Zpěv (a tanec) v temnotách

RECENZE – KNIHA: Music in the Shadows. Noir Musical Films (Sheri Chinen Biesen, Johns Hopkins University Press, 2014) – MILAN HAIN –

Cílem loni vydané publikace Music in the Shadows. Noir Musical Films je prozkoumat nečekané průniky mezi filmem noir a muzikálovým žánrem. Zatímco tradiční hollywoodské muzikály jsou podle autorky Sheri Chinen Biesen (Rowan University, USA) ze své podstaty únikovou zábavou a vyznačují se přímočarým narativem, high-key svícením, důrazem na spektakulárnost a zpěv a tanec v nich fungují jako vyjádření milostného citu, tzv. noirové muzikály jsou výrazně temnější, ukazují odvrácenou stranu šoubyznysu, tematizují posedlost, závislost či sebedestrukci a dochází v nich ke zhroucení amerického snu.

Prototypem takového žánrového hybridu, k němuž se v knize opakovaně odkazuje, je snímek Blues in the Night z roku 1941. Biesen poutavě demonstruje, jak tato produkce společnosti Warner Bros. systematicky dekonstruuje ideály stojící v základu většiny muzikálů: dochází v ní k deglamorizaci hereckých představitelů a podrytí neproblematického pohledu na romantickou lásku, zpracovává znepokojivá témata šílenství či sebevraždy a zachycuje destruktivní sílu slávy. I styl Blues in the Night je často v přímém rozporu s muzikálovou uhlazeností, když tvůrci v čele s režisérem Anatolem Litvakem a kameramanem Ernestem Hallerem využívají kontrastní svícení, vychýlené úhly kamery nebo záběry snímané skrze nejrůznější předměty. Biesen dále zmiňuje, že snímek spoléhal na jazzový a bluesový soundtrack v době, kdy to ještě nebylo obvyklé, a že z titulní skladby se stal nečekaný hit. Na základě studia dobových produkčních záznamů a zpráv v tisku dále autorka zjistila, že film byl propagován i hodnocen jako zcela nový typ muzikálu (ačkoliv jej samozřejmě v době uvedení do kin nikdo neoznačoval přívlastkem „noirový“). Bohužel absence populárních hereckých hvězd, nešťastné načasování premiéry na prosinec 1941 a snad i jistá nepřipravenost publika na takový žánrový experiment zapříčinily, že film komerčně neuspěl a zástup obdivovatelů si našel až zpětně.

Kapitola věnovaná Blues in the Night je podle mého názoru nejzdařilejší, protože funkčně propojuje textuální analýzu s archivním výzkumem, je argumentačně přesvědčivá a svými závěry skutečně objevná. Bohužel to samé nelze říct o zbytku knížky. Problém spočívá již v samotném výběru filmů, které Biesen zařazuje do svého výkladu. Postupně totiž analyzuje například krátkometrážní hudební filmy (Jammin‘ the Blues), filmy noir s písňovými sekvencemi (Gilda nebo The Man I Love), hudební biografické filmy (Mladík s trumpetou, Miluj mě nebo mě opusť), muzikály z prostředí šoubyznysu (Zrodila se hvězda), baletní filmy (Červené střevíčky) nebo adaptace broadwayských muzikálů (West Side Story). V závěrečné části pak autorka směřuje od klasického Hollywoodu blíže k současnosti a pojednává mj. o snímcích Boba Fosseho (Kabaret a All That Jazz), koprodukčním hudebním dramatu Bertranda Taverniera Kolem půlnoci (Round Midnight, 1986) nebo postmoderních muzikálech Moulin Rouge! (2001) a Chicago (2002). Již z tohoto nekompletního přehledu je zřejmé, že se jedná o velmi nesourodou skupinu filmů, jejichž vazba k filmu noir (ale v některých případech i k žánru muzikálu) je velmi křehká či – alespoň podle mě – zcela neexistující (Červené střevíčky, West Side Story atd.).

V pojetí Sheri Chinen Biesen se ovšem noirem (popřípadě neo-noirem) může stát téměř všechno včetně Kmotra (Godfather, 1972) nebo Rosemary má děťátko (Rosemary’s Baby, 1968), kdy například druhý jmenovaný titul je na jednom místě označen za „nadpřirozený gotický neo-noirový film“. (s. 149) Termín film noir (a v menší míře i muzikál) je jednoduše užíván zcela nekriticky, bez jakéhokoliv smysluplného vymezení, což pak vede k rozmělnění výkladu a devalvaci závěrů.1 Kniha se stává nesourodým výčtem filmů bez hlubší provázanosti. Pochybnosti vyvstávají i nad prostorem, který autorka jednotlivým snímkům vyčleňuje. Červené střevíčky Powella a Pressburgera vnímá jako významný předěl a příklad „barevného muzikálového noiru“, a proto o nich pojednává na téměř deseti stranách, zatímco klíčovým sekvencím z filmů Phantom Lady (1944) a Přidej se k nám (The Band Wagon, 1953), v nichž je spojení noiru a hudby (a v druhém případě i tance) zcela nepřehlédnutelné, věnuje jen letmé zmínky.

Nevyváženost se projevuje i v dalších aspektech. Například citace archiválií nebo dobového tisku jsou sice samy o sobě zajímavé, ale k tématu většinou nic zásadního neříkají (např. poznámky o nemoci Jamese Masona a problémech Judy Garland v pasáži o Zrodila se hvězda) a objevují se selektivně jen u vybraných filmů. Kontextové mezikapitoly, shrnující zejména vývoj společnosti a filmového průmyslu v jednotlivých historických etapách, nejsou zcela přesvědčivě provázány s okolním textem. A konečně některé informace jsou podle mého názoru zbytečně opakovány – několikrát se například objevuje poznámka o dopadu častých výpadků elektřiny během druhé světové války na způsob svícení ve válečných filmech noir, což je poznatek převzatý z autorčiny předchozí knihy Blackout: World War II and the Origins of Film Noir. Duplicitní informace v poznámkách pod čarou 2/11 a 3/6 jsou již čistě dílem nepozornosti redaktorů.

Přestože publikace slibovala mnohé, po jejím přečtení musím s lítostí konstatovat, že „noirový muzikál“ se jednoznačně ukázal jako téma příliš úzké a vágní pro knižní monografii. Mnohem více by tématu seděl formát časopisecké studie, která by se zaměřila na menší počet filmů z jasně vymezeného období (zejm. kolem Blues in the Night). Text trpí výčtovostí a repetitivností uváděných postřehů, která ovšem byla nevyhnutelná vzhledem ke skutečnosti, že k tématu prostě není co psát. I proto autorka zařazuje detaily z produkčních historií nebo ohlasy v tisku, které s problematikou žánrové hybridizace často přímo nesouvisejí a nijak ji nerozvíjejí. Kniha o křížení filmu noir a muzikálu bohužel vyznívá podobně nepřesvědčivě jako před třemi roky vydaná publikace zaměřená na průniky noiru a screwball komedií.

Music in the Shadows. Noir Musical Films

Sheri Chinen Biesen
Johns Hopkins University Press
2014, 210 stran
knihu lze objednat na stránkách vydavatele zde (dostupné i jako e-kniha tamtéž)