Vždycky budeme mít… Boloňu. Krátké ohlédnutí za 29. ročníkem festivalu Il Cinema Ritrovato

Před měsícem skončený 29. ročník přehlídky Il Cinema Ritrovato znovu nabídl nepřeberné množství unikátních filmových projekcí a lákavých doprovodných akcí. Protože jsem koncept a atmosféru festivalu v minulosti již dvakrát představoval (články zde a zde), zaměřím se v tomto krátkém ohlédnutí podrobněji na vybrané programové sekce, které tvořily osu mé týdenní návštěvy v italské Boloni.

Jako největší lákadlo pro mě zafungovala kolekce raných filmů s Ingrid Bergman doplněná o několik pozdějších titulů a celovečerní dokument. 29. srpna si připomeneme sté výročí narození této legendární herečky a boloňský festival ve spolupráci se Švédským filmovým institutem přichystal jedinečnou retrospektivu čítající celkem osm hraných filmů z let 1935–1952. Čtyři z nich představily Bergman v jejím rodném Švédsku. Munkbrogreven (angl. název Count of the Monks Bridge, 1935) vznikl ještě v době hereččiných studií na Divadelní herecké škole při Královském dramatickém divadle ve Stockholmu. Komedie s kriminální zápletkou, zasazená do neutěšeného prostředí stockholmského Starého města, poskytla Bergman jen omezený prostor, přesto na sebe ve vedlejší roli pokojské dokázala strhnout pozornost a rázem se stala jednou z nejvyhledávanějších švédských hereček své doby. V Intermezzu, dokončeném jen o rok později, je Bergman již zcela nepřehlédnutelná. Byla jí svěřena úloha mladé pianistky, která se zamiluje do svého hudebního mentora, ale nakonec se své lásky nesobecky vzdá, aby se starší muž mohl vrátit k rodině. Ve filmu je Bergman často snímána v detailech za pomoci měkkého svícení a i kostýmy a líčení dávají jasně najevo, že se jedná o novou hereckou star. Snímek režiséra Gustafa Molandera zaznamenal úspěch i v zahraničí a jako první herečce otevřel dveře k mezinárodní kariéře. V roce 1939 se právě remake Intermezza v produkci Davida O. Selznicka stal jejím americkým debutem.

Hollywoodské verze se dočkal i další švédský snímek s Ingrid Bergman v hlavní roli, En Kvinnas ansikte (1938). V povedeném remaku Tvář ženy (A Woman’s Face, 1941) režiséra George Cukora však hlavní hrdinku ztvárnila Joan Crawford. Švédský originál znamenal pro Bergman dosud nejvýraznější hereckou příležitost: v roli chladné a fyzicky znetvořené ženy, která po plastické operaci obličeje musí projít i vnitřní obměnou, jednoznačně dominuje celému filmu a přesvědčuje o variabilitě svého talentu. Film znovu vznikl v režii Gustafa Molandera (který Bergman režijně vedl celkem v šesti snímcích z let 1935–1939) a Bergman na něm záleželo natolik, že jeho vznikem podmínila účast v jiné produkci, o které neměla příliš valné mínění. Posledním švédským titulem v hereččině retrospektivě bylo nevydařené melodrama Juninatten (June Nights, 1940) vyprávějící příběh mladé ženy, která je ze žárlivosti postřelena svým milencem a po soudním řízení odjíždí do Stockholmu, kde se marně pokouší začít nový život. Film plný nesmyslných situací a nemotivované akce byl americkým zaměstnavatelem Bergman Davidem Selznickem po právu označen za „odpornou a nelogickou slátaninu“.1 Povědomí o rané kariéře Ingrid Bergman pomohl dotvořit její jediný německý film Die Vier Gesellen (The Four Companions) z roku 1938. V romantické komedii ztvárnila jednu ze čtyř absolventek grafické školy, které po získání diplomu marně zkoušejí založit vlastní firmu. Nakonec se všechny více či méně podřizují patriarchátu a přijímají tradiční role matek či manželek (čti hospodyň). Poměrně standardní zápletka a nenápadité režijní vedení nenabízely prostor pro výrazné herecké kreace, a snímek nám tak slouží spíše jako důkaz toho, že již před jejím americkým angažmá byl o Bergman v zahraničí velký zájem.

Hereččino působení v Hollywoodu pomohly přiblížit dva snímky: notoricky známá Casablanca (1942), promítaná ve večerních hodinách pod širým nebem pro několikatisícové publikum, a naopak dnes trochu nedoceněné Zvony od svaté Marie (The Bells of St. Mary’s, 1945), které však technicky vzato náležely do retrospektivy režiséra Lea McCareyho. Italské období a spolupráci s Robertem Rossellinim zastupovalo tíživé společensko-kritické drama Evropa ‘51 (Europa ’51, 1952) o ženě, která se po tragické smrti svého syna rozhodne zasvětit život potřebným, což však její okolí nedokáže přijmout. Snímek byl podobně jako některé předchozí tituly uveden v nově restaurované verzi. Celou sekci pak uzavřela projekce aktuálního dokumentu Jag är Ingrid (Ingrid in Her Own Words, 2015), který v Boloni osobně představil jeho režisér Stig Björkman a dcera Ingrid Bergman, rovněž herečka s úspěšnou mezinárodní kariérou Isabella Rossellini. Tvůrci téměř dvouhodinový portrét Bergman založili na jejích dopisech a deníkových záznamech, které zkombinovali s výpověďmi jejích čtyř dětí. Výsledkem je velmi intimní film, který herečku představuje jako okouzlující ženu a skvělou společnici, ale i jako nezodpovědnou matku, která kariéru a neutuchající touhu po změně často upřednostňovala před péčí o své potomky. Snímek je rovněž pozoruhodný z formálního hlediska, neboť nepostupuje přísně chronologicky, ale řídí se spíše asociativní logikou. Zcela zaslouženě se od diváků v sále dočkal hlasitého potlesku a ovací ve stoje.

Uspokojit dlouhodobý zájem o klasický Hollywood pro mě ani na letošním ročníku Il Cinema Ritrovato nebyl žádný problém. Po Allanu Dwanovi a Williamu Wellmanovi organizátoři zasvětili jednu z hlavních retrospektivních sekcí dalšímu americkému klasikovi Leo McCareymu. Ten se nejprve zapsal do diváckého povědomí jako skvělý režisér němých i zvukových komedií, v nichž vedl skutečné mistry oboru od Laurela a Hardyho přes Harolda Lloyda až po bratry Marxovy. V druhé polovině 30. let se ale začal stále častěji orientovat i na pochmurnější látky, což dosvědčují filmy jako Make Way for Tomorrow (1937) nebo Good Sam (1948). Sentimentální stránku jeho režijního profilu pak dotvářejí filmy jako Milostný románek (Love Affair, 1939) a jeho pozdější remake Nezapomenutelná láska (An Affair to Remember, 1957) nebo diptych Farář u svatého Dominika (Going My Way, 1944) a Zvony od svaté Marie. McCarey vždy platil za velmi citlivého režiséra, který se vyvaroval formálních výbojů a místo toho se zaměřoval na práci s herci. Vždy vyhledával a ze své pozice podporoval hereckou improvizaci, což je patrné například ve výkonech Charlese Boyera a Irene Dunne v Milostném románku nebo dětských herců ve Zvonech od svaté Marie. Z hereckého pohledu výjimečná je i u nás v podstatě neznámá komedie Ruggles of Red Gap (1935), ve které exceluje Charles Laughton. Řada McCareyho filmů se rovněž vyznačuje až jakýmsi spirituálním přesahem, který pro Hollywood 30. a 40. let nebyl typický. Důkazem je nejen jeho „církevní trilogie“ Farář u svatého Dominika, Zvony od svaté Marie a Good Sam, ale i některé romance jako opakovaně zmiňovaný Milostný románek, v němž je podle kritika Davea Kehra bůh přítomný téměř na každém kroku.2

Divácky velmi vděčná byla sekce zaměřená na vybrané technicolorové snímky, které organizátoři většinou promítali z archivních 35mm kopií. Věhlasné tituly jako Ve městě (On the Town, 1948), Vertigo (1958) a Vše, co nebe dovolí (All That Heaven Allows, 1955) doplnily méně známé filmy, například western Jacquese Tourneura Great Day in the Morning (1956) nebo dobrodružné válečné drama Anthonyho Manna Hrdinové z Telemarku (The Heroes of Telemark, 1965). Asi není třeba dodávat, že vidět tyto filmy na velkém plátně znamenalo mimořádný zážitek, kterému se jen stěží něco vyrovná.

Nakonec chci upozornit na několik filmů z bohaté kolekce nedávno restaurovaných snímků. Velmi příjemným překvapením pro mě skončily projekce dvou filmů klasika francouzské kinematografie Juliena Duviviera. Ve velmi produktivním období druhé poloviny 30. let Duvivier dokončil nejen slavného Pépého le Moka (1937), ale i dalšího zástupce tendence zvané poetický realismus, pesimistické drama La Belle Équipe (1936). Film na příkladu pětice kamarádů, kteří za peníze vyhrané v loterii otevřou restauraci, ukazuje rozpad utopické společnosti. Vyznačuje se skvělými hereckými výkony Jeana Gabina a Charlese Vanela a ladnými kamerovými jízdami. O tři roky mladší Konec dne (La Fin du jour) je hořká komedie zasazená do netypického prostředí – pečovatelského domu pro vysloužilé herce. I ji můžeme považovat za „herecký film“, neboť znamenala výjimečnou příležitost pro Louise Jouveta a Michela Simona. Duvivierův snímek je pozoruhodnou studií uzavřené komunity, v níž se rozehrávají příběhy plné vzájemných animozit, nenaplněných uměleckých ambicí i nesmířenosti se stářím a nevyhnutelností smrti. Jakožto zarytý noirový fanoušek jsem si pak nemohl nechat ujít projekci vynikajícího béčkového filmu noir Woman on the Run (1950), jehož restaurovaná verze si v Boloni díky přičinění Film Noir Foundation odbyla evropskou premiéru. Snímek v režii Wellesova „žáka“ Normana Fostera nabízí svižnou zábavu, která se opírá o umně budovanou atmosféru a výborné využití sanfranciských exteriérů.

Přibližně takto vypadal můj osobní program na letošním Il Cinema Ritrovato, který toho ale pochopitelně svým návštěvníkům nabídl mnohem více. Příští rok nás čeká jubilejní 30. ročník této mimořádné přehlídky. Pokud patříte mezi obdivovatele archivních filmů, nebo hledáte alternativu ke karlovarskému pozlátku, vřele vám návštěvu Boloni na přelomu června a července doporučuji. Existuje velká šance, že v ní – podobně jako já a dalších 2 500 akreditovaných – najdete „cinefilský ráj“.3

Il Cinema Ritrovato 2015

27. června – 4. července 2015 Boloňa, Itálie
Hlavní organizátor: Cineteca Bologna
Loňská reportáž: http://25fps.cz/2014/il-cinema-ritrovato-filmovy-stroj-casu/
Fotogalerie na stránkách festivalu: http://festival.ilcinemaritrovato.it/en/immagini-dal-festival/