Jak si pan Neruda vytvořil svůj obraz

Když jde Pražan v doprovodu cizinců Nerudovou ulicí dolů a informuje je, že v domě U Dvou slunců bydlel spisovatel a básník Neruda, snadno dojde k nedorozumění. Opravdu ten Neruda a v Praze?  Zatímco v podstatě každý český školák ví, kdo byl Jan Neruda, jméno chilského nositele Nobelovy ceny přichází v českém prostředí na mysl až v druhém sledu, pokud vůbec. U zahraničních návštěvníků Prahy je tomu zhusta přesně naopak. Že si Pablo Neruda vytvořil pseudonym podle v podstatě neznámého českého autora? A není to jen nějaký vtípek průvodce? Sám Pablo Neruda do Prahy přijel začátkem padesátých let a údajně položil květiny k soše toho, od kterého si vypůjčil jméno. Pátrání po důvodu Nerudova pseudonymu, který si básník v roce 1946 nechal zapsat i do svých oficiálních dokladů, prý k odpovědi nedovedlo ani slovutného reportéra Egona Erwina Kische. Plakát nového filmu chilského režiséra Pabla Larraína s lakonickým názvem Neruda tak pravděpodobně opět leckoho zmate. A Pablo Neruda, respektive jeho filmová postava, by se tomu mohl jen lišácky pousmát. Možná stejně jako samotný Larraín.

Básníka a senátora za komunistickou stranu Pabla Nerudu úvod Larraínova filmu zastihuje v podivné, rozlehlé, honosné, mramorem vyložené místnosti v chilském senátu, kde rokují senátoři. Je zde připraveno občerstvení, ale zároveň jsou tu také pisoáry a charismaticky mluvící Neruda se během hádky se sokem ostentativně vymočí a odejde. Už tato scéna je vlastně určitým testem divákovy orientace. Co je to za prostor? Co je to za lidi? Je možné, že v magicko-realistické Latinské Americe jsou toalety v senátu takhle opulentní? Nebo je to celé jen výmysl, sen, vtípek jako z Buñuela? Pro českého diváka určitá neznalost exotických reálií, stejně jako dějin Chile, životopisů a jmen konkrétních postav jen znásobuje neustálý pocit mystifikace, který se prolíná celým filmem a úzce souvisí s jeho hlavním tématem. Zatímco u znalého latinskoamerického publika může jít o sofistikovanou hru, kdy se posouvají významy a hraje se s jednotlivými motivy a postavami, hru na schovávání a znovuobjevování známých, zapomenutých a humorně domyšlených souvislostí, český divák (vyjma pár odborníků) odkázaný na své kusé znalosti bude tápat a na nejeden špek s velkou pravděpodobností naskočí. Ostatně podobně by byl vydán na pospas autorovi chilský divák třeba takového Masaryka.

Do českých kin se v rychlém sledu dostaly dva filmy režiséra Pabla Larraína. Shodou okolností oba vyprávějí o historické postavě a oba krouží kolem vytváření vlastního obrazu konkrétní historické osobnosti. Přednost v českých kinech dostala na benátském festivalu uvedená Jackie. Do pár dnů okolo pohřbu zavražděného amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho zasazený portrét smutku vdovy, která se snaží si do poslední chvíle udržet kontrolu nad mediálním obrazem manžela a sebe samotné. Pomocí analogií s pohřebním průvodem Abrahama Lincolna se snaží i přes varování bezpečnostních složek vytvořit nezapomenutelný obraz, který z jejího mrtvého muže vytvoří legendu. Neruda, promítaný v roce 2016 v sekci Quinzaine des réalisateurs, sleduje v podstatě stejné téma. Pablo Neruda se vydává na útěk před policií, který konstruuje tak, aby sám sebe stvořil jako legendu. I proto se pronásledovaný Neruda několikrát na své spolupracovníky rozčiluje, že úkryt je tak dobrý, že tam nebude k nalezení. Nejde mu o to se schovat, ale inscenovat hru, v níž je svou postavou a ve které vytváří obraz vlastní osobnosti jako bojovníka za svobodu, jenž je chrabře na útěku. Larraín ale není Spielberg a Neruda není dobovou, latinskoamerickou variací na Chyť mě, když to dokážeš. Autorům nestačí hra kočky s myší, pronásledovaného s pronásledovatelem, kteří v závěru zjistí, že na základě spoluprožitého příběhu nemají na světě nikoho bližšího.

Larraín v Nerudovi konstruuje další rovinu. Vypravěčem příběhu je totiž vyšetřující policista (přestože v obraze dominuje pronásledovaný Neruda). Sám o sobě prohlašuje, že si změnil jméno podle údajného legendárního tvůrce tajné služby Peluchonneaua. Prý si jeho jméno nechal napsat do dokladů, protože se jako vyšetřovatel cítí jako jeho duchovní syn. Kromě toho, že je jméno původního Peluchonneaua bez souvislosti s Larraínovým filmem nedohledatelné a že jde tedy možná i o další mystifikaci, je prý i samotná postava policisty, který je básníkovi na stopě, fiktivní a není spojitelná s jakoukoli skutečnou postavou. Může to být jakýkoli policista, ale také to může být postava napsaná zručným spisovatelem, milovníkem detektivek nebo mystifikátorem. Dál už by se kterýkoli recenzent musel pohybovat na hraně toho, že by prozrazoval čtenáři pointu filmu, čemuž se na tomhle místě raději vyhněme.

Filmový Pablo Neruda nepůsobí jako někdo, kdo by se bál, že bude chycen, přestože při případném neúspěchu na něj čeká koncentrační tábor v poušti, který vede kapitán armády Augusto Pinochet (obojí bohužel nefiktivní – Pinochet skutečně vedl nechvalně proslulý tábor Pisagua od ledna 1948). Jenže ten jako by se netýkal reality hlavní postavy. Respektive v něm občas skončí některý ze soudruhů pomáhajících Nerudovi na útěku. V hrdinském eposu padají služebníci, drobní bojovníci, ale hlavní hrdina stále uniká pronásledovatelům a nakonec slavně zvítězí (nebo je poražen a hrdinsky umírá, což je druhá strana téže mince).

Stejně jako titulní hrdina, i autor scénáře Guillermo Calderón vytváří falešné stopy. V žánrovém filmu by se dalo čekat, že zprávy zanechávané na místech předchozího pobytu ve stejném vydání stejné knihy, která je navíc detektivkou, budou vyšetřovateli poskytovat nějaké indicie, ale kromě toho, že je mu Nerudou zanechávaným textem přisuzována vedlejší role, z těchto úryvků nic zásadního nevyplývá. Stejně tak by se v žánrovém filmu musela Nerudovi vymstít jeho neopatrnost a touha po ženách. I tohle ale nakonec vypadá jako falešná stopa. A pak je tu největší pokušení – postava zrádce, který mučedníkovi vtiskne jidášský polibek. Přesto, že polibků dostane Pablo Neruda více a že jejich původci končí velmi často v rukou inspektora Peluchonneaua, kde vyprávějí o Nerudovi, tak k očekávané zradě prostě nedojde. Autory daleko víc zajímá konstrukce mýtu o konkrétní slavné osobě. Transvestita například vyšetřovateli řekne, že ho ještě nikdy nikdo nepochopil a nevnímal jako člověka tolik jako Neruda, což poněkud kontrastuje s předchozím děním v nevěstinci, protože tam básník žádná velká humanistická gesta nečiní.

Zajímavou složkou děje jsou samotné básně a jejich patetická deklamace autorem na různých večírcích. Sám Neruda na svém skutečném útěku později v Argentině napsal vydanou slavnou sbírku Veliký zpěv. Právě montáž, kdy jednu z nově napsaných básní recitují lidé po celé zemi (včetně vězňů v Pinochetově táboře), patří k nejsilnějším v celém filmu. Larraín shazuje Nerudovo zahledění se do sebe, ale zároveň umí vypíchnout i sílu jeho veršů.

Calderón s Larraínem vytvářejí specificky barvitý svět, který je literární v nejlepším slova smyslu a znejisťuje diváka na každém kroku. Co je ještě realita a co je už poetická představa? Co je fikce autorů a co doložitelná skutečnost? Co je fikce vytvořená Nerudou tvořícím si svůj obraz? A co je fikce, kterou tvoří Peluchonneau ve vyprávění nejen ve vztahu k sobě, ale i ve vztahu ke sledovanému subjektu? Jednotlivé vrstvy se prolínají a pointa jasně vede k tomu, že co se týká vykonstruovaného obrazu, není možné věřit tomu, co je nám předkládáno. Místo skutečných lidí vidíme jen jejich obrazy, odlesky toho, co projde přes kontrolu jejich autocenzury i sebeprezentace. U slavných a veřejně činných lidí o to více. A je pak jedno, jestli jde o komunistického básníka nebo první dámu Spojených států amerických. Objektivní realita a skutečné poznání toho druhého totiž prostě neexistuje.

Neruda

Režie: Pablo Larraín
Scénář: Guillermo Calderón
Kamera: Sergio Armstrong
Hudba: Federico Jusid
Hrají: Gabriel Garcia Bernal, Alfredo Castro, Mercedes Morán a další
Chile, Argentina, Francie, Španělsko 2016, 108 minut
Česká premiéra: 7. 9. 2017 (Artcam)