Lékařka a její etika

Od roku 1996, kdy v Cannes v nezávislé sekci Quinzaine des Réalisateurs uvedli jeden ze svých raných filmů Slib, pracovali bratři Dardennové ve svých syžetech de facto vždy se zločinem a vztahem postav k němu. Ve Slibu zemře nelegálně zaměstnaný dělník afrického původu a syn majitele stavební firmy, který ho zaměstnával, se rozhodne vyplnit otcův slib a postarat se o jeho rodinu. V Synovi se truhlářský mistr v učilišti potká s vrahem svého syna, který si svůj trest odpykal v nápravném zařízení pro mladistvé. Mistr tak dostane příležitost k odpuštění nebo k pomstě. V Dítěti se mladík Bruno rozhodne prodat své novorozené dítě, setká se s nevraživostí partnerky a způsobí tak další problémy v kontaktu s mafiánskými strukturami. V Mlčení Lorny je realizace snu mladé albánské ženy v Belgii podmiňována tím, že získá občanství a k tomu vede cesta jen přes nelegální sňatek a následnou vraždu narkomana, se kterým je její svatba domluvena. V Klukovi na kole titulní hrdina spáchá s baseballovou pálkou v ruce loupežné přepadení zelináře. Snad jen v Rosettě a Dvou dnech a jedné noci se sonda valonských filmařů neponořila pod hranici zákona.

Proto není zas až tak překvapivé, že v centru nového filmu bratrů stojí opět postava, která se musí vyrovnat se zločinem a vlastním svědomím. Tentokrát jde o mladou lékařku, jež po zavírací době neodpoví na zvonění, které se v dalším průběhu filmu ukáže být voláním o pomoc budoucí oběti vraždy. Lékařka si svůj postoj vyčítá a snaží se zjistit, co se vlastně stalo. Tím v podstatě zahajuje vlastní (a na policii do jisté míry nezávislé) pátrání, do kterého je vtaženo i publikum.

Jak od roku 1996 postupně rostl věhlas autorů, kteří při vytváření absolutně realistických, sociálně kritických příběhů z okolí menšího, ale průmyslového města na východě Valonska, Seraingu, akcentují i morální a duchovní obsah nejčastěji v transformaci textů francouzského židovského filozofa Emmanuela Lévinase, rostly i možnosti, jak zasáhnout publikum.

Zdá se, že nejpozději od Kluka na kole změnili Dardennové distribuční strategii a do jisté míry i filmovou řeč tak, aby jejich dílo mělo šanci přitáhnout do kin nejen náročnější, ale i běžné publikum. Ve filmech jako Slib, Rosetta nebo Dítě hráli v hlavních rolích většinou neherci z okolí, které Dardenni pro film objevili: Jérémie Renier, Émilie Dequenne nebo Déborah François v herecké kariéře úspěšné pokračovali i u dalších režisérů jakými jsou například Joachim Lafosse,  Joe Wright, Martin McDonagh, Bértrand Bonello. Od roku 2011, kdy natočili Kluka na kole, však cíleně obsazují hvězdné frankofonní herečky, které přitahují pozornost a podporují strategii cílící na vyšší návštěvnost. V Klukovi na kole to byla Cécile de France, ve Dvou dnech a jedné noci na Oscara za herecký výkon nominovaná Marion Cotillard a nyní přišla řada na další hvězdu francouzské kinematografie Adèle Haenel, která už předtím zaujala ve filmech jako Nevěstinec, Na jih nebo Akvabely. Ve všech případech však byly hvězdné herečky obsazeny tak, aby z víceméně nehereckého ansámblu nevyčnívaly a aby podaly pro Dardenny naprosto nezbytný realistický výkon a byly spíše postavami, než že by předváděly význačné herecké kreace. To ostatně platí i pro Haenel, jejíž postava lékařky Jeny a její perspektiva vlastně z filmu nikdy nezmizí.

Se změnou divácké strategie pravděpodobně souvisí i to, že původní roztřesenou, tzv. polodokumentární kameru, která sledovala postavy často doslova nalepená za jejich zátylkem, nahradily o něco klidnější záběry a s nimi i snazší orientace v postavách a prostoru. Vizuální význam má i to, že filmy bratří Dardennů byly dříve snímané na 16mm materiál, zatímco od Mlčení Lorny zrnitý materiál v paletách šedi nahradil uhlazenější a barevně důsledný 35mm film. Těchto vyjadřovacích schopností se Dardennové drželi, i když se vrátili zpět do jádra sociálních problémů, do rodného Seraingu (z poněkud většího sousedního Liége) a především z letní atmosféry zpět do belgického podzimu a zimy s drobným deštěm a šedým horizontem.

Syžet o mladé lékařce pátrající po vrahovi neznámé ženy by se na první pohled mohl zdát jako klišé a mohl by sloužit jakési ekvilibristické hře autorů s tím, jak originálně nakládají s žánrovými pravidly, napětím a dávkováním informací. Avšak Jean-Pierre a Luc Dardennové naopak postupují od postav k vývoji příběhu a ne obráceně. Uvěřitelnost postav je rysem, který jejich tvorbu odlišuje od ostatních filmařů. Jejich živé figury se sice dostávají do více méně neobvyklých (a často zločinem podmíněných) situací, ale protože mají psychologii i motivaci důvěrně známou většině diváků, reagují na takovou situaci jako skuteční lidé a ne jen jako žánrové šablony. V takovém nastavení si autoři zároveň mohou dovolit nastínit i morální problém nebo etické dilema, v jakém se jejich postava právě nachází, aniž by to museli skrze dialogy dlouho vysvětlovat.

V případě Neznámé dívky vyvěrá etický problém nejen z ústřední zápletky, ale už ze samotného povolání Jeny, protože lékař musí o etice svých jednotlivých kroků uvažovat v podstatě nepřetržitě. Do ordinace přicházejí různí pacienti s různými požadavky a problémy a Jeny na ně musí adekvátně a hlavně rychle reagovat. Za jinými pacienty naopak vyráží dokonce do jejich domovů. Přístupy i problémy se různí. Někde dostane lékařka dezert a jindy jí mladý muž, který potřebuje potvrdit falešnou neschopenku, vyhrožuje a snaží se jí vydírat tím, že jí ukradne fonendoskop. Jeny musí zachovávat profesionální tvář a pomáhat pacientům, ale zároveň nepřekračovat drobná pravidla.

Paleta různých mezilidských setkání připomene dramaturgické rozvržení předchozího díla bratří Dardennů. I tam se řešila etika v zaměstnání, i když spíše na vertikální úrovni mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci a situace byla více modelová. Podobně jako tehdy dotahují Dardenni k dokonalosti krátkou a výstižnou charakteristiku jednotlivých, rychle se střídajících postav a jejich vztahů k Jeny. Z nich se vymykají dva: k mladému stážistovi, na kterém si Jeny zpočátku vylévá zlost a kterého může poučovat, a vztah k staršímu nemocnému kolegovi, v jehož ordinaci zaskakuje. U obou může mladá žena hledat odpověď na nepříjemné otázky spojené právě s etikou jejich povolání. Pro mladšího kolegu je ale spíše ona jedním ze zdrojů deziluze ze zvoleného povolání.

Skrz živé vztahy a živé postavy Dardenni vytvářejí barevný a živý obraz lidské společnosti propojené jedním konkrétním místem (ordinací). K otázce po profesní etice v drobných záležitostech přiřazují otázku po svědomí a odpovědnosti za konkrétní případ nevyslyšení volání po pomoci. Rovněž otevírají debatu nad osobními ambicemi a prestiží jednotlivých pozic v rámci hierarchie a lékařského povolání. S tím vším je postava Jeny úplně přirozeně konfrontována při svém pátrání i ve finálním střetu s potenciálními pachateli.

Dramaturgie bratří Dardennů je natolik pokročilá, že si dovolí hlavní postavu představit jako krajně nesympatickou a začít rovnou dvěma vyhrocenými akcemi, aby postupně diváka uklidnili a ukázali, že ta arogantní lékařka není zlá, ale jen prostě měla svoji špatnou chvíli – v bohužel pro ni (a titulní neznámou dívku) nejnevhodnější chvíli. V takové situaci se může ocitnout kdokoliv z nás, ale jak z filmu vyplývá, není rozhodující, jestli člověk zareaguje instinktivně správně, nýbrž jak se chová po většinu života. I přesto, že jeho selhání může být naprosto kruciální. Fikční svět bratří Dardennů se tím už poněkolikáté blíží židovsko-křesťanskému pojetí hledání duchovní podstaty toho, čím člověk je a jak může a má zacházet se svými činy a chybami. A právě díky této nadstavbě zůstávají Dardenni pořád svěží a objevní.

La fille inconnue

Scénář a režie: Jean-Pierre a Luc Dardennové
Kamera: Alain Marcoen
Střih: Marie-Hélène Dozo
Hrají: Adèle Haenel, Jérémie Renier, Thomas Doret, Olivier Gourmet, Louka Minnelli
Belgie, 2016, 113 min.
Česká premiéra: 27. 4. 2017 (Film Europe)