Do Boloni nejen za jídlem. Il Cinema Ritrovato 2013

Italská Boloňa je město dobrého jídla, červených střech, nejstarší samosprávné univerzity na světě (funguje od roku 1088) a v neposlední řadě také filmu. Nachází se zde totiž Cineteca di Bologna, vyhlášený archiv, v jehož laboratořích se již řadu let restaurují klasické i zapomenuté filmy z celého světa. Cineteca je rovněž hlavním pořadatelem úspěšného festivalu Il Cinema Ritrovato, který na přelomu letošního června a července proběhl již po sedmadvacáté. Dramaturgický tým soustředěný kolem charismatického uměleckého ředitele Petera von Bagha každoročně sestavuje atraktivní program sestávající téměř z dvaceti sekcí, jež každého návštěvníka staví do frustrující pozice: i když se budete snažit sebevíc, stejně uvidíte jen zlomek z toho, co osmidenní přehlídka nabízí.

Hlavní budova boloňské Cinematéky.

Ostatně posuďte sami. Jako každý rok jste i letos mohli navštěvovat sekci A Hundred Years Ago, tentokrát tedy se zaměřením na snímky vzniklé v roce 1913. Němou kinematografii dále zastupovaly „poklady sbírky Théatre Morieux“, Chaplinovy filmy vzniklé u společnosti Mutual, část britské tvorby Alfreda Hitchcocka a snímky Olgy Preobraženské a Ivana Pravova. 30. léta mapovaly sekce zacílené na příchod druhé světové války (uvedena byla mj. Haasova Bílá nemoc) a nástup zvuku v Japonsku, letos se zvláštním zaměřením na produkci společností P.C.L., J.O. Studio a Nikkatsu. Retrospektivy a pocty byly vedle již jmenovaných filmařů věnovány Allanu Dwanovi, Vittoriu De Sicovi, Jerrymu Lewisovi, Burtu Lancasterovi, Chrisu Markerovi a Robertu Rossellinimu. Další dvě sekce byly vymezeny „technologicky“: ta s názvem Bigger than Life představila výběr evropských cinemascopických snímků a druhá, připravená ve spolupráci s Národním filmovým archivem v Praze, nabídla filmy československé nové vlny využívající materiál Orwocolor. Volněji sestavené byly sekce Cinemalibero a Recovered and Restored, jež fungují jako výkladní skříně neprávem zapomenutých a v druhém případě restaurovaných snímků z různých období filmových dějin. Vedle projekcí program Ritrovata dále sestává z přednášek, workshopů a panelových diskuzí, často zaměřených na problematiku archivnictví a restaurování. Sympatickým doplňkem byl i trh s knihami a DVD a blu-ray nosiči, kde jste si mohli zakoupit například disky společnosti Criterion.

Obrovské plátno připravené k večerní projekci na historickém Piazza Maggiore.

Při vědomí, že za den stihnete maximálně pět nebo šest akcí, vám nezbývá nic jiného, než se soustředit na několik málo vybraných programových bloků. V mém případě se jednalo o retrospektivu amerického režiséra Allana Dwana a britské filmy Alfreda Hitchcocka, které jsem příležitostně doplňoval exkurzy do dalších, neméně lákavých sekcí. Allan Dwan patří mezi neprávem opomíjené hollywoodské tvůrce – snad proto, že jeho filmografie je tak rozsáhlá (čítá asi čtyři stovky položek!) a jen těžko se v ní hledá sjednocující nit. Boloňská pocta Dwanovi nabídla průřez režisérovou tvorbou od první poloviny 10. let až po jeho poslední titul Most Dangerous Man Alive z roku 1961. Uvedené filmy tvůrce představily jako zdatného řemeslníka, schopného si poradit s každou technologickou či uměleckou výzvou. Ačkoliv bychom jen stěží některý z jeho filmů označili za mistrovské dílo, najdeme mezi nimi velmi zdařilé počiny – například komedii s Glorií Swanson Manhandled (1924) nebo zběsilé taškařice Up in Mabel’s Room (1944) a Rendezvous with Annie (1946).1 Naopak osobním zklamáním pro mě skončila retrospektiva němých filmů Alfreda Hitchcocka. Kromě dvou neoddiskutovatelných majstrštyků v podobě Příšerného hosta (The Lodger, 1927) a již částečně zvukové Její zpovědi (Blackmail, 1929) totiž nenabídla nic mimořádného. Ano, všechny filmy byly promítány v nádherně zrestaurovaných verzích – navíc s živým hudebním doprovodem (jak je ostatně v Boloni u němých filmů zvykem) – ovšem ve své podstatě se jednalo o rutinní (melo)dramata s nadstandardní stopáží, v nichž Hitchcockův talent zatím jen nesměle prosvítal díky ojedinělým scénám (často manipulujícím s hlediskem postav a dokumentujícím jeho zájem o voyeurismus). Brána jako celek, působí Hitchcockova raná britská tvorba jako tvůrčí nadechnutí před mnohem zásadnějšími počiny dalších let. (Dokonce bych se nebál tvrdit, že hlavní autorský hlas v těchto snímcích nepatří Hitchcockovi, ale scenáristovi Eliotu Stannardovi.)

Charles Barr zahajuje přednášku o němých filmech Alfreda Hitchcocka.

Česká, respektive československá stopa byla letos v Boloni nebývale výrazná díky již zmíněnému výběru snímků ze 60. let. Sedmičku titulů tvořily Pytel blech (1962), Až přijde kocour, Ikarie XB1 (oba 1963), Limonádový Joe (1964), Dáma na kolejích, Sedmikrásky (oba 1966) a Údolí včel (1967). Sekce byla překvapivá mimo jiné tím, že ačkoliv byla prezentována jako selekce novovlnných snímků, za nepopiratelné zástupce československé nové vlny bychom patrně označili jen dvojici filmů Věry Chytilové. Diváci se tak mohli seznámit s méně exponovanou tváří naší kinematografie „zlatých šedesátých“.

Jedny z vrcholných zážitků na Ritrovatu pravidelně obstarávají večerní projekce na hlavním boloňském náměstí Piazza Maggiore. Nejčastěji bývají v tomto prestižním čase prezentovány nové restaurátorské počiny místní Cinematéky. Letos došlo například na Falstaffa Orsona Wellese (Chimes at Midnight, 1965) nebo Resnaisův magnum opus Hirošima, má láska (Hiroshima mon amour, 1959). Neopakovatelný zážitek skýtal i koncert filmových melodií Bernarda Herrmanna z vybraných Hitchcockových filmů v podání Orchestra del Teatro Comunale di Bologna pod vedením Timothyho Brocka.

Vizuál letošního ročníku Ritrovata. Ve tmě pod plátnem se schovává režisérka Agnès Varda, která v Boloni uvedla svůj pozoruhodný režijní debut La Pointe courte z roku 1956.

Precizní dramaturgie, která ve světě dost možná nemá obdoby a která má jasně nastavený směr i do budoucna (některé ze sekcí představují mnohaleté projekty), zaručuje, že festivalu odpustíte i drobné organizační lapsy – jako například zpožděné začátky projekcí v důsledku nepříliš prozíravého plánování. Neoddiskutovatelnou kvalitu má i odborný program, kdy přednášky či lektorské úvody letos obstarávali například Charles Barr, Kevin Brownlow a Dave Kehr. Není divu, že se do Boloni opakovaně vracejí i natolik věhlasní odborníci, jakými jsou Kristin Thompson (a David Bordwell, který byl však nucen poslední dva roky vynechat), Jonathan Rosenbaum či Olaf Möller. Letos se programem nechal pohltit dokonce úspěšný režisér Alexander Payne, který se diskuzi s Peterem von Baghem v první den přehlídky snažil zkrátit na minimum, aby se mohl odebrat do jednoho z projekčních sálů. Pokud chcete jedinečné atmosféře Ritrovata propadnout i vy, vězte, že jeho 28. ročník se bude konat mezi 28. červnem a 5. červencem 2014.

Odkazy

Webové stránky Cineteca di Bologna jsou dostupné zde.
Ohlédnutí Kristin Thompson za letošním ročníkem najdete zde.