Zveme na výstavu Tomáše Svobody JAKO Z FILMU: ADAPTACE

V loňském roce byl v kinech uveden snímek Tomáše Svobody Jako z filmu (2017). Pojednává o zkušenosti s médiem filmu v rovině smyslového vnímání i v rovině kulturní a poznávací. Je vyhraněným příkladem tendence média zvýznamňovat vlastní strukturní rysy. Upozorňuje nás na to, jak film zaznamenává a zobrazuje skutečnost a jak snadná je záměna skutečnosti a iluze či představ. Ptá se, co znamená, když se řekne „jako z filmu“; když záměnu skutečnosti a iluze ovlivňuje nebo snad i zapříčiňuje zkušenost filmového diváka.

Jako z filmu obsahuje také intertextuální odkazy k autorově předchozí tvorbě i k filmové historii myšlení o filmu. Tomáš Svoboda jako vizuální umělec vytvořil něco jako „výstavu filmem“, která logicky nevyužívá galerijní expozici, ale kino-distribučních kanálů. Za vznikem této výstavy v Domě umění stojí záměr celou konstelaci otočit: převést Jako z filmu z dlouhometrážního experimentálního filmu určeného k projekci v kinosále do galerijní instalace. Vzniká vícečetná adaptace filmu „navždy“ fluktuujícího mezi institucí vizuálního umění a kinematografie. Zdaleka nejde jen o to, jak rozčlenit film do vícekanálové projekce, jak převést lineární posloupnost filmového vyprávění s jasným začátkem a koncem do souběžné prezentace jednotlivých dějových linií v oddělených instalačních celcích. Je třeba vystavět novou vyprávěcí strukturu, řešit situaci před projekcí, nebo spíš prostor okolo ní, objasnit divákovi smysl toho, jak a kde se promítá.

Svobodovy parafráze žánrových konvencí filmu i jeho vystavování v galerii svádí diváka k důvěře, že se ve sdělení orientuje a rozumí mu. Tento pocit nutně naruší „zrada“, když autor upozorní na iluzivnost filmu a rozdíly mezi různými režimy vidění. Zpochybňuje, že existuje hranice mezi „objektivní realitou“, jejím subjektivním vnímáním a její reprezentací skrze filmové zpracování. Tento stav ještě posiluje galerijní instalace jako taková, její materiální povaha. Původní otázka, co to znamená „jako z filmu“, získává nové nuance. Odehrává se už i mimo reprodukovaný obraz, mimo záznam reality, v realitě samé. Filmem zde může být prostorový objekt, text, situace, a především myšlení.

Použití „Adaptace“ v názvu výstavy neznamená, že je pro její pochopení důležité, aby divák adaptovaný film znal a mohl srovnávat s galerijní instalací. Stačí, že ví o jeho existenci. Důraz je kladen na samotný proces všestranného přizpůsobení filmu podmínkám galerie, ovšem i naopak přizpůsobení prostoru galerie filmovým projekcím. Tyto mimikry jsou předmětem autorových subversivních komentářů a parafrází. Otázka, jak se mění významy příměru „jako z filmu“, pokud je hledáme v galerii, tak získává smysl.

I když jsou v expozici zastoupeny Svobodovy starší práce, nejedná se o retrospektivní výstavu. Sebereferenční momenty přítomné v jednotlivých videosekvencích jsou „pouze“ rozvedeny o příklady starších autorových prací. Tyto vstupy kontextualizují autorovy charakteristické ideové přístupy a formální řešení, které lze v rámci výstavy rozčlenit do tří prostupných tematických skupin. První je orientována k vyprávění a fikci: odhaluje iluzivnost předváděných událostí a fiktivnost vyprávění, s ironickým odstupem narušuje tendenci k autenticitě, která je vlastní filmu jako uměleckému druhu. Toto vyznění podporuje obsazení známých herců, využití profesionálního filmového zázemí a citace žánrového „slovníku“ filmu startujícího očekávání, na jehož pozadí vyniknou odchylky. Druhou skupinu tvoří konfrontace slova a obrazu sledující, jak lze vyjádřit film prostřednictvím nefilmových výrazových prostředků, jako je slovo, tvorba textu nebo mluvený popis, protože aktivizují naši paměť a představivost. Třetí skupina odhaluje skryté produkční a technické zázemí filmu. Odkazuje mimochodem na insiderskou zkušenost Tomáše Svobody z filmových produkcí, pro které pracoval jako filmový architekt. Jedinečnost autorova přístupu spočívá v přítomnosti humoru a ironie. Vlastně se díváme na jakési strukturalistické komedie či grotesky se zápletkami v podobě zmatků v komunikačním řetězci, chyb v myšlení a chyb ve vnímání, jejichž viníkem je film.

Text: Marika Kupková

Tomáš Svoboda (1974)

Ve své umělecké tvorbě se věnuje filmové zkušenosti ve vztahu k jazyku a myšlení. Vedle volné tvorby se věnuje také architektuře výstav. Je spoluzakladatelem pražské galerie Display a také pedagogem na Akademii výtvarných umění, kde vede Ateliér nových médií.

Marika Kupková (1973)

Zajímá se o oblast galerijního filmu a experimentální filmové produkce. Působí jako kurátorka v Galeriích TIC, vede filmový festival Brno 16 a přednáší v rámci oboru Teorie interaktivních médií na Filozofické fakultě MU. Vystudovaná filmová historička, zaměřující se také na institucionální historii a vývoj kulturní politiky v české kinematografii.

JAKO Z FILMU: ADAPTACE

21. 3. – 22. 4. 2018, Brno
Kurátorka Marika Kupková
Vernisáž 20. 3. 2018, 18 h, tisková konference 20. 3., 11 h
Dům umění města Brna, Malinovského nám. 2, Brno