Zemřela Chantal Akermanová, nejoriginálnější režisérka současnosti

NEKROLOG: Chantal Akermanová 2015 – VÍT POLÁČEK –

„Umřela,“ napíše rozjíveně hlavní hrdinka televizního filmu Portrét mladé dívky na konci šedesátých let v Bruselu (Portrait d´une jeune fille de la fin des années 60 á Bruxelles, 1994) do svého omluvného listu ještě předtím, než se místo do školy vydá na cestu belgickým hlavním městem. Scéna, kde dívka s lehkostí použije svou (fiktivní) smrt jako důvod k cestě, na které poznává sama sebe, se neodbytně vkrádá do mysli při zprávě o nečekané smrti jedné z nejvýraznějších režisérek dějin kinematografie obecně. Autorka Portrétu, belgická frankofonní autorka Chantal Akermanová zemřela v Paříži 5. 10. 2015 ve věku 65 let.

Chantal Akermanová pocházela z židovské rodiny s polskými kořeny. Celé její příbuzenstvo bylo za druhé světové války deportováno do Osvětimi, odkud se vrátila jen její matka. Sama Akermanová se narodila pět let po skončení války v Bruselu, kam velmi často situovala své filmy a kde také vystudovala filmovou školu INSAS. Inspirací ke studiu jí prý bylo zhlédnutí Godardova Bláznivého Petříčka ve věku patnácti let. V osmnácti natočila svůj první krátký film Saute ma Ville (později oceněný na festivalu v Oberhausenu) o situaci mladé dívky, která se zamkne ve svém bytě a promrhává tam celou noc čas. Už zde lze rozpoznat zárodky režisérčiny typické hrdinky i filmového stylu.

Na začátku sedmdesátých let Akermanová odjela do New Yorku, kde se setkala s filmovou avantgardou. V roce 1975 natočila jedno ze svých nejslavnějších děl – 193 minut dlouhý portrét každodennosti matky živitelky, která si přivydělává příležitostnou prostitucí Jeanne Dielman, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles. Název, který v sobě ukrývá přesnou adresu bydliště hlavní hrdinky jasně ukazuje, co vždy bylo nejsilnějšími stylovými prvky, se kterými režisérka pracovala. Čas, všední činnosti, existenciální otázky a uvěřitelní hrdinové, kteří jsou tak realističtí, že mají dokonce skutečné adresy. „Film, který byl napsaný jako román,“ citovala ve svém nekrologu stránka canneské paralelní sekce Quinzaine des réalisateurs Pierra-Henri Deleaua, který film v této sekci přivítal právě v roce 1975.

Chantal Akermanová natočila okolo čtyřiceti filmů, které se pohybovaly většinou na hraně experimentu a které byly výrazně odlišné od všeho ostatního, co bylo do té doby v kinematografii k vidění. Do jisté míry i proto, že byla většinou nesmlouvavě osobní a ukazovala i svá vlastní trápení. Rendez-vous d´Anna z roku 1978 je příběhem režisérky, která se vlakem vrací z projekce svého filmu v Německu zpět do Bruselu. Na cestě potkává různé postavy, které zvýrazňují její osamělost. Atmosféra nádraží i cestování jen zvyšuje existenciální úzkost, která autorku provází.

Ostatně velmi osobní byl i její poslední film No home movie, uvedený letos na festivalu v Locarnu.  Akermanová v něm vytvořila portrét své nedávno zesnulé matky. Ženy, která v roce 1938 odešla do Belgie z Polska ze strachu před pogromy a pak jako jediná přežila tragédii šoa. Ženy, která je portrétovaná jen ve svém bruselském bytu a jenž má podle katalogu locarnského festivalu ukazovat svět v pohybu, který ale samotná matka nepozoruje. „Ten film byl velmi silný zážitek, což podpořilo i to, že samotná Akermanová byla na úvodu k němu pohnutá a plakala,“ popsal světovou premiéru na švýcarském festivalu český producent Tomáš Michálek.

Druhou velmi výraznou stopu zanechala Chantal Akermanová při adaptování složitých literárních předloh. To je případ dvou filmů, do kterých obsadila francouzského herce Stanislase Merhara. Podle Prousta s ním natočila film Zajatkyně (La Captive, 2000), příběh muže, který drží svou milou doma a jehož snaha kontrolovat každé její počínání vede k tragédii. Druhým je její poslední fikční film, v roce 2011 v Benátkách uvedený přepis románu Josepha Conrada Almayerovo šílenství (La Folie Almayer). Merhar zde hraje Evropana žijícího někde v koloniích východní Asie. Široká bahnitá řeka tu plyne stejně jako čas, který boří představy hlavního hrdiny o tom, jak získá zpět svou dceru.

Třetím polem, na kterém se Akermanová pohybovala, byly videoinstalace umísťované v různých galeriích. Její poslední video Now je ještě do konce tohoto měsíce k vidění na Bienale v Benátkách. Podle belgického listu  De Standaard se jedná o roadmovie, kde vedou zničené krajiny až ke konci světa. „Obraz našeho tragického prostoru,“ popsala video sama filmařka.

Akermanová ovlivnila řadu tvůrců. Z obdivu k ní se vyznal jak Gus Van Sant, tak bratři Dardennové, kteří dokonce Portrét dívky na konci šedesátých let v Bruselu zařadili na svoji carte blanche v bruselské Cinematéce jako jeden z filmů, které je nejvíc ovlivnil.

V postavě Chantal Akermanové ztratil evropský i světový film sice nenápadnou, ale nejspíš nejoriginálnější režisérku současnosti, pro kterou byla svoboda v zacházení s filmovými prostředky naprosto přirozená.

Chantal Akermanová

(6. 6. 1950, Brusel – 5. 10. 2015, Paříž)