Jak jsem následoval holuby na blízký východ

REFLEXE 5. Visegrad Film Fora (Bratislava, 5. – 9. dubna 2016) – JIŘÍ HORENSKÝ –

Jmenuji se Jiří Horenský, troufnu si říci, že jsem (ačkoli velmi krátce) povoláním režisér, mám rád filmy, suši a vůni vlhkého vzduchu mezi pověšenými čerstvě vypranými prostěradly. Proč hned na začátek tak osobně? Protože nejsem žádný žurnalista, spisovatel ani filmový teoretik. Chci proto zdůraznit, jak osobním a subjektivním pohledem na věc tento článek bude.

Ve dnech 5. – 9. dubna 2016 jsem se v Bratislavě coby reprezentant Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně zúčastnil 5. ročníku Visegrad Film Fora, networkingové a vzdělávací platformy propojující mladé filmaře, studenty filmové tvorby, filmové nadšence a lidi z praxe.

Na pět dní se na půdu VŠMÚ sjeli zástupci filmových škol ze střední a východní Evropy, aby zde předvedli svá filmová díla a podělili se s kolegy o své zkušenosti a pohled na věc. S počtem zemí, které se pořadatelům podařilo pro konferenci svolat (Slovensko, Česká republika, Polsko, Ukrajina, Srbsko, Maďarsko, Rumunsko a Černá Hora), se už zdaleka nedá mluvit jen o Visegrádu, ale spíše o jakémsi slovanském filmovém sympoziu. Bravo!

Musím podotknout, že osobně podobné události a aktivity vnímám jako velmi podstatné a důležité pro rozvoj evropské filmové scény. A pokud vy to tak nevnímáte, doporučuji osobní návštěvu, protože VFF naplnilo a místy snad i předčilo má očekávání.

Mohu teď mluvit pouze za české prostředí, když řeknu, že lokální filmový průmysl vnímám jako velmi malý, s trochou odvahy a pár promile by se dalo říct i jako neexistující. Jedna z věcí, které mě trápí na českém filmovém, potažmo uměleckém prostředí je všude prosakující konkurence, kompetitivnost a egocentrismus. Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že tak vypadá bez výjimky každé zákoutí českého uměleckého prostoru. Tam, kde ale tento nešvar vystrkuje růžky, se dějí děsivé věci.

Snad už mohu mluvit i za ostatní státy na východ od Berlína, když budu tvrdit, že naše filmové průmysly jsou jako malé kousky suchého chleba. A pokud se my (mladé filmaře nevyjímaje) budeme chovat jako holubi z vizuálu VFF a snažit se urvat si co nejvíc pro sebe a doufat, že ostatní pojdou hlady, zbude nám jen hromada drobků a oči pro pláč. Pokud ale potáhneme za jeden provaz, budeme si vážit přítomnosti a práce ostatních a vytvoříme propojené prostředí, pak budeme moci společně z toho drobku umlít strouhanku, kterou pak můžeme posmažit a posypat si s ní šlejšky mezinárodních filmových úspěchů.

Teď ale zpět k průběhu fóra jako takového. Musím říct, že navzdory tomu, že je určené primárně studentům, se kterými je většinou dobrým zvykem zacházet jako s kusem hadru, se pořadatelé snažili poskytnout svým hostům dokonalý servis. V rámci možností.

Ubytování v milém, ale úsměvném hostelu Blues bylo příjemné a zážitkové. Mohu říct, že pokoj s osmi postelemi jsem již dlouho neviděl. Ale kdo by si stěžoval, když je ubytován krom svých kolegů ještě se třemi srbskými filmařkami. A jedním mladíkem, ale ten odpustí, že byl přehlížen. On to určitě pochopí.

Snídaně v ceně potěší vždy, natož po zjištění, že Slovensko již pro nás není tak levnou zemí jak dříve. A tak mou vzpomínku na filmové vzdělávání doplňuje pachuť rekordního množství zkonzumovaného, ekonomicky dostupného jídla z fast foodu. To je ale zase jiný příběh.

Vzdělávací stránka věci se, myslím, vyvedla náramně a při výčtu hostů, kteří letos přivezli své lekce, musím před pořadateli smeknout. Výčet inspirujících a okouzlujících osobností nesloužil pouze jako reklamní lákadlo, ale skutečně obohacující zážitek.

Zde ale musím narazit na první nešvar, který bych rád vypíchnul. Rozumím, že je akce mezinárodní a jazykem mezinárodních lidí je angličtina. Avšak možná až přehnaná fixace na stoprocentní anglikanizaci veškeré komunikace na VFF byla někdy na závadu.

Zde hovořím konkrétně o master class Martina Žiarana, která mohla být dalším skvělým náhledem do kreativní duše zajímavého slovenského kameramana, místo toho se však zvrhla ve dvouhodinovou zkoušku z vědomostí na úrovni 1. ročníku filmové univerzity vedenou v angličtině úrovně 2. stupně základní školy.

A pozor! Nejde ani z jednoho procenta o chybu p. Žiarana. Není povinností ani ctností mluvit plynule anglicky. V takovém případě ale pořadatelé neměli váhat a měli najmout překladatele.

V rámci další, doufejme, že konstruktivní, kritiky bych ještě rád zmínil sekci otázek a odpovědí v bloku prezentací studentských filmů – tzv. Battle of the Film Schools. Jinými slovy názvu, ze kterého mám husí kůži ještě teď. Bitva, konkurence, boj, soutěž. Proč? Směřování otázek od jinak velmi milé a sympatické slečny moderátorky nevnímám jako něco, co by mohlo být jakkoli prospěšné a přínosné. Otázky typu: „Jak probíhají klauzury u vás na škole“ nebo „Jakou jste dostali za film známku“ vnímám – a omlouvám se za tu formulaci – jako plýtvání času, promarněný potenciál a něco, co patří přinejlepším do debaty přítomných pedagogů.

Když shromáždíte několik desítek mladých svěžích a originálních myslí, tvůrců s jedinečným stylem a dokonce kultur s různým sociálně politickým kontextem, opravdu se jich chcete ptát, jak se jim studuje na jejich škole? Rád bych organizátorům VFF navrhl, aby se příště pokusili ponořit hlouběji do vybraných filmů, vypíchnout jejich unikátní rysy, zajímavosti, kulturní specifika, nesrovnalosti či zdánlivé nesmyslnosti a o nich poté pohovořili s tvůrci. Aby filmaře nechali přiblížit lidem své motivace a názory a mladé tvůrce vzájemně se inspirovat, rozšiřovat si obzory a navazovat spojení.

Řekl bych totiž, že to je podstatou celého tohoto „haló“. To je ten magicky znějící networking, který, nutno podotknout, fungoval zejména později večer v restauračních zařízeních. Pořadatelé, svolali jste si na jedno místo studnici potenciálu skoro celé střední a východní Evropy, využijte toho. Nechte všechny zúčastněné pocítit energii, která se mezi nimi ukrývá.

I přes tyto výtky (a snad ještě tu, že pokud si pozvu zástupce z půlky Evropy a chci, aby si povídali a „networkovali“, tak nebudu párty dělat tak nahlas, že se vzájemně neuslyší ani na 20 cm), musím říct, že Visegrad Film Forum považuji za jednu z nejlepších akcí pořádaných pro nejmladší zástupce filmové obce. Velmi jsem si svůj pobyt užil, odvezl si několik důležitých kontaktů, vědomostí a snad i přátelství a doufám, že i za rok bude někdo natolik šílený, že mě znovu pozve.