Počítačové hry jsou umění !/?

Publikováno: Tomáš Komínek Publikováno dne: 22. října 2017 Rubrika: Aktuality | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: Umění počítačových her (Helena Bendová, NAMU, 2016) – Tomáš Komínek –

Je to nesmírně zajímavá otázka a dodnes se zdá být tolik problematická. Společenský poměr zastánců i odpůrců uměleckých hodnot v počítačových hrách se na jednu stranu v posledních letech povážlivě vyrovnává. Tento vývoj do značné míry koresponduje s dospíváním genrací, pro které v jejich produktivním věku počítačové hry nejsou něco cizího. Reálné, více či méně seriózní argumenty pro i proti ovšem stále probíhají v poměrně vyhraněných kruzích a otevřená veřejná (mediální) diskuze na podobné téma takřka neexistuje.

I tak se ale v posledních patnácti letech stihla tematika počítačových, nebo obecněji virtuálních her, úspěšně usadit na světové i domácí akademické půdě pod hlavičkou Game Studies. Postupem času se s narůstajícím množstvím studií formuje argumentační základna, která může uvést v širším ohledu na pravou míru, na co počítačové hry z hlediska umělecké tvorby mají, nebo nemají. Ke skutečnému posílení takových základů je ovšem nezbytná i literatura, která je dokáže přehledně přebrat a uspořádat a vhodným způsobem porovnat teorii se skutečností.

Helena Bendová, odborná asistentka Centra audiovizuálních studií FAMU, dokončila v roce 2016 publikaci Umění počítačových her. S rozsahem lehce přes 300 stran si tento text bere za cíl na poměrně úsporném prostoru rozebrat a přiblížit širší základy společenské a umělecké herní problematiky. Autorka, původně absolventka filmové vědy na Univerzitě Karlově, s odbornou historií v NFA a redakcích Cinepuru a Iluminace, se v rámci svého působení zabývá počítačovými hrami už přes deset let. Stranou svého odborného zaměření se ovšem sama už dlouho věnuje hraní různých her i ve volném čase – a je to právě kombinace perspektivy vědecky poučené autorky s velmi širokým praktickým osobním přehledem o herní sféře, díky čemu je její text ve výsledku zvlášť užitečný a důležitý.

Zdroj: www.herstorygame.com

Jedná se o důsledně sestavený, ale především velmi věcně psaný obecný úvod do tématu, který jde vřele doporučit jak ke studijnímu, tak čistě zájmovému čtení. Čtenáře seznámí jak s obligátním průřezem filozofického a uměleckého pátrání po podstatě umění, tak (v daleko větší míře) s nejrůznějšími otázkami samotných her – jejich společenského postavení, praktické podstaty, stručné historie a reálné rozmanitosti jejich obsahu a pojetí. Vše zároveň průběžně doplňuje, nebo konfrontuje se studiemi a pohledy mnoha různých zástupců z oblasti akademické sféry (Jesper Juul, Espen Aarseth), médií (Roger Ebert) nebo herního designu (Roberta Williamsová, Hideo Kodžima) a sleduje, jak se tyto perspektivy shodují, nebo naopak rozcházejí s realitou tvorby v herní sféře. V závěrečném úseku knihy se také setkáme s příkladovými medailonky tvůrčí historie čtyř herních designérů, kteří svou tvorbou zanechávají významnou stopu na průmyslové i nezávislé scéně herního vývojářství a dlouhodobě přispívají k inovacím, rozšiřování a obohacování herní tematiky.

Jak autorka v knize opakovaně uvádí, cílem rozhodně není přinést definitivní odpověď na otázku uměleckosti počítačových her. Podobné zhodnocení odpradávna závisí na komplikované směsi individuálních úsudků a dobových konvencí, které ho ovšem v první řadě nesmí vyloučit. Reálný argument může jen vyložit podstatu dostupné věci a postavit ji proti nepochopení a předsudkům. Helena Bendová za tímto účelem představuje napříč jednotlivými kapitolami množství her, které dokládají rozsah možností virtuálního média z hlediska prezentace (Her Story), vyprávění (The Stanley Parable), interaktivity (Sleep is Death), působivosti (Flower, Passage) i předávání hlubších, komplexních, nebo abstraktních významů a sdělení (Papers, Please, This War of Mine nebo That Dragon, Cancer).

Za připomenutí stojí, že podobně jako u filmu pochází většina uvedených, originálních a v něčem zásadních her z nezávislé scény a v menší míře je doplňují méně konvenční, nebo průlomovější mainstreamové tituly (jedna z kapitol se např. věnuje sérii Mass Effect). To ovšem zároveň neznamená, že by u nezávislých her šlo o pouze minoritní a okrajovou tvorbu. Je pravda, že se Bendová v knize věnuje i relativně málo známým hrám (tvorba Jasona Rohrera nebo Paola Pederciniho), nicméně většina uvedených titulů patři i ve své produkční kategorii k pokrokovým a zároveň velmi populárním a úspěšným, se stovkami tisíc, nebo miliony prodaných kusů.

Zdroj: papersplea.se

Ruku v ruce s rozšířením crowdfundingových platforem prochází herní nezávislá scéna během posledních let obdobím velkého rozvoje, nárůstu popularity, vlastní produkce a především širšího povědomí (nejen) hráčů. Toto povědomí se však zatím stále drží převážně v kruzích herních uživatelů a přiznivců. Z pohledu mainstreamových médií a širší veřejnosti hry dál nesou stigma jednoduché zábavy pro děti libovolného věku. Povědomí a debata o nápaditějších a komplexnějších ambicích různých herních titulů a jejich tvůrců se šíří velmi pomalu.

Stejně jako u filmu (a jakéhokoliv jiného populárního média) leží jeden z klíčových problémů přijetí počítačových her ve veřejném povědomí, udržovaném (nebo neudržovaném) diskuzí na veřejnosti a v médiích. I k této otázce se Bendová obrací už v jedné z prvních kapitol, zaměřených na čistě herní tematiku. Otevírá tu z velké části přehlíženou skutečnost, že umělecká a kulturní kritika dodnes počítačové hry převážně ignoruje a v kulturních rubrikách masmédií se o hrách takřka nedočteme, s výjimkou skandálních a senzačních kauz. V zahraničí, na anglickojazyčných mediálních portálech a v tisku, už je situace vůči hrám příznivější. V českém mediálním prostředí nicméně Bendová uvádí jediný podobný příklad s portálem iDnes.cz, který vede přidruženou stránku Bonusweb ve formě podrubriky, nicméně také stranou rubriky Kultura.

Faktem je, že v Česku se doposud mediální reflexi her věnují skoro výhradně menší specializované weby, často přežívající jako podsekce větších portálů. Serióznější pokrytí herní tematiky je ovšem i tak vzácná věc. Osobně bych v tomto ohledu mimo vlastní rubriky Cinepuru připomenul okruh přispěvatelů inovovaného magazínu Level, propojeného se stránkou Games.cz na portálu Tiscali, kterému dokonce Helena Bendová věnovala případovou studii. S tímto webem souvisí i internetový seriál Games TV v režii Lukáše Grygara, který se konkrétně v průběhu letošního roku posunul od herního zpravodajství směrem k řadě tematických epizod, zaměřovaných na rozmanitou škálu žánrů a tematiky více i méně známých her. Jedná se však o projekt, který je svou formou nejen v rámci českých herních médií stále poměrně ojedinělý.

Zdroj: www.okami-game.com

Virtuální hry se jako tvůrčí médium v současnosti nacházejí ve fázi, kterou si v minulosti musela projít většina médií dnes zavedených a uznávaných. Není to ani půl století, co s podobnými otázkami zápolil komiks. Stěží sto let uběhlo od dob, kdy se podobným způsobem musel obhajovat film. A ještě před dvěma sty lety byl na podobné pozici i román, respektive výpravná próza obecně. U nového média, jakým je počítačová virtualita, je tedy odpovídající společenské uznání pravděpodobně také pouze otázkou času.

Způsob prezentace počítačových her a podpora veřejné diskuze jsou ovšem dva klíčové faktory a pokud má v dohledné době společnost přijmout nejen umělecké, ale v zásadě jakékoliv hodnoty virtuálních her, texty jako je Umění počítačových her od Heleny Bendové mohou mít v těchto ohledech velký přínos. Na české půdě tato kniha už teď pomáhá připravit solidní podklady k související debatě a pokud se dočká náležitého překladu do angličtiny, jistě by mohla zaujmout své místo mezi základní literaturou oboru Game Studies i ve světě.