„V Rusku máme jiný smysl pro humor“

Imigrační komedii Welkome Home mohli vidět čeští diváci loni v hlavní soutěži karlovarského festivalu. Příběh sleduje propletenec několika postav, které hledají štěstí v současném New Yorku. Nejvýrazněji se mezi nimi jeví Arménec Babken (Karren Karagulian), který v obchodě s koberci touží po úspěšné herecké kariéře, a bývalá ruská modelka Saša (Olga Dychovičnaja), jež by ráda konečně našla toho pravého partnera. Přestože měla režisérka Angelina Nikonova promyšlenou představu o komické povaze svého filmu, konfrontace s českým publikem ukázala, že se diváci ve středu Evropy smějí na jiných místech, než autorka zamýšlela. O komice ve filmu a o tom, jaké to je být po třicítce blondýnou, se dočtete v následujícím dvojrozhovoru.

Olga Dychovičnaja
Herecky ztvárnila hlavní postavu Sašu v soutěžním snímku Welkome Home. S režisérkou Angelinou Nikonovou tvoří fungující tandem. Podílela se na scénáři k oběma jejím celovečerním filmům a v obou si také zahrála před kamerou. Vystudovala režii pod pedagogickým vedením Alexeje Germana, ovšem následně se vydala na dráhu dokumentární tvorby. Je také zakladatelkou a ředitelkou festivalu 2Morrow International Festival of Independent Film v Moskvě.

Film jste natáčeli v New Yorku, takže jste vlastně byla Ruskou pracující v NY. Napadlo vás, že vlastně hrajete sama sebe v roli, kde hrajete sama sebe?
Myslím, že tohle je úplně jiný případ. V New Yorku jsem nikdy nežila, jsem Ruska žijící v Moskvě. Nikdy jsem nenosila krátké sukně a upnutá trička a nikdy jsem nebyla blond. Nikdy jsem nebyla tak agresivní, v dobrém slova smyslu, abych dosáhla svých cílů, tak, jak to činí moje postava. Tato postava, Saša, mi pomohla v sobě objevit něco úplně nového. Po skončení natáčení mi trvalo ještě asi skoro rok, než jsem se dokázala oprostit od této postavy. Teprve před pár měsíci jsem se vrátila ke své přírodní barvě vlasů. Poté, co jsem byla dlouho blond, bylo najednou těžké přejít zpět k mému stylu oblékání a chování. Saša ve mně byla příliš dlouho a chovala se agresivně i vůči mé vlastní osobnosti. Ale jsem za to vděčná, zůstala ve mně stopa jakéhosi punku.

Chovali se k vám lidé odlišně, když jste byla blond?
Ano. Jeden ruský magazín mě dokonce vyzval, abych napsala esej o tom, jaký je rozdíl být brunetou a blondýnou. Je to obrovský rozdíl, obzvlášť, když tuto změnu podstoupíte v relativně zralém věku, po třicítce. Být blondýnkou, to je pohádka. Nemusela jsem dělat nic, abych si získala pozornost, aby mi lidé sami od sebe pomáhali. Není mi jasné proč, ale lidé jsou k blondýnkám tak pozorní, každý vám chce pomoct, být k vám pozitivní. To byl pro mě velký objev.

Kromě toho, že jste herečkou, byla jste také spoluscenáristkou tohoto filmu. Psala jste svou vlastní postavu?
Možná jsem postavě přidala nějaké charakteristické rysy, ale role byla víceméně již napsaná, když jsem přišla k filmu. Rozhodli jsme se Sašu trochu radikalizovat, udělat jí více agresivní, ostrou, možná i odvážnou. S mým příchodem k tomuto projektu se Saša stala více radikální a více charakteristickou. Scéna s drápáním nebo s pitím drinku z obalu od cigaret, to vše vyšlo z mé lásky k této postavě.

Pracovala jste také na ostatních postavách?
Ne tak docela. Proto je v titulcích jako scenáristka uvedena Angelina, s přispěním mým a Karrena. My jsme si psali jen vlastní postavy.

Psala jste svou postavu jako scenáristka, nebo tak, aby se vám co nejlépe hrála coby herečce?
Chtěla jsem, aby má postava byla více odlišitelná od ostatních, více nápadná. Představovala jsem si, že má postava by měla mít zvyky, díky kterým dokáže lidi využít. Po zhlédnutí filmu mohou diváci přejmout tyto zvyky do svých životů.

V případě Saši mě překvapila scéna, ve které si chce koupit auto, ale když jí cizí člověk po telefonu nabídne drogy, utratí peníze místo za auto okamžitě za fet.
Protože je velmi spontánní. Je to ten typ člověka, na rozdíl ode mě, který je bezprostřední. Možná chci mít některé vlastnosti, které má ona. Když jí život něco nabídne, okamžitě po tom skočí. Bez váhání. Ber, nebo nech být. Její přístup je takový, že když život nabízí nějakou možnost, musí ji využít. Tím je velmi spontánní. Rozhodla se nekoupit auto, ale drogy, byla zvědavá, co se stane.

Imigranti jsou v západních zemích často podceňováni a svým způsobem ponižováni. Proč takový člověk, jako je Saša, akceptuje tuto pozici v cizí společnosti a nevrátí se do Ruska, kde by pravděpodobně byla ve společenském žebříčku na vyšší úrovni.
Možná to není tradiční drama o lidech, kteří se stanou emigranty. Ona nemůže zpátky, protože kdyby se vrátila, nenašla by už to stejné místo, které kdysi opouštěla. Musí jít vpřed, není cesty zpět. Nemůže si připustit, že její rozhodnutí odjet do cizí země byla chyba. To by znamenalo, že vlastně prohrála, že je loser. Proto musí jít vždy v před a není pro ní cesty zpět.

Kromě hraní se věnujete také scenáristice, režii a produkci? Čemu nejvíc?
V současné době jsem produkční. V Rusku dělám spolu s Angelinou festival nezávislého filmu – 2Morrow Film Festival. Vybíráme také nízkorozpočtové snímky začínajících režisérů a samozřejmě jsem vždycky ráda, když mi některý režisér nabídne nějakou zajímavou roli. Pro mě to není snad ani koníček jako spíše láska. Ráda bych hrála častěji, ale to záleží vždy na projektech. Děláme tuto událost nezávislých filmů s velmi malých rozpočtem. V této branži nemůžete pracovat jen na jedné pozici. Musíte umět prakticky všechno.

Je těžké dělat v Rusku festival?
Bohužel ano. Je to poměrně těžké a doufám, že se nám podaří dát dohromady letošní ročník. Bude to náš osmý ročník festivalu, takže jsme zvládli už sedm festivalových roků. Ovšem s naší novou kulturní politikou je to ještě těžší než dřív.

Když jste studovala režii, jedním z vašich lektorů byl i Alexej German. Jaký to byl učitel?
Alexej byl jako obrovská hora, jejíž rozměry ani nedokážete dohlédnout. Protože stojíte dole, na úpatí, a můžete jen odhadovat, jak velká tahle hora je. Tedy byla, bohužel. Pro mě byl vždy velkou autoritou a často nám kladl otázku, proč vlastně vůbec chceme točit filmy. Možná kvůli tomu jsem ještě nenatočila žádný celovečerní film, protože stále hledám odpověď na tuto otázku. Není to o vašich schopnostech, ale o důvodu. Proč vůbec potřebujete točit film? Proto jsem doposud dělala jen dokumenty. Myslím, že je to důležitá otázka, kterou si dnes jen málokdo položí.

Co je tématem vašich dokumentárních filmů?
Začala jsem pracovat pro jednu velkou televizní stanici a byla to pro mě příležitost cestovat napříč Ruskem. Natočila jsem spoustu dramat, portrétů a příběhů „malých“ lidí. Nosím si je v sobě dodnes. Mám nějaké nápady na celovečerní film, uvidíme, jestli to vyjde.

Angelina Nikonova
Vystudovala School of Visual Arts v New Yorku, kam také zasadila děj svého druhého celovečerního filmu Welkome Home. Její celovečerní prvotinou byl oceňovaný Portrét v pološeru (2011), vyprávějící o ženě, která se vyrovnává se znásilněním. Spolu s Olgou Dychovičnajou vede moskevský 2Morrow International Festival of Independent Film.

Měl jsem za to, že když někdo obdrží cenu na velkém mezinárodním festivalu, znamená to automaticky, že je slavný a bohatý. Po zhlédnutí vašeho filmu o tom začínám pochybovat. Jak je to tedy?
Rozhodně to tak není. Neznamená to vůbec nic. Iluze, že jsem hercem, a jsem tedy automaticky slavný a bohatý, s nástupem nového věku nezávislé kinematografie pomalu mizí. Tato iluze už neplatí, vlastně je to spíše naopak. Pokud chcete být součástí zajímavého projektu, pak musíte něco obětovat. Většinu času musíte pracovat za mizerné peníze nebo úplně zadarmo. To je nová realita. Bohužel.

Myslíte, že když se chce režisér uživit, musí točit komerční filmy?
Jako filmař si můžete pokaždé vybrat, tedy v drtivé většině, jakou cestou se vydáte. Vždy se budou točit filmy s velkými rozpočty, ale to nejsou producentsky orientované filmy. Máte méně umělecké svobody, často nemáte vůbec žádnou. Pokud chcete vyjádřit sám sebe a dělat to, co chcete vy, pak jedinou šancí je pracovat s minimálním rozpočtem. A můžete být šťastní, jestliže jste umělcem, který má důvěru velkých společností a dostává výplatu. Pak máte režisérské křeslo a velký štáb.

Jak to funguje, když při castingu říkáte hercům, že tohle je nevýdělečný film? Přijdou i tak?
Ano, ale to nebyl případ filmu Welkome Home. Zažila jsem to však u mého předchozího filmu Portrét v pološeru (2011). Když si herec přečte scénář a chce být součástí filmu a vidí, že nikdo za svou práci není placený, pak v tom vidí čisté umění. Dokonce i slavní herci jsou ochotní hrát zadarmo. Když věří tomu projektu, když věří své roli, pak je to i pro ně důležité.

Postava Johnnyho, který je ve filmu režisérem, je vlastně případem uměleckého filmaře. Rozhodl se natočit nízkorozpočtový projekt namísto blockbusteru. Avšak ve svém filmu jen přehrává scény ze svého reálného života. Je to spíše terapie, nebo umění?
Tady je ten příběh trošku jinak. Johnny je na začátku filmu vyhozen svou přítelkyní. Byli spolu hodně dlouhou dobu a ona už ho měla plné zuby. Vyhodila ho z bytu a rozešla se s ním. Johnny si v určitém bodě uvědomí, že s tím chce něco udělat. Není schopný své lásce říct pravdu, bojí se. A tak si vybral tento podivný způsob komunikace s ní skrze psaní scénáře, který vysvětluje jeho život a nabídne jí roli své přítelkyně, tedy hlavní roli. Takže výběrem tohoto nízkorozpočtového filmu udělal několik věcí. Vyjasnil si vlastní život a obnovil vztah se svou přítelkyní. Zanechala jsem zde esenci sebe samotné, neboť se také nechávám inspirovat životem. Welkome Home obsahuje spoustu reálných příběhů. Když na začátku filmu slyšíte nějaký dialog a později ho vidíte trochu upravený při zkoušení scény, to se stává i v realitě velmi často. Lidé vezmou svůj život a hodí jej na plátno.

Jeden z těch reálných příběhů je i ten Babkenův. Jeho představitel, Karren, také pracoval v obchodě s koberci. Ovšem v reálném životě byl o něco úspěšnější, nebyl totiž z obchodu vyhozen. Na scénáři jste spolupracovala s představiteli hlavních rolí, Karrenem a Olgou. Proč jste se rozhodla je přizvat k psaní scénáře?
V případě Karrena samozřejmě neznám detaily člověka, který se živí tím, že prodává koberce. Nevím, jak se tyto situace odvíjejí, a proto scéna, ve které Babken prodává koberec zákazníkovi, pochází od Karrena, ten dialog je od něj. Samozřejmě jsem ho trošku pozměnila, ale ten základ napsal on. Také některé intimnější dialogy Babkena s jeho ženou napsal Karren ze svého života. Nevidím do hlavy ženatého muže a neznám všechny ty myšlenky a detaily, které se mu honí hlavou. Proto byl součástí našeho scenáristického týmu.
S Olgou je to tak, že bez ní nedokážu psát. Protože i když už mám vypracovaný scénář, ona ještě přichází s bláznivými nápady, je to génius. A já je pak zkrátka nemůžu nevyužít. Samozřejmě je trošku tvaruju, protože ona když chytne inspiraci, tak opravdu neskutečně tvoří. Myslím, že bylo fér napsat ji do titulků jako spoluscenáristku a nikoliv pouze jako herečku, která pouze ztvární roli. Ona tomu filmu přinesla víc.

V jaké fázi psaní scénáře s vámi začali spolupracovat?
Napsala jsem scénář a věděla, že některé části potřebují být silnější, jako například Babkenův život. Pak jsem dala scénář přečíst Olze a ta začala přicházet s nápady. Začala do toho scénáře přidávat věci. Dokončit scénář trvalo skoro celý rok.

Kolik jste jim dovolila při psaní jejich postav svobody?
Skoro žádnou, jsem posedlá tím, mít nad věcí kontrolu, a oni to vědí. Vím přesně, co chci. Samozřejmě čerpám z jejich přínosu, protože filmování je kolaborativní proces, nemůžete jen přijít a říct: „Já jsem tady ten, kdo je umělec“. Všichni tvoří, každý je součástí kreativního týmu.

Film obsahuje spoustu humoru. Co dělá rozdíl mezi inteligentním humorem a hloupým či nepovedeným vtipem? Je mezi tím tenká hranice?
Je, a to vždycky. Jsem vděčná, že mi Olga pomáhala, jinak by bylo snadné sklouznout k hloupému humoru. Ona mě před tím ochraňuje. Mám ráda všechny druhy filmů, užiju si i Pařbu ve Vegas (2009), zasměju se u toho. Smála jsem se dokonce i u filmu Jeden navíc (SSSR, 1965). Je snadné mě rozesmát. Ale co je vlastně hloupý vtip? Film Jeden navíc je plný stupidních a nevhodných vtipů. Je zde určitá hranice. Nikdy nesmíte nechat postavu ve filmu říct vtip. Protože riskujete, že diváci tento vtip už znají. Musíte tedy vymyslet nějaké nové vtipy, originální. A život je to, co mě dokáže často rozesmát. Směji se tolika věcem v reálném životě a myslím si, že život sám je nejlepší scenárista. Všechny ty nečekané zvraty a události, ten absurdní humor všude kolem, to je to, co mě inspiruje.

Jak poznáte, že to bude fungovat?
Všechno, co udělám, vždy testuji na zkušební projekci. Pozvu co nejvíc lidí na projekci, pokud možno co nejrozmanitějších, a pustím jim testovací verzi. A přestanu s testováním až ve chvíli, kdy vidím, že všechny vtipy a všechny dramatické scény fungují. Při střihu ráda používám bližší záběry, dokážou vtip umocnit. Nejraději mám ovšem reakční komedie, tento typ filmu jsem se snažila zahrnout i ve Welkome Home. Není ani tak vtipné co postava říká, ale ten obličej, ta reakce je to, co udělá daný vtip vtipným. Například ve Welkome Home je scéna, kdy Johnnyho manželka hovoří s Johnnyho přítelkyní. Přítelkyně řekne vtip a teprve reakce Johnnyho manželky je to, co vás rozesměje. Ta reakce je vtipná, nikoliv ten vtip samotný.

Jak byste popsala svůj styl natáčení?
Když točím, myslím už na střih. Už v této chvíli vím, který záběr využiju pro film a který ne. Při natáčení stříhám film ve své hlavě. Proto ani netlačím štáb do nějakého perfektního záběru. Stačí mi když vidím, že můžu využít začátek prvního záběru, prostředek třetího záběru a střední část druhého záběru. Nemusím vždy použít obličej toho, kdo zrovna mluví, ale třeba osoby, která poslouchá. Takže nikoho na place nemučím tím, aby byl záběr dokonalý, prostě to už stříhám ve své hlavě.

Je těžší napsat scénář s tolika postavami než, řekněme, scénář o zamilované dvojici?
Je to opravdu hodně těžké. Ráda si dávám výzvy, vyžaduji od sebe hodně, abych viděla, zda to dokážu. Právě díky velkému počtu postav bylo Welkome Home těžké nejen při psaní scénáře, ale i při filmování a při střihu. Propojit všechny ty příběhy, to pro mě byla, jako pro režisérku, obrovská výzva. Vlastně zatím největší výzva v životě, ale nyní se cítím o to silnější.

Jaké jste měla pocity z reakcí diváků při premiéře filmu?
Publikum se smálo ve velmi nečekaných momentech. Ruské obecenstvo se smálo jiným věcem. Byli jsme tím velice překvapení, dívali jsme se zmatení jeden na druhého. Třeba scéna s opilým Babkenem, který se vrátí z pokerového večírku totálně opilý. Rusové na tuto scénu vůbec nereagovali, protože je to pro ně naprosto běžná věc. Ale české publikum se velice smálo a my se divili proč.

Pro mě byla scéna vtipná tím, že se Babken snažil být romantický, ale jak byl opilý, vůbec mu to nešlo. Ale možná máme prostě jen jiný smysl pro humor.
Věděla jsem, že Asiati mají jiný smysl pro humor. Ale my jsme přece tak blízko, jsme slovanské národy, a přesto máme jiný smysl pro humor. Zvláštní. Vy se smějete jiným věcem. V Rusku se všichni smáli, když se Saša učila anglicky v terapeutické skupině pro alkoholiky a využívala tyto místní lidi, aby se od nich naučila zadarmo anglicky. A když začnou vyhláskovávat: „e, x, h, y, s, c…“, všichni se smáli, jenže tady ve Varech? Všichni jen tiše naslouchali. Nikdo se nesmál.