Byl to luxus, říká filmař, který projel Norsko na kole a živil se pouze vyhozenými potravinami

Kieran Kolle vyrazil na netradiční výlet. Na kolech s kamarády projel celé Norsko ze severu na jih a na trase dlouhé celé tři tisíce kilometrů se živil pouze jídlem, které by jinak skončilo v kontejneru. Ze zbytků potravin s prošlou lhůtou spotřeby se najedli, jak sám říká, luxusně. To však není dobrá zpráva pro svět. „Celkově se zbytečně vyhodí až třetina potravin. Norská domácnost průměrně vyhodí ročně jídlo za stovky eur,“ říká Nor, autor jednoho z nejúspěšnějších dokumentů projektu KineDok s názvem Spotřebujte do, který máte šanci do konce roku vidět ještě na třech místech v ČR: v Praze v Zázemí 12. prosince i s následnou diskusí s Véronique Nebeskou z webu Databáze odpadu o plýtvání a recyklaci jídla, v Židovské 100 v Jičíně 14. prosince s malým pohoštěním inspirovaným filmem a 19. prosince v Regionálním informačním centru Zastávka poblíž Brna.

Co vás nejvíce rozčiluje na plýtvání potravin?
Nejhorší je vyhazovat maso. Náklady na výrobu masa jsou dost vysoké, lidé tedy společně s masem vyhazují hodně peněz, a přesto jím obrovsky plýtvají.

Když už jsme u masa, v dokumentu vystupuje šéfkuchař, který vážně říká, že hovězí maso chutná nejlépe několik měsíců po lhůtě spotřeby. To měl být vtip?
Možná trochu přeháněl. Ve skutečnosti chtěl říci, že pokud hovězí skladujete v chladu a v suchu, tak vám dlouho vydrží – často déle, než uvádí etiketa z obchodu.

V dokumentu mě překvapila další věc – banány. Máte nějaké vysvětlení, proč lidé nekupují banány po jednom kuse, ale vždy si berou trsy, takže v koši končí moře jinak čerstvých, osiřelých banánů?
Na toto vám neodpovím, protože je to záhada i pro mě. Lidé si zvykli nakupovat nezralé banány a z nějakého důvodu věří tomu, že banánům se nejlépe daří ve skupince. Obchodníci se s tím naučili žít.

Proč jídlem plýtváme?
Jedním z důvodů masivního plýtvání potravinami, alespoň u nás v Norsku, je to, že jsou příliš levné. Konkurence obrovského množství zboží a různé akce ve stylu „nakup co nejvíce produktů od jednoho výrobce a dostaneš slevu“ vedou k různým absurditám. Některé potraviny například koupíte v obchodě levněji, než jsou jejich výrobní náklady.
Jiná, komplexnější odpověď je, že jsme se vzdálili tomu, jak jídlo vzniká. Žijeme ve městech, nevidíme zeleninu vyrůstat na poli, nechováme hospodářská zvířata. Jídlo je pro nás něco, co koupíme v supermarketu v igelitovém obalu, pak ho nesníme a vyhodíme do koše. Potravinám jsme se odcizili, nemáme k nim vztah. I proto se průměrně až třetina jídla z domácnosti vyhodí.

Kdo je za tuto situaci zodpovědný? Konzumenti, výrobci, obchody?
To je stejné jako otázka, zda byla dříve slepice nebo vejce. Každý z nich má na tom nějaký podíl viny. Trh formuje to, jak se zákazníci chovají a naopak. Vezměte si například, kolik energie obchodníci věnují tomu, že vyřazují nepěkně vypadající ovoce či zeleninu. Jablko nebo okurka neobvyklých tvarů se na pulty ani nedostane. Právě to však ovlivňuje představu, jak má ideální okurka či jablko vypadat. Formuje to, co zákazníci chtějí, co na pultech očekávají a jak o potravinách přemýšlejí – a následně tento „ideál“ žádají od obchodníka. Je to začarovaný kruh.

Není problém plýtvání jen pochopitelný důsledek ochrany spotřebitele? Pokud nechceme, aby nám obchodníci balili shnilé jídlo, musíme se smířit s přísnějšími normami a jejich vedlejším efektem, kdy se množství potravin preventivně vyhodí.
Souhlasím, že vždy tu bude část potravin na vyhození do koše. Jídlo se kazí, to je přirozené. Nepřirozené je množství jídla, které se vyhazuje, ačkoli zkažené není. Proč to děláme, když není poškozené ani zdraví škodlivé? Kvalitu jídla vyhodnocujeme datem spotřeby namísto toho, abychom brali v úvahu vzhled, vůni nebo chuť potraviny. Řídíme se čísly, ne vlastními pocity.
Jiným důvodem globálního plýtvání jídlem je strategie supermarketů doplňovat zboží tak, aby zákazník nabyl dojmu, že pulty jsou vždy plné. Za tento pocit však platíme množstvím jídla, které se musí vyhodit.

Jak vznikl nápad spojit aktivismus s turistikou?
Již několik let jsem natáčel film o plýtvání jídla a přišel jsem do bodu, kdy jsem nevěděl, co dál. Jednoho dne na kole mě napadlo, že to spojím. Říkal jsem si: šetření jídla i cyklistika – oboje je ekologické, tak proč ne?

Předem bylo těžké vědět, kolik jídla bude cestou k dispozici. Počítali jste i s možností, že budete hladovět?
Proto jsme si ještě před výletem udělali železné zásoby z toho, co bylo připraveno na vyhození. Brali jsme si spoustu rýže. Pak jsme jen doufali, že to vyjde, a ono to vyšlo. Každý den jsme najezdili sto kilometrů a nikdo z nás nezhubl ani kilogram. Pokud jde o kvantitu, na cestě jsme jedli alespoň tolik jako dříve. Podle mě jsme se stravovali i kvalitněji a jedli jsme dražší věci než za normálních podmínek.

Co vám nejvíce chutnalo?
Luxusní byla hned úvodní večeře. Dostali jsme maso, které jsme si ugrilovali na ohni a zapili ho pivem z plechovky s prošlým datem spotřeby. Lahoda! Velmi mi chutnalo i jídlo ze zbytků, které jsme přinesli do restaurace kuchařům, ať nám připraví nějakou delikatesu.

Co chutnalo nejméně?
Jednou jsme byli odkázáni na syrovou mrkev. Byl to smutný den.

Není právě toto problém stravování ze zbytků? Že ne vždy je na výběr to, na co máte chuť?
Pravda je, že my jsme si většinou měli z čeho vybírat. Ve velkých supermarketech máte na výběr cokoliv. Jinde bývá výběr menší, ale vždy můžete být kreativní, zkombinovat suroviny a uvařit si cokoliv. Když si vezmete, kolik milionů lidí na tomto světě hladoví, tak se problém výběru jeví jako luxus typický jen pro bohatý svět.

Někdy vám nezbylo nic jiného, než jen prohrabat kontejner. Nebylo to nechutné?
Nebudu se tvářit, že to bylo bůhvíco. Představte si, že je léto, jste na cyklistickém výletě, nemáte žádné skvělé podmínky pro hygienu, snažíte se alespoň vše řádně umýt. Později jsme přišli na jiný způsob. Den až dva dny před tím, než jsme měli někam dorazit, jsme si přes internet vytipovali místní obchody. Zavolali jsme jim a poprosili je, ať nám jídlo odloží, ať to není z kontejneru. Samozřejmě, ne že bychom v kontejnerech nenašli i čisté balení vonící novotou. Často je to o mentální bariéře. Máme v hlavě nastavené, že potraviny ze smetí musí být plesnivé a shnilé. Ale to tak často vůbec není. Může to být pěkně zabalené a nic tomu není.

Dokážete si představit, že se takto budete stravovat dlouhodobě?
Ano. Vlastně to i dělám.

Konkrétně jak?
Snažím se doma minimalizovat plýtvání. Zhruba polovinu jídla, které sníme, máme z obchodů, které ho chtěly původně vyhodit. Maso jsem si nekoupil tři roky, přitom nejsem vegetarián, maso jím rád. Beru to však s nadhledem, nechci být posedlý stravováním. Občas, když jsem ve stresu z toho, co mám jíst, mě manželka upozorní: toto už zavání fanatismem!

Kdybych chtěl začít méně plýtvat jídlem, co bych měl udělat jako první?
Udělejte si přesný seznam věcí, když jdete na nákup. Nechoďte nakupovat naslepo. Je dobré mít rozplánovaný týdenní jídelníček. Nakupovat můžete chodit častěji než jednou za týden, ale vždy jen věci, které potřebujete. Důležitý je systém rozložení potravin v chladničce. Nemít tam toho příliš mnoho, neskladovat věci dlouho.
Ale to hlavní a zejména náročnější, co musíte udělat, pokud chcete skutečně omezit plýtvání, je vypěstovat si skepsi vůči datům spotřeby a lhůtám trvanlivosti. Například u mléka bych se vůbec nestaral o data. Otevřete ho, přivoňte, a pokud vám nesmrdí, můžete mléko klidně vypít. S jiným jídlem podobně. Zkoumejte vůni, barvu, texturu, nikoli datum na etiketě.

Někde úspěšně fungují takzvané potravinové banky: jídlo na vyhození darují obchodníci aktivistům, kteří jej dále distribuují, vaří z něj například bezdomovcům. Jak je to v Norsku?
Potravinové banky jsou v Norsku také. I během našeho výletu nám v jedné takové jídlo uvařili. Za posledních pět let se situace velmi zlepšila, lidé jsou uvědomělejší. Je to v jejich zájmu. Nikdo nechce plýtvat jídlem, ani penězi. Každý je z toho frustrovaný, chtěl by to změnit. Všichni dnes vědí, že plýtvání jídlem je globální exces, který nemá udržitelnou budoucnost.
Jiný nápad jsou second hand potraviny. Levně tam nakoupíte zboží po minimální lhůtě trvanlivosti, kterému nic není – například kečup vydrží roky. To je skvělá myšlenka, o které jsem v Norsku zatím neslyšel – pokud tedy nemluvíme o koutku se zbožím před lhůtou spotřeby, který je běžný ve většině obchodů. To však není řešení. Problém je, že evropský trh má na čerstvost potravin dva údaje, které se lidem často pletou: datum spotřeby a minimální lhůta trvanlivosti. Potraviny po minimální lhůtě trvanlivosti lze legálně prodávat, zboží s prošlým datem spotřeby ne. Proto je to složité.

Do konce roku KineDok čekají ještě tři projekce filmu Spotřebujte do:
12. prosince od 20:30: Zázemí, Praha 1
Druhá projekce v Zázemí a druhá diskuse! Tentokrát se budeme bavit s Véronique Nebeskou z webu Databáze odpadu o plýtvání a recyklaci jídla a možná si z něj i něco uvaříme!
14. prosince od 19:00: Židovská 100, Jičín
19. prosinec od 17:30: Regionální informační centrum Zastávka, Zastávka

Autor: