Všechny cesty vedou na Visegrad Film Forum

Hlavní festivalová sezóna na Slovensku se teprve rozjíždí (příští týden startuje prestižní Art Film Fest v Košicích), nicméně slovenské „filmové žně“ začaly už v dubnu/apríli. Cesty do Bratislavy na festivalovo-konferenční setkání nazvané Visegrad Film Forum jsou pro mě jako návraty domů. Nepotkat se s Dominikou Fáberovou, Jakubem Viktorínem, Erikou Paulinskou, Monikou Lošťákovou a Markem Suchitrou, kteří za akcí společně s dalšími lidmi stojí, a nepodat si s nimi ruku či se přátelsky obejmout a odvézt si pak domů originální festivalové ponožky s logem, to by nebylo VFF.

Každý rok na adresu jejich práce nešetřím superlativy (až se divím, že z toho ještě nezpychli), ale v případě jejich sympatického entuziasmu a konstantě vysoko udržované laťky to jinak nejde. Dlouhodobě osvědčený interaktivní koncept VFF, jenž je primárně určen studentům filmových škol (teoretických i praktických) a lidem do filmu zapálených, opět nabral formy intenzivní pětidenní „školy“: oficiální prezentace snímků vybraných filmových škol z Evropy (ale letos i z Egypta!) za účasti jejich studentů a pedagogů šly ruku v ruce s lekcemi pozoruhodných osobností filmové praxe napříč všemi specializacemi a projekcemi jejich děl coby případových studií. Navíc v Bratislavě moc dobře ví, že každé učení se vyžaduje následný chill a že při večerních afterparty se vždy nejlíp networkinguje.

Každé VFF má svou hvězdu. Loni to byla Agnieszka Holland, letos Colin Arthur, britský odborník na speciální efekty a masky ve filmu. I mrtvolu by probudil nadšeným projevem, který z první řady podporovala jeho manželka a dlouholetá spolupracovnice Sarah Jeanne. Informační smršť, kterou během jednoho dopoledne spustil na přítomné v sále, byla přímo úměrná jeho dlouholetým zkušenostem v oboru. Na sérii fotografií a příběhů o zrodu efektů u vybraných děl, na kterých pracoval, odhalil triky a kouzla, kterými nás mnohé snímky uchvacují. Ať už to jsou děti ze stanice Zoo z filmu Uliho Edela (1981), bájná monstra ze Souboje Titánů (1981), obří chlupáč Falco z Nekonečného příběhu (1984), mytický Barbar Conan (1982) či celá řada filmů ze Španělska, kam se uchýlil v 90. letech (mj. spolupracoval s Pedrem Almodóvarem) a kde sídlí jeho továrna na sny s příznačným názvem Dream Factory.

Mladou generaci filmařů a filmařek, která nejednoho studenta v sále inspirovala, zastupovali tvůrci úspěšné minisérie z produkce HBO Pustina Tomáš Hrubý a Štěpán Hulík. Mezi dalšími hosty byla i Rakušanka Anja Salomonowitz, která ukázala, že rakouský dokument není jen o podvratnosti Ulricha Seidla (i toho na Visegrad prosím!) a bohužel již zesnulého Michaela Glawoggera. Křehká, útlá bruneta Anja Salomonowitz mj. přiblížila osobní rovinu filmu zkoumajícího otázku paměti You Will Never Understand This (2003), jenž pojednává o ženách z její rodiny představujících různé generace a různé životní příběhy. Společně s několika dalšími byl promítán na plátně ve filmovém sále VŠMÚ, domovské základny VFF.

Hranou, žánrovými prvky protkanou tvorbu zastupoval Peter Strickland, na nějž přišla řada poslední den akce a potvrdilo se rčení „to nejlepší nakonec“. Britský režisér je v povědomí diváků na Slovensku i v Česku zapsaný díky filmům Berberian Sound Studio (2012) či Pestrobarvec petrklíčový (2014), v nichž se zračí jeho cinefilní záliba v pokleslých žánrech a láska k italským hororům. V diskuzi s Michalem Tallo, jenž hosty na VFF zpovídá pravidelně, se Strickland svým upřímným, lidským projevem jevil jako nesmírně sympatická a inspirativní osobnost se smyslem pro humor (o jeho lekci filmu se dočtete zde). Ve chvíli, kdy v diskuzi s diváky začal do placu sázet originální názvy českých a slovenských filmů 60. let, které má nadívané, jsem měla s kupou zapsaných poznámek z jeho lekce chuť se před ním uklonit. A tím příznačně zakončit svou návštěvu VFF. Za rok znovu, o tom žádná!