Rozvíjej se poupátko

RECENZE: Malý Joe (režie: Jessica Hausner, 2019)– JANA BÉBAROVÁ

Jednou ze čtyř žen, které se se svými filmy probojovaly do hlavní soutěže v Cannes, byla rakouská režisérka Jessica Hausner. Na francouzské riviéře ostatně nebyla žádným nováčkem – v minulosti už měla zařazené tři filmy v rámci soutěžní sekce Un Certain Regard (Lovely Rita, Hotel a Láska šílená). Její první anglicky mluvený titul, Malý Joe (Little Joe), který do českých kin aktuálně uvádí Film Europe, srovnával Todd McCarthy z The Hollywood Reporter s americkou sci-fi Invaze lupičů těl. Mně osobně během projekce napadaly jiné aluze. Od punkově uhozeného songu Vypsané fiXy o antidepresivní rybičce přes české filmové klasiky o masožravé Adéle, která ještě nevečeřela, a pyšné princezně Krasomile, jež v přítomnosti zpívající květiny k pokoře přijde, až po Soderberghovy Vedlejší účinky.

Když si z posledního jmenovaného vezmeme současné závažné téma spjaté s kritikou dravých taktik farmaceutických firem, na jejichž konci stojí devastovaný spotřebitel, spojíme ho s premisou o kouzelné květině, která má blahodárný účinek na charakter a náladu jedince, a tou o druhé květině, jež se zákeřností sobě vlastní nečekaně požírá lidi, tak nám – s nadsázkou řečeno – na konci této rovnice vyjde Malý Joe. Realisticky motivované, avšak výrazně stylizované, znepokojivé psychologické drama o geneticky modifikované květině s antidepresivním účinkem, která ovšem – jako každý jiný medikament – nese i účinky nežádoucí. Ty se obyčejně schovávají mezi řádky metrových příbalových letáků, (američtí) lékárníci je (jak Soderbergh výstižně zachytil) bezemočně vychrlí se zběsilou kadencí slov, jako kdyby předčítali telefonní seznam, zatímco na opačné straně stojící úzkostliví internetoví samoléčitelé a hypochondři se o nich nechají informovat od věrného strýčka jménem Google. Anebo, jak ukazuje Malý Joe, se takticky zametávají pod stůl.

Štěstí, muška jenom zlatá
Někteří čeští kritici (např. ti, kteří v rozhlasových vlnách svými ostrými zuby občas někoho nemilosrdně rozcupují) filmu vyčítali banálnost stěžejní metafory a v kontextu předchozí režisérčiny tvorby jej označovali za naivní a polopatický. Není názor jako názor. Proč ten jejich nerozporovat? Byla by přece nebetyčná nuda, kdybychom přemýšleli všichni stejně. Mě upřímně bavilo sledovat, jak se mi myšlenky rozbíhaly směrem k výše popsaným aluzím, a spojovat si, že téměř sedmdesát let stará, ideologicky zabarvená česká pohádka nese tentýž motiv – květinu jako prostředek štěstí, lásky a lidské proměny. Sloky z písně, která v Pyšné princezně zazní: “Rozvíjej se poupátko, nejkrásnější z květů, od rána až do noci budeš vonět světu. (…) Ta vůně vnikne do tváří, láska v člověku jak hvězda zazáří” by nakrásně mohly tvořit ústřední píseň filmu Malý Joe.

Jessica Hausner prohlásila, že na tomto ženském frankensteinovském příběhu o antidepresivní květině a její stvořitelce ji zajímala s ním spojená ambivalentnost. Malý Joe – jak geneticky modulovanou rostlinu jeho stvořitelka Alice (Emily Beecham) pojmenovala – sice činí lidi šťastnými, ovšem za cenu toho, že ztrácejí své já. Květina si uzurpuje veškerou pozornost svých majitelů, kteří se pod jejím vlivem stávají apatickými. Jako psychofarmaka mění lidské vnímání, náladu, tlumí emoce. A svět těch, kteří je užívají, vzdaluje světu ostatních. Takticky to ilustruje způsob snímání dialogů postav, které se ve svých úvahách vzájemně míjejí – pomalý nájezd kamery, který z rámu postupně vytlačuje tváře proti sobě sedících osob a zastaví se v momentě, kdy objektiv snímá prázdný prostor.

Rozvíjej se poupátko
„Je to jako být mrtvá. Když jsi mrtvá, tak to nepoznáš,“ popisuje stav navozený vdechnutím pylu květiny Alicin syn Joe, který se stává jedním z testovacích králíků. Skrze něj snímek ventiluje další téma, jež se zmíněnou ztrátou identity pod vlivem psychofarmak úzce souvisí, a to mateřství. Květina totiž produkuje oxytocin, hormon lásky, jenž mj. ovlivňuje budování vztahu matky a dítěte. Skrze něj Malý Joe doslova nutí lidi, aby jej milovali a pěstovali, protože se brání tomu, že ho vědci modifikovali jako sterilní. Jako zpívající květina z Pyšné princezny tak vyžaduje od svého majitele lásku a péči, přičemž ke své existenci vyžaduje teplo – teplo domova. V tomto ohledu se ve filmu účelově pracuje se symbolickým využitím barev. Zmíněné teplo rodinného krbu je evokováno fialovým světlem, jímž je květina v domě Alice obklopena – fialová je barva domova a zároveň barvou duality, na které je podstata této květiny založena. Vedle sterilní bílé v laboratoři dominuje uklidňující nemocniční pastelově zelená, s níž ostře kontrastuje agresivní červená barva zákeřné kytky. Červené tónování vévodí dramaticky vyhroceným, až hororovým scénám, v nichž eskalující napětí z ohrožení přítomných postav zintenzivňují značně zneklidňující ruchy, jimž dominuje děsivý psí štěkot a skřeky, které se v průběhu děje cyklicky vracejí. Zneklidňující atmosféra je ve filmu budována natolik koncepčně, že v divákovi vyvolává nepříjemný, znepokojující pocit už jen samotný pohled na lán červených květin vysázených v pečlivě střeženém laboratorním skleníku.

Film zachycuje ochranitelský vztah Alice k oběma jejím dětem – jak synovi, o jehož péči nechce přijít, tak květině, jejíž obhajoba před týmem kolegů ji postupně vede k Sophiině volbě. „Které ze svých dětí si vybereš?“ ptá se Alice její starší kolegyně Bella (Kerry Fox), jež v příběhu funguje jako zrcadlo protagonistky a jejího vztahu k synovi, o něhož pod zhoubným vlivem květiny přichází. Obě ženy jsou exponovány jako emocionálně ne zcela vyrovnané – Alice se ze svých nejistot a obav o syna chodí pravidelně zpovídat psychoterapeutce, a o Belle se dozvídáme, že v minulosti měla sebevražedné tendence a bojovala s vyhořením. Navzdory tomu, že je příběh staví do rolí vzájemných antagonistek, jsou vlastně na stejné lodi. Nejenže se obě ocitají v situaci, kdy jsou jejich děti v ohrožení (v případě Belly se jedná o psa Bella), postupně se i dostávají do obdobné pozice, kdy se je jejich mužští kolegové snaží zdiskreditovat a po jejich vzpouře je programově „odstavit“. V této linii lze film číst jako metaforu bohužel typické ženské nesoudržnosti, situaci, v níž emancipovaný postoj ženy nevede ke společnému boji za rovnoprávnost, nýbrž se rovná egoistickému kariérnímu růstu ústícímu v pouhé ztotožnění se s patriarchální společenskou rolí. Poukazuje na hořkou skutečnost, jak k sobě ženy dokáží být agresivní a nedůvěřivé a jak jejich sólové taktiky vedou k jejich pádu.

Dobrou noc, mami.
Bella i Alice jsou jedna po druhé zneškodněny a umlčeny. Spolu s ostatními se stávají apatickými zombíky, kteří „předstírají, že jsou takoví, jako předtím.“ Závěrečná, úvodní scénu kopírující scéna společné večeře matky a syna příhodně reflektuje zvnějšku zdánlivě kosmetickou změnu, kterou Malý Joe přinesl do života svých majitelů – uprostřed stolu stojící papírový pytlík s objednaným japonským sushi z úvodu nahrazuje identický papírový pytlík s vietnamským pho. Kamera, která v předchozích scénách svým pohybem směrem dopředu oddělovala hovořící, vzájemně si nerozumějící postavy, se nyní pohybuje naopak – v pomalém odjezdu matku se synem u stolu na oko stmeluje a v úplném závěru v prvním plánu odhaluje fialovým světlem obstoupenou květinu, která má rodinný kruh zcela pod kontrolou.

Little Joe

Režie: Jessica Hausner
Scénář: Jessica Hausner, Géraldine Bajard
Kamera: Martin Gschlacht
Střih: Karina Ressler
Hrají: Emily Beecham, Ben Whishaw, Kerry Fox, Kit Connor, Leanne Best, Phénix Brossard, Lindsay Duncan ad.
Velká Británie / Německo / Rakousko, 2019, 105 min.
Česká premiéra: 14. 2. 2020 (Film Europe)