Ed Sullivan – kmotřička televizního rocku

SERIÁL: HUDEBNÍ POŘADY – THE ED SULLIVAN SHOW – MARIE MEIXNEROVÁ

Každou neděli v osm večer, po více než dvacet let, se americké rodiny scházely u televizních obrazovek a společně sledovaly jeden z nejpopulárnějších pořadů, který kdy televize přenášela. Ještě dnes vyslovení těch tří slov v televizních divácích rezonuje (nejen díky nostalgickým vzpomínkám, ale především díky internetu a celé řadě knih a DVD, které jsou dnes se „Sullivanem“ v distribuci).

Show Eda Sullivana se stala pojmem. Dokonce i v prostředí Americe 50. a 60. let tak vzdáleném, jako je Česká republika, o ní málokdo nikdy nic neslyšel.  A to byste Eda na českých obrazovkách hledali marně. V souvislosti s hudebními pořady, jimž se aktuální číslo 25fps zevrubněji věnuje, určitě stojí za to blíže se podívat i na fenomén úspěchu této variety show a na podivnou a rozporuplnou osobnost, která ji svým jménem zaštiťovala. Dámy a pánové, sledujte vzestup a pád Eda Sullivana, muže, který přinesl do amerických obýváků střípky kultury.

Kde se vzal Sullivan

Sullivan byl živoucím důkazem toho, že v Americe „to“ může dokázat každý. I středostavovské dítě irských katolíků z Port Chesteru, které nevládne absolutně, ale absolutně žádnými schopnostmi hrát nebo vystupovat, se může stát televizní hvězdou!

Ed Sullivan zpočátku působil jako novinář, což ho posléze přivedlo i k práci konferenciéra vaudevillových estrád a charitativních událostí. Kromě toho, že měl svůj sloupek v New York Daily News, pokoušel se psát i pro film (There Goes My Heart, 1938; Big Town Czar, 1939; Ma, He’s Making Eyes at Me, 1940) a neúspěšně prorazit v rozhlase se svou Ed Sullivan Show (1932) a posléze Ed Sullivan Entertains (1942). Ed Sullivan nebyl žádný bavič, jeho rozhlasové pořady se u posluchačů neujaly. Přesto na této osobnosti bylo něco, díky čemu si jej (tedy nejen formát jeho pořadu plný výtečných umělců) oblíbily miliony televizních diváků – Eda Sullivana zkrátka nestačilo slyšet, museli jste ho i vidět.

A Ed Sullivan byl nakonec spatřen, a to naštěstí těmi správnými lidmi. Na jaře roku 1947 dělal konferenciéra na každoročním plese svých novin. Taneční soutěž lokálního významu, kterou moderoval, přenášela televize. Sullivana si všiml programový ředitel CBS, který zrovna hledal moderátora pro novou variety show.

Sullivanova pozice ale rozhodně nebyla snadná. Jeho show začínala ještě v době, kdy domácnosti ovládalo rádio. Neexistovaly žádné televizní hvězdy, televizní osobnosti. Obrazovky ovládaly rozhlasové pořady, které se přesunuly do nového média (tzv. crossovery), a spolu s nimi jejich původně rozhlasové hvězdy. „Rádio bylo tvárné a zvládnutelné, známý produkt; naproti tomu televize byla rozlehlou, děsivou neznámou.“[1]

CBS najala Sullivana, aby na obrazovky přinesl úplně nový formát (což tenkrát nebylo tak těžké – v televizi bylo všechno nové, „zkušený“ televizní technik byl někdo, kdo spolupracoval na něčem, co se točilo minulý týden, na televizi se chodilo k sousedům a výpadky signálu se řešily pobíháním po místnosti a máváním rukama). Jeho role přitom nebyla rolí baviče, ale lovce talentů, uvaděče jednotlivých výstupů rozličných umělců. Všem totiž bylo jasné, že nelze konkurovat televizní osobnosti číslo jedna, „Panu Televize“, diváky milovanému a nepřekonatelnému Miltonu Berlovi. Sullivan, sám naprosto bez sklonů k bavičství, se o to ani neměl pokoušet. Paradoxně Berla po letech překonal…

Sullivanovy moderátorské praktiky jsou natolik pověstné, že se jim budeme věnovat posléze a důkladněji. Nejprve si ale musíme ujasnit, co že to vlastně moderoval a odhalit si specifika onoho „nového“ formátu.

vaudeo = Sullivan + televize + vaudeville = vaudeo

Vaudeo – nový televizní formát?

The Columbia Broadcasting System připravuje pro své televizní vysílání nedělní estrádní pořad, trvající plnou hodinu. První vysílání bylo předběžně naplánováno na 20. června od 9 do 10 hodin večer. Pořad byl nazván „You’re the Top“ a jako konferenciér a producent byl najat Ed Sullivan. Podle stanice půjde o formát, který se nebude držet běžné praxe vaudevillu nebo varieté.[2]

Tím novým formátem mělo být tzv. „vaudeo“, varietní show, estráda, která ve své podstatě vycházela právě z vaudevillu a byla jeho přenesením na televizní obrazovky a zároveň resuscitací. Vaudeville byl v době nástupu Show Eda Sullivana mrtvá záležitost. Nicméně televize se tenkrát v roce 1948 potřebovala rychle etablovat a formát vaudevillu pro ni byl v tomto směru ideální. Byl snadno rozpoznatelný a vhodný pro rodinné publikum.

Na televizní obrazovce se pak z vaudevillu stala variety show, u nás známější pod pojmem televizní estráda. Jejich hlavním heslem a náplní byla zábava. I tento formát se objevil již dříve v rádiu. Tato forma zábavy kladla důraz na jednotlivé výstupy a především na jejich bezprostřednost, spontaneitu, autenticitu a (v tv) podívanou. Dějová linka nebo vývoj charakterů, to bylo něco, s čím tento formát nepočítal. Někteří účinkující si sice mohli vytvořit svou „postavu“, ke které se vraceli, taková charakterová maska se však obvykle nesla v duchu dobře známého stereotypu a směřovala k prezentaci hlasového či hereckého talentu spíš než že by ukazovala psychologický vývoj postavy v rámci dramatických situací.

Duší vaudevillu (a později variety show) byla řada navzájem nesouvisejících výstupů jednotlivých účinkujících, kde méně známí interpreti doplňovali čísla hvězdných hostů. V televizním vaudeu se pak do popředí dostala i vizuálnost – něco, co rádio neumožňovalo. Důraz se začal klást na velkolepou podívanou.

Například vystoupení Beatles v Show Eda Sullivana (9. února 1964) se odehrávalo ve fantastické pop-artové dekoraci, na skupinu dramaticky ukazovaly šipky jako z dopravních značek. Střih byl synchronizován nejen s rytmem hudby, ale také s pohyby členů kapely (brouci se řídili značkami, které jim ukazovaly, kde stát a kam se pohnout)[3]. A v jejich vystoupení se objevila ještě jedna kouzelná, čistě vizuální, ale zároveň trochu přehnaná inovace – přes jednotlivě zabírané členy kapely byl aplikován titulek s jejich jmény, aby diváci věděli, který brouk z té neznámé britské kapely je který. (U Johna Lennona se navíc objevil i informativní popisek: „Sorry girls, he is married“.)

VIDEO –  Podívejte se na záznam vystoupení – VIDEO

Během třiadvacetiletého trvání pořadu se samozřejmě projevily inovace nejen v podobě dekorací, ale také v záběrování a střihové skladbě.

Sullivan si k sobě do pořadu zval, jako do správné variety show, operní pěvce, populární umělce, komiky, baletní tanečníky, zpěváky, dramatické herce s jejich monology z divadelních her, sportovce, celebrity, cirkusové umělce, rock’n’rollové kapely a další, aby předvedli svá čísla – díky pokynům televizních profesionálů a precizní práci kamery byla čísla upravena tak, aby se lépe hodila na televizní obrazovku. (Pořad dokonce obsahoval i filmové klipy – to když do Sullivana přicházely filmové hvězdy představit své chystané hity.) Show k obrazovkám lákala miliony diváků (např. v roce 1955 47 milionů diváků, při debutu Beatles v americké televizi to bylo 73 milionů diváků).

Ale nebyl to jen Sullivan. Variety shows obecně patřily v počátcích televize mezi nejpopulárnější pořady. Kromě Eda Sullivana to byl zejména již rozjetý Texaco Star Theater dříve zmiňovaného Miltona Berla. (Pořad byl údajně ve svých prvních dvou třech letech tak populární, že restaurace v době jeho vysílání zavíraly – v roce 1949 jej sledovalo 75 % televizních diváků.) A další a další. Jak řekl Bob Hope, televize byla tou „bednou, ve které pohřbili vaudeville.“ [4]

Mezi variety shows, které kladly důraz na hudební výstupy, patřila The Dinah Shore Show, The Perry Como Show, The Tennessee Ernie Ford Show, The Lawrence Welk Show, Your Hit Parade, The Bell Telephone Hour a The Voice of Firestone. V šedesátých letech byly extrémně populární např. The Smothers Brothers Show, The Carol Burnett show a samozřejmě The Ed Sullivan Show. Sedmdesátá léta se nesla ve znamení pořadů, které uváděly populární hudební hvězdy se solidní základnou diváků – hudebních fanoušků: The Glen Campbell Goodtime Hour, The Sonny and Cher Show, Tony Orlando and Dawn. Sedmdesátá léta přežila jen Saturdany Night Live – variety show, kterou můžete sledovat do dneška.

Jen tak mimochodem, Show Eda Sullivana se s přehledem stala nejdéle vysílanou variety show v televizní historii (plných 23 let).

Show Eda Sullivana — () — Toast of the Town

Show Eda Sullivana ale vždycky nebyla Show Eda Sullivana. Ve svých počátcích se jmenovala Toast of the Town. Lidé k ní ale stejně referovali jako k Show Eda Sullivana, a to ještě dřív, než v srpnu 1955 oficiálně dostala toto jméno.

Začalo se v neděli 20. června 1948 a Sullivan od samého počátku fungoval nejen jako moderátor, nebo spíš „uvaděč“ jednotlivých čísel, ale především jako dramaturg a lovec talentů, které se měly v jeho show objevit. Když přišel se svou verzí „vaudea“, mnozí ji naivně pokládali za pouhé znovuoživení ducha zaniklých vaudevillů. Plány s novou formou však od začátku byly o poznání ambicióznější. Sullivan vaudeville nevyužil, pouze z něj vyšel a upravil podle svého gusta. A i když se v pořadu objevovala vaudevillová čísla, na rozdíl od vaudevillu neměla televize onen luxus času – všechna vystoupení se musela vejít do 60. minut (kvůli reklamám to vlastně bylo ještě méně). Proto Sullivan rozhodoval nejen o pořadí čísel, ale i o tom, jak dlouhá mají jednotlivá vystoupení být – často se totiž musela pro televizi zkracovat nebo i jinak upravovat/cenzurovat. To se pochopitelně řadě umělců nelíbilo – Sullivenova show však byla natolik prestižní záležitost, že většina z nich se jeho „diktatuře“ podřídila.

V tomto směru se stala slavnými vystoupení některých rockových skupin. Zatímco The Who s jejich akty destrukce coby součástí představení by Sullivan do svého pořadu nikdy nepustil, Rolling Stones si pozval hned několikrát. Nadšený z toho však nebyl. Jejich první účinkování sice prospělo jak popularitě skupiny, tak stanice CBS (bylo to 25. října 1964), Sullivanovi však vadily hlasité reakce publika, vřeštění dívek v extázi, přes které písnička vůbec nebyla slyšet. A co víc, publikum nepřestávalo vřeštět, ani když opona byla už dávno dole. Chudák Ed nemohl ani pořádně uvést další výstup a nezbylo mu, než pořád dokola nabádat publikum, aby se ztišilo. Řev po dalším Stoneovském čísle mu úplně znemožnil představit program příštího dílu pořadu. Sullivan byl znechucen a zařekl se, že Rolling Stones už nikdy ve svém pořadu nechce ani vidět.[5] Stoneovská hvězda však stoupala strmě vzhůru, a tak se v Sullivanovi objevili znovu. Jejich druhý výstup proběhl o poznání klidněji jak ze strany fanoušků, tak i hudebníků, kteří mj. zvolili „slušnější“ outfity. Potřetí (13. února 1966) už byli Stoni skutečné hvězdy. A počtvrté, v září téhož roku, si Sullivan začal klást nároky: donutil je umýt si před vystoupením vlasy. Skupina mu ustoupila, nicméně navzdory další jeho podmínce před vystoupením opustila studio a k Sullivenově nelibosti si užila pořádnou honičku s fanoušky, kteří nakonec rozbili skleněné dveře, když se snažili za skupinou dostat zpátky do studia.

V lednu 67 (15. ledna 1967) v Show Eda Sullivana měli hrát svoji hitovou skladbu s textem pro americkou televizi příliš kontroverzním – „Let’s Spend The Night Together“. Sullivenův požadavek byl jasný – buď Jagger změní slova písně na „Let’s spend some time together“ (tedy v podstatě ze „stravme spolu noc“ na „pobuďme spolu“), nebo žádné vystoupení nebude. Rolling Stones se velkému Edovi podřídili. Ale dali mu to „sežrat“. Jagger se v živém přenosu příšerně pitvořil, kdykoli zpíval pozměněná slova. Protáčel panenky a neuvěřitelným způsobem přeháněl intonaci – všem fanouškům dával najevo, že slova do písničky nepatří, a že byl k jejich změnění donucen. Asi vás nepřekvapí, že jde o jedno z nejslavnějších vystoupení v Ed Sullivan Show i vystoupení skupiny Rolling Stones. A samozřejmě nejslavnější vystoupení Stonů v Ed Sullivan Show. Přesto je Sullivan do éteru pustil ještě jednou, v roce 1969 kvůli nim přiletěl do Hollywoodu, kde hráli už v jiné sestavě.

VIDEO – Podívejte se na záznam vystoupení z ledna 67 –VIDEO

Zatímco se Stony to přece jen ještě nebylo tak hrozné, s další soudobou skupinou Sullivan tvrdě narazil. The Doors byli přece jen víc volnomyšlenkářští, víc nezkrotní. Jejich největší hit, „Light My Fire“, měl stejně jako „Let’s Spend The Night Together“ text pro televizi příliš kontroverzní. Sullivanovi vadila slova „girl, we couldn’t get much higher“ („holka, víc sjet už se nemůžem“) a požadoval, aby byla pro přenos nahrazena. Doors souhlasili. Souhlasili, ale nedodrželi. Po vysílání jim bylo „taktně“ sděleno, že pan Sullivan s nimi původně počítal pro šest dalších dílů, ale po tomhle už je samozřejmě nechce NIKDY vidět. Skupině to bylo jedno. „Férověji“ se zachoval o několik let dříve Bob Dylan, který ze studia raději rovnou odešel, než by změnil text své písně „Talkin‘ John Birch Paranoid Blues“. 12. května 1963 proto nakonec nevystoupil.

Sullivenovými miláčky zůstali Beatles, první z britských skupin, které se v jeho pořadu objevily. Jejich vystoupení je dodnes chápáno jako největší vrchol Show Eda Sullivana[6]. Pořad už nikdy znovu nebyl tak moc v popředí veřejnosti. Většina Američanů se s Beatles setkala právě tam, 9. února 1964, v Show Eda Sullivana.

Kmotřička televizního rocku, nebo král s příliš těsnou korunou?

Beatles byli první. Po jejich vystoupení se Sullivanova show stala oázou nesčetných britských rockových skupin, které přijížděly do Ameriky a v pořadu si zahrály – Gerry and the Pacemakers, the Animals, the Zombies, the Dave Clark Five, Herman’s Hermits, the Rascals, Chad and Jeremy, Freddie and the Dreamers – většinou šlo o skupiny (na rozdíl od Stonů nebo Doors) „bezpečné“ pro rodinné publikum. Stačily čtyři díly Sullivanova pořadu, aby rock ovládl každou variety show v éteru. Manažeři studií se mohli přetrhnout, aby vznikly zcela nové, zcela hudební a zcela rockové pořady jako Hootenanny, Shindig, Hullabaloo. Sullivan se sice snažil ve svém pořadu nastolit starý pořádek, ale už bylo pozdě. Zábavní průmysl, který znal předtím, „zbroukovatěl“. Show business se měnil, televize se měnila, měnila se Amerika. Sullivan zůstával.

Rock’n’roll ovládl hitparády, prodejny s elpíčky i dívčí pokojíčky. Sullivan nechtěl mít rock’n’rollový pořad, nemohl ale ignorovat významný nastupující trend. Nová hudba mu nic neříkala, vyznal se ale v davech, ve svém publiku. S výběrem účinkujících a s koncepcí pořadu mu začal notně pomáhat jeho zeť, Robert Precht, který nahradil spoluzakladatele a koproducenta Marlo Lewise (1948–1959). S Prechtem nabral pořad do plachet modernější vítr; opera, tanec a staromódní vaudevilloví umělci začali ustupovat svěžím komikům a rock’n’rollu. S jeho nástupem se divácká základna přesunula od rodinného publika směrem k teenagerům. Kdykoli se v Sullivanovi objevil nějaký rock’n’roll, polovina lidí ve studiu byli teenageři. A ti s sebou přinesli extatický řev jako doprovod hudebních aktů.

Sullivan bývá dokonce nazýván „králem počátků rock’n’rollové televize“[7]. Ta koruna mu však příliš neseděla: přišel k ní spíš náhodou, stejně jako k statusu „objevitele Beatles“. Sullivan hudbě příliš nerozuměl, hudebníky neznal, čím dál častěji musel ve „svém výběru“ důvěřovat dalším osobám. Pracovali pro něj agenti v Evropě, radil mu zeť… K rock’n’rollu s ve své show choval stejně jako k cirkusovým výstupům a scénkám s mluvícími loutkami. Podstatným prvkem, který ve svém pořadu rockovým vystoupením dodal, byl receptivní fanoušek – základ rock’n’rollu. Konečně se objevily záběry do publika na ječící dívky (poprvé ve vystoupení Elvise Presleyho), které svou živelnou participací dodávali jednotlivým číslům energii.

Rock’n’roll samozřejmě nebyl jen o hudbě, ani o drogách a sexu, ale o také o sociálních hodnotách, o politice, módě, jídle, o jazyku, o zábavě. A ta byla pro Sullivana vždycky hlavní.

Nebál se ve jménu kvalitní zábavy obsazovat ani černošské aktéry – dokonce i ty z hlediska bílých diváků hůře akceptovatelné. V roce 1955 dokonce věnoval celý díl jen černošským umělcům. A že v té době nebylo jen tak, aby se černoch objevil v neděli večer v hlavním vysílacím čase v celostátní televizi! Sullivan byl přesvědčen jednak ve svrchovanou kvalitu čísel, kterou upřednostňoval před barvou pleti nebo národností, jednak věřil, že boj za rasovou rovnoprávnost se musí nenápadně přenést do obýváků. V televizi viděl šanci k formování názorů mladého publika, především dětí, k jejich přístupu k černošským hudebníkům. Ač Sullivan nebyl rasista, neodpustil si rasistické narážky, které používal jako štít před rasisticky smýšlejícími diváky a především sponzory, které nechtěl ztratit. Dotkli-li se tenkrát bílý účinkující černocha (třeba nechtěně ramenem), show okamžitě ztrácela diváky na jihu, kteří znechuceně vypínali přijímače. Sullivan ztratil těžce získaného sponzora, když v přímém přenosu políbil Pearl Baileyovou a odvážil se potřást rukou Nata Kinga Colea.[8] Černošské umělce nezval jen tehdy, pokud byli navíc spojováni s komunismem.[9]

Co ale bylo na samotné postavě Eda Sullivana tak zvláštního, že vydržel udržovat v chodu a moderovat v podstatě identickou show po celých 23 let? Jednu z nejslavnějších show všech dob? Co stálo za úspěchem muže, „který vůbec nic neuměl, ale byl v tom lepší než všichni ostatní“? Jaká byla jeho vize? Jeho odkaz? Asi správně tušíte, že Ed Sullivan byl ohromně zajímavá osobnost, jinak by si ho dodnes všichni nepamatovali a jinak bychom se neodvažovali tento už tak dlouhý text rozšířit ještě o další podkapitolku – věnovanou „Jediné skutečné televizní instituci“, sloupkařovi z New Yorku, Edu Sullivanovi.

Nedostatek charisma a těžko uvěřitelné uvaděčské praktiky

Sullivan, první hvězda realitní televize

Show Eda Sullivana pro řadu kulturně strádajících Američanů figurovala jako hlavní zdroj zábavy. Pořad byl schopný nabídnout každému něco – stal se jakousi platformou, na které se divácky setkávaly všechny složky americké společnosti, nehledě na věkové, rasové, kulturní, třídní, etnické či politické hranice. Ed Sullivan zdůrazňoval tradiční americké hodnoty padesátých a šedesátých let, přitom nečinil rozdílu mezi předčítáním z Bible a žonglujícími lachtany – pokud byl akt dostatečně zábavný pro televizi a měl „kulturní potenciál“, objevil se v jeho show.

Sullivan také jezdil pravidelně do Evropy, aby tam objevoval nové účinkující pro svou show. Umění a hudbě sice sám příliš nerozuměl, efektní kousek ale dokázal bezpečně rozpoznat, stejně jako rodící se talenty.  Často mu stačila image kapely, slyšet a ocenit nahrávky hudebníků, kteří nebyli podle jeho osobního posluchačského gusta, nebylo zas až tak nutné. Ač se v pořadu za ta léta vystřídalo na 10 000 skvělých vystoupení, lidé si jej dodnes pamatují především díky několika „legendárním“ výstupům.

Některé z nich jsme již v našem článku zmínily, mezi ty další patří (domněle) první vystoupení Elvise Presleyho v televizi, vystoupení roztomilé myší loutky Topa Gigia, rozmlouvajícího se Sullivanem rádoby italským přízvukem a španělský břichomluvec Señor Wences. A samozřejmě Ed Sullivan sám.

Na jednu stranu ho jeho novinářská minulost vybavila pro televizní práci nezbytnou sebejistotou, potřebnými kontakty a vlastně i odvahou pustit se na neprobádané pole televize. Sullivan dokonale rozuměl demografickému složení svého publika a jeho potřebám. Měl „čuch“ na talenty. Využil vášně teenagerů a na obrazovkách jim nabídl rock’n’roll. To byl Sullivan – lovec talentů.

Sullivan–moderátor byl naprosto odlišný od ostatních televizních osobností sršících ostrovtipem a zateplujících maličké televizní obrazovky svým charisma. Sullivan byl sice „obyčejný chlápek od vedle“, který v podstatě jen uváděl jednotlivá čísla bez jakéhokoli ostrovtipu, jeho kamenná tvář se málokdy usmála, před kamerou byl celá léta ztuhlý a jeho oči marně bloudily po scéně, aby zjistily, zda už je v éteru. Navíc jeho hlasové projevy zněly rovněž značně podivně. Jeho uvaděčské praktiky se ne vždy setkaly s ohlasem; zejména zpočátku byly terčem kritiky. S „obyčejným“ Sullivanem, absolutně postrádajícím jakékoli stopy charismatu, se ale dobře identifikovalo publikum; časem se stal oblíbeným a jeho přirozenost dlouho přežila počátečního konkurenta Miltona Berla, jehož sršení vtipem se časem zajedlo. Gerald Nachman[10] ho dokonce označuje za prvního předchůdce reality tv – Sullivan skutečně předstupoval každý týden před kamery ve své absolutní přirozenosti a zmatenosti…

Sullivanovy výstupy nejsou známy jen díky jeho interakcím s roztomilou myší loutkou Topa Gigia (která okouzlovala nejmenší diváky v rodinném publiku), ale především tzv. „sullivanismy“, které show dodávali onen punc reality tv. Sullivan často prznil jména svých účinkujících nebo se v řeči zaškobrtával a přeříkával, což jedině přispělo k populárnosti pořadu.

Skupinu The Supremes například uvedl následujícími slovy: „A nyní, The Supremes z Detroitu! Pojďte děvčata a povězte nám, odkud jste k nám přijela!“[11] Z příslušníků jistého kmene z Nového Zélandu udělal Maory z Nové Anglie apod. Často se mu dokonce podařilo zkazit vystoupení účinkujícím (naprosté zmatení připravených replik patří mezi nejmenší prohřešky) nebo opustit pódium výrazně dříve, než bylo žádané. Sullivan byl zkrátka jen novinářem, který uváděl výstupy, stárnoucím mužem se zdravotními problémy (jeho potíže s žaludečními vředy a neschopnost číst z čtecího zařízení – díky které neskutečným způsobem komolil jména aktérů, které neznal – jsou pověstné).

Ve své knize Jak rozumět médiím se Marshall McLuhan trefně vyjádřil k osobě Eda Sullivana jakožto moderátorské osobnosti následujícím výrokem: „Pan Sullivan má zjev naprosto dokonalý pro televizi – má masku místo obličeje. Takový kompaktní obraz, který v sobě odráží veškeré diváctvo.“[12] Ač byl Sullivan na televizní obrazovce jedna „velká kamenná tvář“, mimo kameru byl plný entusiasmu, zvlášť když přišla řeč na jeho oblíbenou afroamerickou kulturu, černošské hudebníky a především sportovce, které rovněž do své show nezřídka zval. Sullivanovi hosté, celebrity, seděli v publiku – ne v zákulisí, jak byla praxe v jiných variety shows. Běžně se dělo, že ke svému vystoupení přišli na pódium přímo z publika, jindy je Sullivan spontánně znovu vytáhl z hlediště, aby je požádal o přídavek.

Jedna věc ale Sullivana, jak se nechával slyšet, dosti mrzela, a to byl nedostatek uznání. 10. prosince 1967 se mu ho konečně dostalo – jeho odkaz byl oficiálně uznán a CBS přejmenovala své Studio 50 na Ed Sullivan Theatre. Je to jediný případ, kdy bylo televizní studio (i když zde by byl přiléhavější výraz divadlo – s televizními kamerami) pojmenováno po nějaké televizní osobnosti. V závěru kariéry Sullivana konečně začali respektovat i jeho dřívější kritikové, vedle rodné matky, americké vlajky a jablečného koláče byl Ed Sullivan označen za jednu ze základních amerických hodnot. Obdržel ocenění Television Showman of the Century (cenu pro televizního šoumena století) 30 let před koncem století. V roce 1997 ho časopis Life jmenoval „jedinou skutečnou televizní institucí“.

To už ale byla Show Eda Sullivana minulostí, legendou. V rámci „modernizace“ CBS 6. června 1971 show zrušila, aby ho nahradila – starými filmy! Vaudeville znovu zabilo filmové médium. Sullivan odešel bez pompy, i ta poslední show byla přenosem záznamu ze 7. února. Poslední zcela nový díl se v éteru objevil 28. března 1971. Sullivan zemřel roku 1974, do té doby stačil udělat ještě několik televizních speciálů.

Zdroj: edsullivan.com

Rock’n‘roll, smrt všech variety show

Když v roce 1971 CBS Show Eda Sullivana zrušila, znamenalo to předzvěst konce rocku v americké televizi (spolu se zánikem The Music Scene (ABC, 1969–70) pak konec úplný). Také formát variety show v sedmdesátých letech zmrtvěl. Špatné scénáře, chabé výstupy, prefabrikovaný potlesk, laugh tracky, nevkusné dekorace, nepříjemné svícení a těžko stravitelný playback.[13] Zrod rock’n’rollu znamenal konec variety show, které se vždy z velké části spoléhaly i na hudební vystoupení. Původní generaci hudebníků, kteří vzešli z vaudevillu, z varietních vystoupení a z rádia nahradily hvězdy, které zplodil nahrávací průmysl. Nové hudební hvězdy šedesátých let nebyly baviči, nové hudební hvězdy šedesátých let nahrávaly desky. Propast mezi novou hudbou a klasickým televizním formátem šla jen těžko překlenout, sotva by to dokázal stárnoucí a napůl senilní Ed Sullivan. Televize, to byla masová kultura; rock’n’roll naproti tomu představoval kulturu alternativní. Na televizi se dívali staří, mládež poslouchala rádio nebo razila na koncerty. Stanice nabízely populárním hudebníkům vlastní pořady – což většinou znamenalo jejich umělecký konec (jako v případě Glena Campbella, Sonnyho a Cher a dalších). Až do roku 1981 si populární hudba a televize k sobě znovu hledaly cestu. Symbiózu jim k všeobecné spokojenosti přinesla MTV.

Sullivan žije dál – ve vašem DVD přehrávači!

Záznamy Show Eda Sullivana dlouhých 16 let jen tak tiše tlely. V roce 1964 CBS prostě všechna práva na minulé, současné i budoucí díly pořadu předala Edu Sullivanovi („Tuhle starou show už nebudeme znovu vysílat, je pro nás bezcenná. Jen mu ji dejte. Komu na tom záleží?“ řekl Bill Pley)[14]. Záznamy jsou dnes ke zhlédnutí např. v Paleyho centru pro média (Paley Center for Media) v New Yorku a v Los Angeles. Andrew Solt, který v současnosti vlastní práva ke všem odvysílaným dílům pořadu, dal dohromady dvouhodinový speciál The Very Best of Ed Sullivan (To nejlepší z Eda Sullivana) a prodal jej CBS. Pořad, který uváděl Carol Burnett, se stal druhou nejsledovanější  televizní podívanou (hned po udílení Oscarů) roku 1991. Později byl vydán na videu.

CBS si následně objednala další tři dvouhodinové speciály: v roce 1991 s Burten Reynoldsem, v roce 1992 „Holiday Greetings form the Ed Sullivan Show“  s Bobem Newhartem, a „An All-Star Comedy Special from the Ed Sullivan Show“ s Mary Tyler Mooreovou. Ještě hlouběji do archivů sáhly „Rock’n’Roll Revolution“, „Ed Sullivan’s 50th Anniversary“, „Rock’n’Roll Forever“.

Solt v nekrácené verzi vydal i vystoupení The Beatles či Elvise v Show Eda Sullivana pod názvem „Four Complete Ed Sullivan Shows Featuring the Beatles“ a „Elvis – The Ed Sullivan Shows“. V roce 1992 Solt pokračoval v porcování Sullivanových show – vytvořil 115 třicetiminutových verzí („The Best of the Ed Sullivan Show). V novém tisíciletí se „Sullivan“ znovu rozjel na PBS. A existuje ještě velká, opravdu velká spousta dalších DVD se sullivanovským materiálem, který Solt dosud vydal a podpořil tak televizní retro šílenství 90. let (které je typické znovuuváděním, tzv. reruny, archivních pořadů a seriálů).

Je jen trochu škoda, že Solt dává ve svém výběru přednost kvantitě na úkor kvality (jak mu ostatně vytklo Entertainment Weekly).

Podívejte se na úchvatnou fotogalerii časopisu LIFE ze Show Eda Sullivana

Show Eda Sullivana

Většina dílů se vysílala živě z New Yorku, příležitostně i z jiných států – např. Spojeného království, Austrálie nebo Japonska.

V roce 1965 přešla černobílá show do barvy. Tři hlavní televizní stanice začaly ve svém hlavním vysílacím čase přenášet barevně.

Jediným zábavním pořadem, zařazeným v hlavním vysílacím čase, který přežil Show Edu Sullivana, byla Show Walta Disneyho (pod různými názvy) vysílaná od roku 1954.[15]

The Ed Sullivan Show

moderátor: Ed Sullivan

hudba: Orchestr Raye Blocha

tanec: The June Taylor Dancers

produkce: Ed Sullivan, Marlo Lewis, Bob Precht

CBS

černobíle       (1948–1965)

barevně         (1965–1971)

vysílací časy:

červen  1948                                       neděle 21:00−22:00

červenec 1948 – srpen 1948        neděle 21:30−22:30

srpen 1948 – březen 1949            neděle 21:00−22:00

březen 1949 – červen 1971          neděle 20:00−21:00

Podívejte se na úchvatnou fotogalerii časopisu LIFE z The Ed Sullivan Show

Zdroje:

AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005.

DESJARDINS, Mary. „Variety Programs.“ In: Newcomb, Horace (ed.): Encyclopedia of Television (1st Ed.). The Museum of Broadcast Communications http://www.museum.tv/eotvsection.php?entrycode=varietyprogr, [citováno 19. prosince 2010]

NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009.

SCHAEFFER, Eric. „Sullivan, Ed. U.S. Variety Show Host.“ In: Newcomb, Horace (ed.): Encyclopedia of Television (1st Ed.). The Museum of Broadcast Communications http://www.museum.tv/archives/etv/S/htmlS/sullivaned/sullivaned.htm, [citováno 19. prosince 2010]

SIMON, Ron. „The Ed Sullivan Show.“ In: Newcomb, Horace (ed.): Encyclopedia of Television (1st Ed.). The Museum of Broadcast Communications http://www.museum.tv/eotvsection.php?entrycode=edsullivans, [citováno 19. prosince 2010]

The Ed Sullivan Show. History of the Ed Sullivan Show. 2010. http://www.edsullivan.com/show-history [citováno 18. prosince 2010]

The Ed Sullivan Show. The Beatles. 2010. http://www.edsullivan.com/artists/the-beatles [citováno 18. prosince 2010]

The Ed Sullivan Show. The Doors. 2010. http://www.edsullivan.com/artists/the-doors [citováno 18. prosince 2010]

The Ed Sullivan Show. The Rolling Stones. 2010. http://www.edsullivan.com/artists/the-rolling-stones [citováno 18. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „The Ed Sullivan Show“. naposledy upraveno 15. prosince 2010.http://en.wikipedia.org/wiki/The_Ed_Sullivan_Show [citováno 18. prosince 2010]

WYMAN, Bill, COLEMAN, Ray. Stone Alone: The Story of a Rock’n’Roll Band. Praha: Regent Art Press, 1992 (Olomouc, Votobia).

---

[1] NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009. str. 22.

[2] New York Times, 22. května 1948. Cit. In: NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009. str. 19.

[3] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 20.

[4] NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009. str. 28.

[5] The Ed Sullivan Show. The Rolling Stones. 2010. http://www.edsullivan.com/artists/the-rolling-stones [citováno 18. prosince 2010]

[6] NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009. str. 375.

[7] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 14.

[8] NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009. str. 320.

[9] Tamtéž.

[10] NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009.

[11] NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009. str. 87.

[12] MCLUHAN, Marshall.  Understanding Media: The Extensions of Man. MIT Press, 1994. Cit. In: NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009. str. 93. (můj překlad)

[13] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 151.

[14] NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009. str. 402.

[15] NACHMAN, Gerald. Right Here, on Our Stage Tonight! Ed Sullivan’s America. University of California Press. Los Angeles, 2009. str. 13.