Králíček Jojo zpytuje svědomí v Hitlerově náručí

RECENZE: Králíček Jojo (režie: Taika Waititi, 2019) – MICHAL SCHMIDT

Původem novozélandský režisér Taika Waititi se ve své tvorbě hojně věnuje satiře. Co děláme v temnotách (2014) bylo parodií vampýrských filmů, Hon na pačlověky (2016) o nesnesení „nudou“ v přírodě moderním dítětem a nyní natočil dobovou komedii v kulisách druhé světové války. Válečný konflikt, holokaust či snad portrét samotného vůdce Třetí říše, Adolfa Hitlera, se staly přímými terči autorů internetových memů a vznikla řada filmů – od vážného Pádu třetí říše (2004) po nevkusnou parodii Iron Sky (2012). Waititi natočil sebevědomý film, Králíček Jojo, jehož téma je velmi aktualizované k dnešní době, které vládnou fake news, démonizace migrantské krize, autoritářské režimy a kulty osobnosti.

 Tvůrce pracuje s velmi klasickou narativní strukturou – zpočátku nám představuje devítiletého zfanatizovaného člena Hitlerjugend, Joja, který odsuzuje veškerou existenci lidí neárijského původu. Jojo jede na tábor, který vede NSDAP a vychovává mladou nacistickou mládež k boji, přežití a především nenávisti k jiným etnikům. Ovšem na táboře se ošklivě zraní, je převezen do nemocnice a poslán na neschopenku. Život se Jojovi převrátí naruby v momentě, kdy nalezne ve svém domě skrytou židovskou dívku a navíc zjišťuje, že ji chrání jeho matka. Od té doby se věci začínají hýbat jiným směrem. To vše by byl velmi obyčejný moralizující film o změně výchozích hodnot postavy, o jejím dumání nad tím, co je a není správné. Ovšem Jojo má svého imaginárního přítele, Adolfa Hitlera, který znázorňuje představu kluka o jeho idolu a posiluje jej v jeho slepě fanatickém myšlení.

Zrovna Hitler je ohniskem většiny komických scén. Především on je tvořen jako obraz toho, jak nyní na jednoho z největších vrahů historie pohlížíme s odstupem let. Jako na vtipnou figurku, jejíž potřeba vládnout je spíše roztomile směšná. Po většinu filmu opravdu vystupuje jako „nevlastní otec“ Joja a dává mu rady do života (leč poněkud absurdním a znepokojujícím způsobem). Herecký představitel Hitlera (sám Taika Waititi) je etnikem poloviční domorodec Nového Zélandu, zároveň má po dědečkovi židovské ruské předky, a jeví se tak v roli poněkud nepatřičně, což je ovšem dalším ze zdrojů humoru. Postupem času se umocňují jeho démonické rysy, ty jsou ale stále zprostředkované jen za pomocí gagů. V tomto ohledu snímku chybí jistá reflexe mocnářství. Když se fanatik odkloní od svého „vůdce“, tak ten se přece k němu otočí zády a nechá ho zničit, případně mu dá najevo svou moc. O to víc by mohla být linka kontrastu fanatičnosti a odporu lépe umocněna, když Adolf Hitler působí jedině v Jojově hlavě.

Co Waititi neshledává v postavě vůdce Třetí říše důležitým, naplno dohání v příběhu realistických pasáží. V průběhu děje se satira mění v hořko-sladkou komedii, ke konci téměř jen hořkou. Postavy si uvědomují, co se kolem nich děje, což je pro pochopení aktuálního kontextu více než potřebné. Perličku tomu dodává i Jojův kamarád Yorki, který mu po konci války ne moc přesvědčeně říká, že „není vhodná doba pro to být nacistou“.

Celkově tak Taika Waititi vytvořil hybrid satiry a intertextuálního, sebereflexivního válečného dramatu. Ukazuje, že nyní již nejde jen dělat si čistě legraci z autoritářů, jejich komického vzhledu, mluvy a jejich démoničnosti, ale že je třeba se k těmto figurám postavit čelem. Že nelze točit komedii bez reflexe závažných témat, které tvůrce zpracovává.

Je zřejmé, že pro snímek, kde je náročná herecká akce dítěte více než potřebná, probíhal velmi složitý casting. Ovšem dvanáctiletý představitel Joja, Roman Griffin Davis, se neztrácí v záplavě zkušených herců, jako jsou Scarlett Johansson či Sam Rockwell, dokonce ho nepřehrává ani jeho zkušenější filmová femme fatale Thomasin McKenzie, která ztvárňuje ukrývanou Židovku Elsu. Davis ve své roli působí velmi civilně a i přes cholerické pasáže, kdy se vzteká, že někdo není „čistého árijského původů“, či snad někoho podezřívá z paktování se s „nepřítelem Říše“, nevypadává ze své role a naopak své postavě propůjčuje autentičnost.

Specifický je rovněž výběr hudby, jež slouží k další aktualizaci žánru. Waititi totiž nesáhl po dobové hudbě, nýbrž po populární britské, navíc ji používá netradičním způsobem. Většina písní je totiž přezpívána do němčiny, což působí zvláštním snově-absurdním dojmem, stejně jako výstupy imaginárního Hitlera.

Mixem žánrů, hereckým i vizuálním stylem by se dal nový Waititiho film přirovnat k dílu Wese Andersona. Ovšem tam, kde se Anderson propadá spíše do melancholie, Králíček Jojo vkládá společenský apel. Poukazuje na dobu, která se nelítostně zapsala do historie, a její atributy se pomalu opět vrací do současného života. Stále se potýkáme s politickými figurami, které prahnou po moci a k ucelení pro ně vlastního fungování světa, které ovšem vede k dalším totalitním režimům. Skrze atmosféru v Německu 40. let minulého století nám tvůrce předkládá své obavy z možné budoucnosti, ačkoliv optikou devítiletého nacisty.

Jojo Rabbit

scénář a režie: Taika Waititi
kamera: Mihai Malaimare Jr.
hudba: Michael Giacchino
hrají: Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie, Scarlett Johansson, Taika Waititi, Sam Rockwell, Rebel Wilson, Alfie Allen, Stephen Merchant
USA / Nový Zéland / Česko, 2019, 108 min
česká premiéra: 23. 1. 2020 (CinemArt)