Kde se skrývá poklad?

RECENZE: Poklad (režie: Corneliu Porumboiu) – VÍT POLÁČEK –

„Nejdůležitější jsou děti“, sdělí zcela vážně hlavnímu hrdinovi jeho šéf na konci jinak docela komického dialogu, ve kterém se nešťastník na koberečku v kanceláři nadřízeného snaží dokázat, že jeho předčasný odchod z práce opravdu souvisel s hledáním pokladu a ne s nevěrou, jak je mu poměrně logicky podsouváno. Šéf se v domněle komplikované situaci snaží hledat opravdovou hodnotu a kupodivu ji i docela jednoduše nalézá. A podobně jednoduše nalézá lidské hodnoty i poslední film rumunského režiséra Cornelia Porumboia – tam, kde by je divák opravdu nečekal.

Poklad, oceněný v roce 2015 v sekci Un certain regard v Cannes, strhuje především originálním scénářem. Tam, kde se stovky scenáristů po celém světě lopotí, jak by situaci svým postavám co nejvíce zdramatizovali a do cesty jim vytvořili co nejvíce komplikací, postupuje Porumboiu záměrně jednoduše a skoro vždy, když se před jeho postavami objeví zavřené dveře, jim je málem ještě s uctivou poklonou otevírá. Na začátku filmu čte otec synovi z knihy Robina Hooda. Následně zazvoní soused a chce si půjčit peníze. Nejdřív se zdá, že jde o splácení dluhů, ale po chvíli musí soused s pravdou ven a vylíčí muži historku o svém domku na vesnici, na jehož zahradě jeho dědeček údajně zakopal před příchodem komunismu poklad. Nyní hodlá najmout obsluhu s detektorem kovů, která na den stojí přesně onu požadovanou (a docela astronomickou) sumu, kterou otec od rodiny žijící v panelovém domě rozhodně nemá.

Už tady by podezíravější divák mohl čekat základní zápletku, která se bude točit okolo riskantního rozhodnutí, stojícího na problematické víře v existenci bájného pokladu. Otec má navíc jasně spočítáno, že aby mohl sousedovi půjčit peníze a získat tak slíbený podíl na vykopaném zlatu, nesměl by tento měsíc zaplatit účty za energie a ještě by si musel vypůjčit od tchána, který ho nemá rád. V běžném dramatu by rostlo napětí; alespoň manželka by měla rozum a věci by se zkomplikovaly, a hrdina by musel činit svá rozhodnutí pod čím dál větším tlakem. Ne tak u Porumboia. Ten si vytkl za cíl sledovat důležitější linii, ne jen vrstvit napětí a zhušťovat emoce nepříjemnostmi pro postavu, se kterou diváka zpočátku identifikoval. Porumboiu tedy raději dostává postavy hladce do zahrady i s obsluhovatelem detektoru.

Podobně se nakládá i s dalšími filmovými klišé, nebo spíše s představami o něm. Napětí a tempo tak vytváří střet očekávání a zvyklostí publika s tím, co je mu předkládáno a co se vyvíjí vlastní logikou, odlišnou od tradiční dramatické a dramaturgické konstrukce. Příběh totiž není absurdní, nesleduje vlastní pravidla v honbě za přehnanou originálností a nevzpírá se pravidlům tak, že by porušoval elementární logiku. Tu sice sleduje, ale trochu jinou, než právě ony zmíněné stovky scénáristů. Logika Porumboiovy dramaturgie totiž vyplývá z jeho postav. Ty jsou tak plasticky vymyšlené, že jejich chování i dialogy jsou překvapivé i očekávatelné zároveň.

Odstraňováním překážek se Porumboiu stává autorem, který nejen analyzuje a popisuje aktuální stav společnosti, ale podobně jako třeba Aki Kaurismäki nabízí i náměty na východiska ze situace. V jeho logice je sice půjčka sousedovi, který tvrdí, že má na zahradě poklad, riskantní, ale zároveň je jasné, že bez rizika, ale hlavně bez mezilidské důvěry by nebylo možné vůbec žádný poklad najít a ani nic získat. O fungování společnosti už vůbec nemluvě. Hlavní postava filmu, otec syna mladšího školního věku, se ve své dobrotě pohybuje na hraně naivity, ale Porumboiu jako kdyby k této zdánlivé naivitě přiřazoval otazník a ptal se, jestli by náhodou bez ní nebylo lidské soužití prakticky nemožné.

Samotný příběh ale zároveň připomíná teritorium, ve kterém se poklad hledá. Už když muž s detektorem poprvé vstoupí na trávník a detektor se rozpípá, protože tu „kdysi měli svůj sklad elektrikáři a ještě před nimi tu byla kovárna“, jak vtipně glosuje soused, je jasné, že pod hladkým povrchem se skrývají vrstvy ukrývající dějiny. Věci komplikuje prostor a prostředí  a postupné odkrývání informací o něm, než jenom samotní hrdinové. Porumboiu v dialozích (nejen) o dějinách zahrady postupně přidává ingredience, které rozšiřují způsoby uvažování o příběhu, rumunské (a potažmo celé východoevropské) společnosti, dějinách i současnosti. Jednou vidíme manželku hlavního hrdiny, jak v televizi sleduje debatu ekologů o možnosti těžby zlata v horách. Jindy se zase dozvíme, že ve vesnici, kde vlastní soused onu nemovitost se zahradou, začala rumunská revoluce v roce 1848. A u ní padne zmínka, že tehdy studenti přinesli do Rumunska kulturu ze zahraničí. Tento motiv se dál rozšiřuje a přitom rozvíjí dřívější drobnou, humornou zmínku, kdy hlavní hrdina na informaci od souseda o tom, že podnikal jako vydavatel, reaguje, že v dnešním Rumunsku čtou knihy jen dvě procenta obyvatel. Tyto zmínky jsou ale v podstatě jen kořením, které může vnímavému pozorovateli rozšířit způsob náhledu na film. Výhodou Pokladu je i jeho nenápadný a absolutně nenávodný styl. Herci působí civilně, stejně jako prostředí kolem nich. Kamera je realistická a udržuje si odstup, tak jako si jistý distanc od tématu udržuje i samotný autor.

Corneliu Porumboiu scénář konstruuje na první pohled sice velice jednoduše a hladce, ale zároveň v něm balancuje mezi vážností sdělení a ironickými postřehy. Díky tomu je film neskutečně zábavný. A to nejen pro přesné, kritické pozorování současnosti bývalého východního bloku – jako například ve scéně, kdy se hrdina dozví, že by detektor stál s obsluhou na den 800 euro, aby už na něj na dvoře firmy čekal melouchu lačný pracovník, který by si případně byl schopný půjčit detektor od svého zaměstnavatele na víkend a účtoval by si jen polovic a náklady na cestu do místa určení. Porumboiu si pohrává s pravidly, s očekáváním publika, které dost často prostě čeká sociálně tíživý festivalový film. A podobně vybalancovaná je i pointa filmu, která snoubí hloubku sdělení se vtipem, překvapením i ironií.

Když se ve filmu hledá poklad, existují pouze dvě možnosti, jak snímek může skončit. Buď úspěchem a objevením zlata, nebo neúspěchem- ať už si pod ním představíme nenalezení ničeho, nebo nalezení něčeho, co nemá vůbec žádnou hodnotu. I s tímto problémem si překvapivě Porumboiu poradí. Jeho film tak do poslední sekundy zůstane komplexním ve své jednoduchosti a přirozenosti. Právě v tom má rumunský snímek ukrytý svůj poklad.

Comoara

Scénář a režie: Corneliu Porumboiu
Kamera: Tudor Mircea
Střih: Roxana Szel
Hrají: Cuzin Toma, Adrian Purcarescu, Corneliu Cozmei, Cristina Toma
Rumunsko/Francie, 2015, 89 minut
Česká premiéra: 4. 2. 2016 (Artcam)