak celou Korinovu tvorbu, tak jeho bouřlivý osobní život, je rozdělena do tří bloků a čtenáři je postupně dávkována na začátku, uprostřed a na konci. Úvodní esej editora je konstantou edice stejně jako přidaný strukturovaný profesní životopis tvůrce a zevrubný soupis jeho filmografie (v případě Korina včetně všech krátkých hraných i dokumentárních snímků, klipů, televizních spotů, videoinstalací, ale i nerealizovaných scénářů a nedokončených filmových projektů).

Pečlivý výběr rozhovorů zachycuje sinusoidní křivku jeho profesní dráhy, a to od momentu, kdy se díky úspěchu jeho scenáristického debutu Kids (režie Larry Clark) z nuly vyhoupl na špici, a získal tak finanční prostředky na realizaci své režijní prvotiny Gummo. Snímkem, který je dnes považován za učebnicový příklad nezávislého filmu 90. let, si získal obdiv filmových osobností formátu Guse Van Santa, Bernarda Bertolucciho, ale i Wernera Herzoga a Larse von Triera, s nimiž posléze navázal spolupráci. Trier mu vnukl myšlenku, aby svůj další projekt Julien Donkey-Boy natočil ve stylu Dogma 95, a Herzog jej podpořil hereckou účastí v něm (taktéž se objevil i v jeho třetím filmu). Rozruch, který byl kolem Korina v druhé polovině 90. let vyvolán, je z knihy patrný již po zběžném prolistování, při němž si nelze nevšimnout, že více než polovina článků je datována právě do této etapy režisérovy tvorby. Serióznost pozornosti, která mu byla věnována, ilustrují i jména zpovídajících: pod prvním, dvanáctistránkovým textem je podepsána známá newyorská novinářka Lynn Hirschberg, u dalších figurují nedávno zesnulý slavný chicagský filmový žurnalista Roger Ebert a vlivný americký umělec a performer Mike Kelley, který svůj život před třemi lety ukončil sebevraždou. Jejich rozhovory následují mj. texty publikované v prestižních titulech jako Sight & Sound či Guardian.

Selekce článků rovněž zrcadlí propast, do níž se Korine kvůli drogové závislosti zřítil s nástupem nového tisíciletí – mezidobí let 2000 a 2008 je zastoupeno pouze dvěma rozhovory, z nichž vyniká na Korina nezvykle osobní zpověď pro francouzský kulturní magazín Les Inrockuptibles v roce 2003. Režisérovu dlouholetou odmlku zaplňuje zařazení rozsáhlého dvacetistránkového rozhovoru s Aaronem Rosem a Arim Marcopoulosem pro americký nezávislý umělecký časopis ANP Quarterly, který s odstupem reflektuje jeho kreativní vývin od adolescentního věku, jeho ústup ze scény a následný návrat s filmem Pan Osamělý, v němž opět obrátil pozornost k bizarní komunitě jedinců (v tomto případě imitátorům slavných osobností a popkulturních ikon).

„I am 100 percent commercial, patriot, auteurist, new waver, and I’ll die with my secrets of independence and righteousness.“ Harmony Korine, Index magazine, 1997

Nejsou to ovšem jen celovečerní filmy, které jsou středem zájmu jednotlivých zpovídajících, ale i jeho počiny literární či výše zmiňovaná režijní tvorba pro reklamní sektor, hudební scénu či umělecké galerie. Opakovaně se v rozhovorech například vrací ke spolupráci s Jamesem Francem na multimediální instalaci Rebel inspirované nejznámějším filmem Jamese Deana nebo ke kontroverznímu, nedokončenému filmu Fight Harm, který plánoval jako „největší americkou komedii všech dob“. Projektu, v němž zaznamenával své reálné, uměle vyprovokované bitky s náhodnými kolemjdoucími a který kvůli jeho (logickým) četným zraněním a tahanicím se strážci zákona zůstal dosud jen nezveřejněným torzem.

Ericem Kohnem editovaná kniha naplnila ambice komplexně zmapovat Korinovu pozoruhodnou, různorodou a na kontroverze bohatou dvacetiletou tvorbu, přičemž obzvlášť záslužná je reflexe oněch nepříliš dostupných, mimofilmových projektů. Oproti jakékoliv studii může formát rozhovoru nabídnout přidanou hodnotu v zachycení režisérovy psyché, myšlenkových stanovisek, inspirací a tvůrčích pohnutek skrze jeho vlastní (často radikální) výroky. Což je v případě Korina znásobeno jeho pověstným sklonem k fabulování, které nás k nebývalé ostražitosti vybízí stejně aktivně jako jeho filmy.

Harmony Korine: Interviews

editor: Eric Kohn
nakladatelství: University Press of Mississippi
rok vydání: 2014
počet stran: 224
knihu je možné objednat zde