Krutý osud Jafara Panahiho

Včera večer proletěla světem informace o odsouzení íránského režiséra Jafara Panahiho (*1960) za jeho údajné protirežimní činnosti, kvůli kterým byl společně se svou rodinou a přáteli zatčen na začátku března. Řada světově uznávaných filmařů tehdy podepisovala petice volající po jeho propuštění, k čemuž nakonec došlo za necelé tři měsíce, nicméně režisér byl dále stíhán na svobodě.

Panahi měl letos usednout v porotě festivalu v Cannes (jeho místo zde jako projev sounáležitosti nakonec organizátoři nechali volné) a není to až tak dávno, kdy pořadatelé berlínského filmového festivalu oznámili, že chtějí, aby íránský tvůrce byl členem poroty jejich nastávajícího ročníku. Na Berlinale ostatně Panahi plánoval zavítat i loni, kdy se zde konala panelová diskuze o budoucnosti íránské kinematografie. Již tehdy však nemohl vycestovat. Nyní je více než jasné, že do německého hlavního města nedorazí ani tentokrát. Jafar Panahi byl ve své rodné zemi odsouzen k šesti letům vězení a na dalších dvacet mu byla zakázána filmařská činnost a možnost odcestování. To vše kvůli údajnému natáčení snímku o loňských bouřlivých volbách, které zdejší političtí představitelé označili za protirežimní propagandu.

Nebylo to však poprvé, co se Panahi dostal do střetu s íránskou vládou. Ta totiž zakázala promítání už jeho dřívějších snímků Kruh (Dayereh, 2000) a Talaye Sorkh (Crimson Gold, 2003), které otevřeně kritizovaly společenskou realitu v Íránu. Zakázán byl i jeho zatím poslední snímek Offside (2006), svědectví o společenském postavení íránských žen, o jejich omezených životních možnostech a o absurdních zákazech, jimiž jsou svazovány. Právě za něj dostal v Berlíně Stříbrného medvěda, další z mnoha festivalových ocenění své režijní tvorby.

Hamid Dabashi (*1951), profesor íránských studií na Columbia University a mj. autor zásadní publikace o íránské kinematografii Close up: Iranian Cinema, Past, Present, Future z roku 2001, k Panahiho odsouzení konstatoval: „To, co Írán dělá s umělci je podobné tomu, co Taliban udělal v Afghánistánu. Postoj Íránu k umělcům je identický s bombardováním soch Buddhů Talibanem.“1

Jafar Panahi není prvním íránským filmařem, který se kvůli své práci znelíbil tamnímu režimu. Zatímco slavil úspěchy v zahraničí, dočkal se zákazů promítání svých snímku i Abbas Kiarostami (*1940). Stejně tak bylo zákazy opředeno dílo kurdského tvůrce Bahmada Ghobadiho (o jehož posledním filmu No One Kwons About Persian Cats jsme psali v dubnovém čísle), který kvůli reálné hrozbě zatčení odešel do exilu.