Rozhovor s Ondřejem Moravcem, tvůrcem VR filmu Tmání

Na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách v sekci Venice Immersive byl letos promítán autobiografický animovaný VR snímek Tmání českého režiséra Ondřeje Moravce. Projekt, jehož výtvarnou stránku vytvořila Bára Anna Stejskalová (nominovaná na Českého lva za snímek Jsme si o smrt blíž), produkovala Hana Blaha Šilarová ze společnosti Frame Films. Jde o vůbec první český VR film, který byl podpořen Státním fondem kinematografie a byl premiérován na prestižním áčkovém filmovém festivalu.

Jako osoba celoživotně bojující s depresí jsem se na Tmání přirozeně hodně těšila. A zážitek, kterého se mi dostalo, byl jeden z nejlepších a nejočišťujících v mém životě. Nikdy předtím jsem VR nezažila, a o to fascinující to pro mě bylo. Cítila jsem jako Alenka v říši divů. V kukani na točící židličce jsem s VR brýlemi na očích nechala obklopovat úžasnou a pohlcující, interaktivní 3D animací, která zpřítomňovala temnou mysl protagonisty, jehož jsem v jednu chvíli mohla obejmout. Nad oblohou v potemnělé vesnici se vznášel démon, domy se bortily. Mohla jsem se procházet lesem a prožívat s protagonistou chvíle klidu. Komunikovala jsem s ním prostřednictvím svého hlasu a emočně se projevovala. Plakala jsem. Když to skončilo, musela jsem jít obejmout Hanku Blaha Šilerovou, producentku, která se mnou a další dvojicí návštěvníků, jejichž emoce a reakce jsme navzájem slyšeli, vedla diskuzi na téma naše démony. Do fontánky jsme mohli na nádherné pohlednice napsat vzkaz. Ten můj zněl: „Nejlepší zážitek ever.“ Věřím, že až Tmání uvidíte, budete to mít minimálně podobně.

O depresi se v současnosti stále více a více mluví, je nás opravdu hodně, kteří se svým tmáním bojujeme. Někteří z nás o tom mluví veřejně, jiní si to nechávají pro sebe (a je to v pořádku, každý má právo volby). O to více jsem šťastná, že letošní hlavní benátskou soutěž vyhrál nádherný dokument All the Beauty and to Bloodshed od Laury Poitras – film o místy marném, ale ve finále úspěšném boji s depresí a farmaceutickou firmou. Protagonistkou dokumentu je umělkyně a aktivistka Nan Goldin, která publikum provází svým osobním příběhem o bolesti ze ztráty sestry, která trpěla těžkými depresemi a ze zoufalosti dobrovolně ukončila svůj život. Snímkem se line kauza OxyContin a téma vykořisťování nemocných farmaceutickou firmou rodiny Sacklerových. All the Beauty and the Bloodshed patřilo k těm filmům, které mě společně s Tmáním letos na festivalu nejvíce rozebraly. V dobrém.

Hned po projekci Tmání jsem se šla o svém zážitku pobavit s Ondrou Moravcem a pořídila jsem s ním následující rozhovor.

Jak to celé začalo, Ondro?

Už nějakou dobu se věnuju virtuální realitě a nějakou dobu mám depresi – asi tak bych to zkombinoval tyhle dvě věci. (úsměv) Když jsem jako kurátor vybíral různé projekty, tak jsem si říkal, že bych se vrátil ke svojí vlastní tvorbě a napadlo mě, že co by bylo dobré zpracovat, je téma deprese. Na začátku to neměl být můj vlastní příběh – říkal jsem si, že budu zpracovávat příběh někoho jiného, ale pak jsem zjistil, že to by pro mě bylo dost nemožné. Protože hloubat se v něčí depresi a vytvářet z toho takovouto virtuální seanci by bylo asi náročné. Takže jsem se otočil k sobě a řekl jsem si, že zpracuju svůj příběh. Na začátku byla idea, že to bude ovládané hlasem. Jednak proto, že hlas už nějakou dobu používám jako svůj terapeutický prostředek, a také proto, že mi to přišlo dobré v tom, že lidé mají ve VR často nějaké ovladače a různé přístroje, které mají ovládat, a tohle mi přišlo strašně jednoduché a funkční. Takže se tam spojila praktická a obsahová, emoční věc.

Jak jste našli s producentkou Hankou Blaha Šilarovou? Jak vznikla celá produkce a kdo všechno se na projektu podílel?

Myslím, že to bylo na festivalu v Jihlavě, když jsem tam zrovna koukal na nějaká VR, a řekl jsem si, že chci něco vytvořit. Nějak se mi to sepnulo, protože ten nápad jsem měl v hlavě už déle, tak jsem Hance napsal, zda nechce jít na kafe, hned jsem jí to vyklopil a ona řekla, že do toho chce jít. Začali jsme žádat o peníze na Fond a tak dále. Byli jsme nejdřív docela skeptičtí, protože Fond nikdy žádné VR nepodpořil. Říkali jsme si, že to bude těžké, ale pak jsme dostali první peníze na vývoj, tak jsme byli nadšení, vytvořili jsme prototyp a začali tvořit dál.

Teď se zeptám jako úplná laička – jak se vytváří VR?

Máš různé možnosti, není jeden postup. My jsme to vytvářeli v softwaru Unity, což je program, ve kterém se primárně vytváří počítačové hry nebo takovéto zážitky. Dá se říct, že místo střihače máš vývojáře, který ti komponuje jednotlivé věci dohromady, zfunkčňuje ty interaktivity. Animátor mu dodává animace a 3D objekty, které se tam komponují podle nějakého klíče a mého dohledu a z toho pak vzniká ten svět.

Kolik lidí na Tmání pracovalo?

Řekl bych, že ten užší tým hlavních tvůrců bylo třeba deset lidí.

Jaké jsou reakce v Benátkách a které z nich tě nejvíce dostaly?

Byl jsem v očekávání, co se stane. Je to poprvé, co o tom mluvím s dost cizími lidmi a sdílím s nimi svůj příběh, takže se dalo očekávat mnohé. Reakce jsou skvělé. Ty sama jsi zažila debatu, kterou po projekci máme a kterou vedu většinou já, nebo lidi z našeho týmu. Tam lidi říkají strašně zajímavé věci, které mě příjemně překvapí – hlavně jejich upřímnost. Když se třeba zeptám, „jak by vypadal tvůj démon?“, tak jedna paní se na vteřinu zamyslela a řekla: „Moje matka.“ (smích) Nebo jiná paní, černoška, říkala: „Můj démon je obří bílý muž s dlouhým plnovousem.“ (smích) Lidi opravdu přicházejí s hrozně zajímavými věcmi. Strašně hezké jsou ty dopisy, které máme ve fontáně, kde lidi napíšou i vzkaz…

…taky jsem napsala. (úsměv)

Někdo tam napsal, že „když jsem křičela ‚go, ready, go!‘, tak jsem cítila, že to mám říkat sobě.“ To jsou vzkazy, které mě nějakým způsobem stvrzují, že to mělo smysl. Že tato cesta byla dobrá.

Kde diváci a divačky v Česku budou moct vaše VR vidět?

Budeme mít premiéru na konci října, na jednom festivalu. Dozvíte se to brzy, na tiskové konferenci 14. září. Potom bychom měli být dva měsíce v jedné pražské galerii, tam to ještě dojednáváme. A pak bychom chtěli putovat po dalších galeriích, nechceme být pragocentričtí, chceme být i v regionech. Máme vymyšlený speciální program pro teenagery, pro školy, který bude ve společném vedení s terapeutem.

To zní skvěle! Přeju moc štěstí s filmem a moc děkuju, Ondro.

Já taky děkuju. (úsměv)