Radostný obdiv k renesančnímu vyprávění

Mladík obrácený k publiku zády se otočí a jeho rozhalená bílá košile odkryje boláky od dýmějového moru. Pak si rukou zakryje oči a zvrátí se tam, kde dosud divák jen čekal nějakou hlubinu. V tu chvíli se obraz přesune z polodetailu do velkého celku a sleduje mladíkův pád z věže florentského dómu. Záběr se skrze červenou prolínačku posune do scény, ve které povoz převáží mrtvé přes červeně zbarvené náměstí.

Už úvodní záběry nové adaptace sbírky Giovanniho Boccaccia prozrazují, že bratři Tavianiové i ve svém zatím posledním filmu budou sázet na inscenaci scén do divadelního aranžmá. Prolog snímku působí jako navýsost současné divadlo: herec stojí zády k divákům, a když si je jistý, že má jejich pozornost, provede překvapivou fyzickou akci, kterou ukončí filmová obdoba rudé opony.

Minulý film bratří Tavianiů vycházel z textu hry Williama Shakespeara Julius Caesar a divadlo tematizoval tak, že kvazi-dokumentárně sledoval nácvik této klasické hry vězni, kteří zároveň hráli sami sebe. Postupné prolínání textu s osobními zkušenostmi jednotlivých aktérů a strohým prostředím vězení pak dramatu s antickými postavami dodalo efektní kulisu. Oproti filmu Caesar musí zemřít je ale Úžasný Boccaccio v pojetí inscenace jemnější, protože divadelní prvky takto otevřeně nepřiznává. Zároveň ale využívá výraznou vizuální stylizaci, která se odráží především v sytých barvách kostýmů. Jednotlivé scény jsou navíc inscenovány jako komplexní výjevy připomínající živé obrazy, ať už jde o loučení zesnulých s umírající příbuznou, kterou nesmějí kvůli moru ani políbit, nebo o příjezd skupiny mladých lidí do domova na venkově, kdy jsou zpod bílých pláten odkrývány jednotlivé kusy nábytku.

Pečlivé, takřka jevištní rozmístění si herci zachovávají, i když si na zahradě domu vyprávějí příběhy. Vyloženě divadelním prostředkem je pak svlečení tmavých kostýmů, pod kterými chlapci a dívky skrývají šaty sytých barev. Po opuštění morem zamořené Florencie tak divák jasně dostává signál, že smutek je zapomenut a postavy se oprošťují od svého předchozího života. Podobně se motiv odkládání šatů vrátí ve scéně koupele, kdy dívky vstupují do jezera jen v bílých řízách. Zároveň ale Tavianiové udržují realistický herecký projev, který má daleko k patetickým výstupům a deklamacím, takže onu divadelnost zprostředkovává především inscenační aranžmá jednotlivých obrazů, stejně jako práce s rekvizitami a kostýmy.

Drobný posun při adaptaci klasického textu je patrný už z názvu filmu. Tohle není adaptace Dekameronu, která by zachycovala jeho jednotlivé části (tolik příběhů by ani neobsáhla žádná filmová adaptace), ale jde především o tematizaci samotného vyprávění. Proto je pro oba režírující bratry důležité nejprve na velkém prostoru ukázat zoufalou situaci v morem postižené provincii a po další sytě červené „oponě“ i následný přesun skupiny mladých lidí na venkov. Teprve tady se začíná vyprávět a film dostává povídkovou strukturu, kterou ale drží jednotlivé komentáře vypravěčů a jejich posluchačů. Jednotlivé povídky jsou komentovány a vzápětí nahrazeny jiným vyprávěním, které podle potřeby střídá vážný tón s odlehčenějším, nebo naopak ukazuje jiný přístup ke stejnému tématu. Jednotlivé povídky ilustrují bohatost Dekameronu a zároveň udržují pozornost diváka. Od mravoučné a patetické historky o muži, který zachránil svou milovanou od smrti, zatímco její manžel ani nehnul prstem, film plynule přechází k žertovnému vyprávění o malířském tovaryši, který se považoval za neviditelného, nebo k lechtivému příběhu o milostných pletkách v jednom ženském klášteře.

Všechny tyto příběhy ale spojují právě jejich inscenační možnosti. V prvním z nich si vypravěčka položí otázku, komu vlastně náleží ze spárů smrti vyrvaná žena – jestli jejímu manželovi, který ji poslal samotnou do rodinné hrobky, nebo tomu, kdo nad ní v slzách bděl, pak všiml si, že ještě dýchá a odvezl ji k sobě domů. Nevysloví ji přímo, ale příběh osobně dokončí přípravou hostiny, na kterou pozve původního manžela. Poté, v jakémsi mikropředstavení, položí otázku nejen jemu, ale i ostatním hostům, a když odpověď vyznívá v mužův prospěch, ještě navíc přivede s důrazem na pointu i jeho manželku. Pořádá-li někdo hostinu, na které chce vyslovit v podstatě řečnickou otázku, je inscenovanost takové záležitosti přímo zakódována v dramatickém příběhu. Podobně přirozeně inscenovaná je i situace s mužem, který si myslí, že je neviditelný. Už samotné reakce jeho okolí jsou domluvené a hra přirozeně přechází v jakési soukromé divadlo k pobavení jedné městské uličky, kde jsou všichni zároveň herci i publikem.

Divadelnímu aranžmá je v Úžasném Boccacciovi přizpůsobena i práce s kamerou, která je z velké většiny statická. Stříhá se často po ose. Tvůrci vybrali skvělé přírodní i architektonické scenérie, ale ty zalidnili jako na divadle jen dostatečným počtem osob. Mizanscéna tu není tak důležitá – postavy se často pohybují v docela prázdných lokacích. Připomínají tak loutky, dosazené do kulis vypravěčem, kterému jde více o příběh než o realističnost. Patrná je také inspirace italským malířstvím rané renesance, nejen co se týká výběru krásných herců a hereček s oduševnělou tváří, ale také v častém používání ornamentálního pozadí z látek nebo fresek. Zdobné kulisy odkazují na přechod mezi středověkým zobrazováním, kde byla stylizace a práce s ornamentem v pozadí důležitější než skutečnost, a právě realismem, který přinesla renesance. Ostatně Dekameron vznikal od roku 1348, tedy v době, kdy už v Itálii renesance probíhala, zatímco ostatní svět ještě sledoval vrcholnou gotiku. Samotná renesance ovšem nepřišla jako blesk z nebe, ale rozvíjela a inspirovala se nejen antikou, ale právě i předchozími gotickými pravidly pro malířské umění,  které se do ní zpočátku promítaly. V tomto slova smyslu tedy Úžasný Boccaccio používá raně renesanční vizualitu, která je stejně svěží jako jeho mladí protagonisté. Některé výjevy jsou navíc stylizované nejen divadelně, ale i jako komplexní portréty celé skupiny lidí. To se například týká rodiny malé holčičky, která je v pečlivě vystavěné kompozici zaslíbená klášteru.

Úžasný Boccaccio je jiný film než Caesar musí zemřít. Důsledně dodržuje styl, který oba Tavianiové v posledních letech sledovali a přitom se od něj liší a rozvíjí ho. To je jasným ukazatelem vyzrálých tvůrců, kteří se stále drží na vrcholu své tvorby, protože dobře vědí, že nemá cenu opakovat jeden a ten samý postup, ale že dokonalost přichází s jeho rozpracováváním. Úžasný Boccaccio tak přínáší to, co má zakódované už ve svém názvu – obdiv a radost z vyprávění, které dokáže pomoci lidem překonat i nejstrašlivější období dějin. A v tom jde o snímek stejně současný, jako precizně renesanční.

Maraviglioso Boccacio

Režie a scénář: Paolo a Vittorio Tavianiové
Kamera: Simone Zampagni
Hudba: Giuliano Taviani, Carmelo Travia
Střih: Roberto Perpignani
Hrají: Lello Arena, Jasmine Trinca, Kasia Smutniak, Paola Cortellesi a další.
Itálie, Francie, 2015, 120 minut
Premiéra v ČR: 10. 9. 2015 FilmEurope