Ohlédnutí za deštivou Filmovkou

REPORTÁŽ: 49. Letní filmová škola v Uherském Hradišti (28. 7. – 3. 8. 2023) – STANISLAV PECHÁČ

Sály Filmovky se uzavřely. Pouze rok před jubilejním 50. ročníkem, který přislibuje zásadní změny, se i v dramaturgii vybraných sekcí ze současnosti objevují záchvěvy něčeho zcela nového – program je naplněn novou generací tvůrců, ale i tematikou společenských revolucí. Slow-burn filmy, v nichž jsou diváci drženi v narůstajícím napětí z očekáváných událostí, snad předjímají, že je ideální čas pro novou etapu festivalu.

Ačkoliv mohl při čekání ve frontách vzniknout dojem, že je Filmovka opět přeplněná k prasknutí, počet akreditovaných návštěvníků byl letos menší než v minulých letech – zhruba 4500 a dalších 3140 prodaných vstupenek. I přesto, stejně jako minulé roky, museli pořadatelé s nedostatečnou kapacitou operativně pracovat a od soboty do pondělí vyhlásit vyprodaný stav. Nebylo výjimkou od návštěvníků zaslechnout, že se jim i při hodinovém čekání ve frontách nepodařilo na projekce dostat (pokud zrovna nešlo o sedmi a půl hodinového Lav Diaze). Jistě se jedná o jeden z klasických jevů, který sužuje téměř všechny filmové festivaly. Pravdou však je, že na méně divácké filmy byly vždy bez výjimky dostupná místa i po začátku – a někdy byly sály vyloženě poloprázdné.

Hlavní sílou LFŠ je nicméně alternativa čím dál pestřejšího doprovodného programu, v němž skutečně nemá konkurenci (byť existují hlasy, které jeho rozsah kritizují). Kromě 180 filmů tak mohli diváci navštívit i 35 VR projekcí, 93 položek odborného programu, 68 doprovodných akcí nebo 10 akcí v rámci Industry programu.

Program byl opět rozdělen do sekcí Historie, Současnost a Česko/Slovensko. Navštívit bylo možné filmy známých osobností jako jsou režiséři Pedro Almodóvar, Howard Hawks, ale i scenárista Jan Procházka, nebo herec Ivan Trojan. Do Uherského Hradiště zavítalo i velké množství zahraničních hostů. Chtělo by se říct, že je to festival pro všechny. Jenže čím to, že čísla klesají?

Festival s krizí středního věku?

Asi nejcitelněji chyběla letošnímu ročníku exkluzivnější premiéra. Zatímco minulý rok byl festival otevřen i zakončen premiérami – dokument Olgy Sommerové o Michalu Kocábovi a debut Vojtěcha Maška Arvéd (2022), letos už se v obou případech jednalo o filmy promítané dříve na KVIFF – přestože se jednalo o taháky Bod obnovy (2023, Robert Hloz) a Úsvit (2023, Matěj Chlupáček). Při zběžném poslechu debat návštěvníků jsem byl několikrát svědkem názorů, které letošní program neshledávaly natolik atraktivním. Osobně se k těmto názorům nechci řadit, protože sílu LFŠ spatřuji naopak v objevování nových tvůrců a národních kinematografií, případně v ohledávání historie kinematografie, v jejíž výběru důvěřuji dramaturgům jednotlivých sekcí. Je nicméně třeba uznat, že běžnější divák může vyhledávat atraktivnější jména a témata. Je to jistě velký dramaturgický oříšek – jak zkombinovat ryze cinefilní program s divácky více přívětivějším. Kompromisy zapříčiňují, že se vedle sebe na festivalu objevuje meditativní a v jistém slova smyslu spirituálně laděná sedmi a půl hodinová Melancholie (2008, Lav Diaz), ale také Dvě slova jako klíč (2023, Dan Svátek), adaptace knihy Josefa Formánka, která v programu působila téměř nepatřičně.

Již v úvodní tiskové konferenci byla z úst organizátorů festivalu, jehož existence stojí na podpoře města, cítit jistá ohleduplnost ke starostovi a tamním obyvatelům (kromě jiného město poskytuje festivalu částku 3,8 miliónů korun). LFŠ se viditelně pokouší oslovit místní občany, včetně rodin s dětmi a nabízet doprovodný program zdarma, podobně jako projekce v letních kinech, nebo třeba i novou Cimbal stage s nepřetržitě znějící živou muzikou. Image festivalu se ale zároveň může pro mnohé diváky stávat hůře rozklíčovatelná.

Nelze tvrdit, že by se organizátoři o inovace nepokoušeli. V rámci snahy o ekologičtější vedení festivalu po letech poprvé nedošlo k tištěné verzi programového katalogu. Ten se přesunul již výhradně do digitální podoby, který v současné době dostupných technologií dává opodstatnitelný smysl. Z vylepšené a stabilnější mobilní aplikace se proto stalo výchozí místo pro orientaci v programu i dění na celém festivalu. Skrze festivalové novinky, ale i veškeré sociální sítě, se festival pokoušel být se svými návštěvníky v neustálém kontaktu a informovat je o každodenním dění. Aplikace navíc nyní konečně umožňuje synchronizaci s profilem na webu.

Letošním tématem festivalu se stal čich, který příznačně uzavírá smyslové ročníky. Svým způsobem je to vhozená rukavice – přijít s něčím novým, inovovat festival a oslovit diváky novým vizuálem a novou image. Chtě nechtě totiž současná série témat neměla větší propojenost se samotným programem a v jistém pohledu tak pomalu ztrácela na zajímavosti, což bylo u čichu asi nejnápadnější. Aby tomu tak nebylo zcela, lišila se výroční cena. Porcelánová zmrzlina byla tentokrát šroubovatelná, čímž docházelo k řadě vtipným ceremoniím, během nichž hosté a tvůrci s pobavením sálu odhalovali její vnitřnosti. V nich se přitom nacházela speciálně vytvořená čichací směs, kterou měl každý vyrobenou na míru

Radost z objevování

Festival byl i letos nejsilnější v tom, co uměl vždy. Kromě historických sekcí, které na velké plátno přinesly filmy, které by většina diváků neměla šanci nikdy jindy vidět (kupříkladu české němé filmy z let 1918-1924), je to také přísun neznámých tvůrců a filmů s důrazem na zasazení do specifického kontextu zemí vzniku.

V sekci věnované chorvatskému režisérovi Rajko Grlićovi jsem měl přitom to štěstí zhlédnout film Josephina (2000), který čichový smysl reflektoval v samotném námětu, a proto ho nemohu opomenout – stal se symbolickým filmem ročníku a splnil všechny charakteristiky nečekaného objevu. Nebojím se tvrdit nejlepší role Miroslava Vladyka, v níž představuje českého mladíka s dokonalým čichem na rozpoznávání sýrů, který se po revoluci vydává na cestu do Hamburku, aby nalezl jedinečný recept pro nový český sýr. Zároveň však s sebou tahá urnu svého otce, kterému chce splnit poslední přání. Film překvapí také queer postavami a odvážným tématem prostituce. Pokud jste o filmu neslyšeli, není se čemu divit – kvůli problémům s autorským právům se nikdy nedostal do české, ani mezinárodní distribuce. Je to jistě škoda, stejně jako v případě dalších Grlićových snímků – studium na FAMU v 60. letech a snad i tím vzniklá blízkost k českému stylu humoru či k Jiřímu Škvoreckému je při sledování jeho filmů nečekaně povědomá a skoro se nechce věřit, že je netočí český režisér –např. Hraniční hlídka (2006) připomíná Tankový prapor (1991, Vít Olmer).

Podobná radost z objevování se dostavuje během celého festivalu. Pro mě nejzajímavější se proto staly sekce Východní přísliby a Terra Festivalis: Brazílie, které představily méně dostupné filmy z celosvětové kinematografie. Pozoruhodné snímky přivezli i pozvaní hosté, jako například chilský režisér Fernardo Guzzoni, nebo filipínský režisér Lav Diaz (kterému se zevrubněji věnujeme v jiném textu, nicméně představuje téměř nereálnou uměleckou figuru, která své dlouhé filmy točí v naprosté tvůrčí svobodě). Přetrvává přitom silná tendence filmů se snahou akcentovat boj za lidská práva po celém světě.

Jako každý rok pozoruhodné filmy přinesla i sekce LFŠ uvádí. Letošní divácké hlasování vyhrálo španělské coming-of-age komediální drama Mamacruz (2023, Patricia Ortega), pojednávající netradičně o sedmdesátileté katoličce, která v rigidní španělské společnosti objevuje vlastní sexualitu, ale i svobodu v tom nejobecnějším slova smyslu. V českém prostředí se tak zřejmě schyluje k dalšímu diváckému hitu, jako byl ještě před nedávnem britský snímek Hodně štěstí, pane veliký (2022, Sophie Hyde), s nímž sdílí téma, ale jeho formální aspekty a celkové vyznění jsou odlišné.

Terra Festivalis: Brazílie

V sekci věnované brazilskému filmu se dramaturg Jan Jílek soustřeďoval nejen na etablované artové tvůrce, ale i nové režisérské objevy. Filmy jsou to zcela bez výjimky pozoruhodné a žánrově různorodé, přestože si lze povšimnout silné tematické linie – integrace do společnosti. A to integrace nejen původních obyvatel (Žluté zvíře, 2020, Felipe Bragança), ale i dalších marginalizovaných skupin, jako kupříkladu trans osob (Valentin, 2020, Cássio Pereira dos Santos a Paloma, 2022, Marcelo Gomes), ale i žen s nerovnými lidskými právy (Neviditelný život Eurídice Gusmãové, 2019, Karim Aïnouz).

Všechny filmy zpracovávají tíživá témata a nevyhýbají se komentování brazilské společnosti a politiky, často pomocí nenápadně minimalistické filmové formy, která nabízí spíše pozorné observace a naturalistické herectví v kombinacích herců a neherců. Při informativních úvodech diváka zasáhnou i skryté osudy snímků, jako je tomu v případě Valentiny, jejíž režisér byl za nevyjasněných okolností zavražděn, produkční společnost stojící za ním zanikla a film bylo jen velmi obtížné na festivalu promítat. Svým způsobem se tak jednalo o skutečně výjimečnou projekci, která se již nemusí nikde na světě opakovat. V zemi, která se ještě vyrovnává s následky vlády prezidenta Jaira Bolsonara, jenž svými homofobními a šovinistickými názory potlačoval lidská práva, to jsou skutečnosti o to mrazivější.

Asi nejvíce vymykajícím se byl v mém pohledu meta film Žluté zvíře, v němž režisér Felipe Bragança prozkoumává vlastní kořeny a médium se pro něj stává osobní terapií a nástrojem překonávání traumat. Nevymyká se přitom ani tak tématem, jako spíše halucinogenní filmovou formou, narací, vyprávěnou v pěti částech vyprávěčem ve druhé osobě, nebo značně stylizovanými hereckými výkony, které se vzdalují realistickému přístupu z ostatních filmů.

Východní přísliby

Stejně kvalitní výběr představili i dramaturgové Kamila Dolotina a Petr Vlček, kteří letos v sekci Východních příslibů odprezentovali řadu tíživě aktuálních snímků. Sekce je odrazem nadějí i deziluzí, pravd i lží, které nás formují. A zejména důležité se jeví jako přiblížení konkrétních národních problémů zemí, s nimiž toho možná máme společného více, než si myslíme. Koneckonců mají filmy tu nejvíce nedocenitelnou moc, která nás učí vzájemné empatii, otevřenosti a snad i komunikaci, která je v dnešní společnosti čím dál důležitější. A nejen mezi lidmi, ale i ve vztahu ke zvířatům, jak nás upozorňuje i snímek Íá (2022, Jerzy Skolimowski) o putujícím oslíkovi.

Osobně jsem pak v sekci zhlédl filmy Chléb a sůl (2022, Damian Kocur, Polsko), Jedno malé noční tajemství (2023, Natalija Měščaninova, Rusko), Leden (2022, Viesturs Kairišs, Lotyšsko), Loto (2023, Zaza Khalvachi a Tamta Khalvashi, Gruzie), Nejšťastnější člověk na světě (2022, Teona Strugar Mitevska, Severní Makedonie) a Žena na střeše (2022, Anna Jadowska, Polsko). Každý z jmenovaných filmů lze označit za precizní slow-burn upozorňující na sílící apatii ve společnosti, která může vést k tragédii. Jsou to filmy, jimž je blízká revoluční tematika. Kalev (2022, Ove Musting, Estonsko) a zmiňovaný Leden pojednávají o bojích za nezávislost z područí Sovětského svazu. Svobodu a nezávislost na mikro úrovni se pokoušejí získat i mladé a dětské postavy filmů Chléb a sůl a Jedno malé noční tajemství nebo stárnoucí Mirka ve filmu Žena na střeše. Je jedno, v jaké době se filmy odehrávají a jak staré jsou jeho postavy – jako by nás motivovali k občanské aktivitě, snad už jen s vyslovením prostého nesouhlasu s tím, co se kolem nás ve světě odehrává.

České a slovenské novinky

Jistým způsobem nedocenitelná sekce v dramaturgii Jaroslava Sedláčka, v níž má nastupující generace českých a slovenských tvůrců možnost zasáhnout širší cílovou skupinu, než tomu pravděpodobně bude v širší kinodistribuci.

Už dlouho tu přitom nebyl tak pestrý žánrový výběr jako letos. Historické drama Úsvit, které do Česka přináší ještě stále tabuizované téma lidské sexuality. Rozmáchlé detektivní sci-fi Bod obnovy, které v českých poměrech představuje odvážný producentský projekt (a zároveň debut režiséra, kameramana, hudebního skladatele, producenta nebo třeba hlavní herečky). Ale také zcela odlišný celovečerní debut z FAMU, Brutální vedro (2023, Albert Hospodářský), jenž připomíná některé filmy Československé nové vlny, zejména svým akcentem na mladou generaci, specifickou českou trapností, bezčasím, obsazením neherců, nebo třeba i generačním střetem dvou světů. S žánrem road-movie pracuje Topolovská adaptace Citlivého člověka (2023, Tomáš Klein), který svým mlčícím dětským hrdinou a strukturou připomene nedávné Nabarvené ptáče (2019, Václav Marhoul).

Poněkud odlehčenější zážitek, byť se silně ponurými podtóny, nabídla novinka Přišla v noci (2023, Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček), při jejímž sledování se přeplněný sál prohýbal smíchem a po konci následoval jeden z nejdelších potlesků na celém festivalu. Film přitom žánrově experimentuje i s hororem a celkově tak nabízí poutavý žánrový mix zastřešený komedií, u níž se nemusíte stydět, že ji sledujete. Což se u současné české komedie rozhodně počítá jako velké plus (stejně tomu bylo i u předcházejícího Pavlíčkova filmu, Chata na prodej, 2023).

Velmi vlažné přijetí zaznamenal Hadí plyn (2023, David Jařab), kterému se nepodařilo aktualizovat známou předlohu Srdce temnoty Josepha Conrada a mezi některými návštěvníky festivalu si vysloužil přezdívku “česká apokalypsa“.

Sekce přitom představila i filmy, které se již v kino distribuci ocitly, jako např. oceňovaná Oběť (2022, Michal Blaško) nebo experimentální dokument á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN (2022, Jan Bušta). Za pozornost stojí i první hraný film dokumentaristiky Zuzany Piussi Zešílet (2022), v němž uplatňuje svou dlouholetou zkušenost s observací lidského chování a nabízí přesně vypozorované a precizní herecké výkony opatřené nádhernou kamerou Martina Štrby. V sekci P.S. se objevil i buddy dokument Sami doma (2022, Jan Foukal), zvukocentrické Neviditelné krajiny (2022, Ivo Bystřičan), nebo meditativní portrét Je nalezena tím, koho hledá (2022, Petr Michal).

Doprovodný program

Nebyla by to Filmovka, kdyby návštěvníci ani jednou nevyhledali bohatý doprovodný program. Ten jednak pečlivě doplňoval dramaturgii filmů, jejichž témata a trendy přímo reflektoval a přiblížil skrze filmové lekce s hosty, ale každoročně představuje i zcela soběstačný blok, který je odrazem všeho, o čem se ve společnosti mluví.

Pokud by tak komukoliv přišlo, že ztrácí dech s aktuálním děním, stačí párkrát zavítat do rozlehlého festivalového centra ve Smetanových sadech, mimo filmové sály, kde je na chvíli možné zavřít oči, nadýchat se vzduchu a pouze se zaposlouchat do hlasů debatujících. Ve stanu ČRo se objevují tvůrci populárních podcastů Balanc nebo Čelisti, v Respekt stanu se otevírá debata o feminismu v Barbie (2023, Greta Gerwig), jinde se řeší zakládání filmových klubů a kin v Česku anebo se mluví o televizních trendech. Je tu skutečně vše od hudby (PSH, Foukal a Romanutti, Méta Monde), literatury (Vlasáková, Těsnohlídek, slam poetry exhibice), divadla (Slepice na zádech), až po vernisáže, kvízy a dětské tvůrčí workshopy. Festival právě zde ukazuje svou ohromnou sílu a zároveň nabízí unikátní možnost vzdělat i neakreditované turisty nebo obyvatele města.

Závěr

Pořadatelé ani starosta Uherského Hradiště se netajili tím, že by příští ročník mohl nabídnout prodloužený formát. Je otázkou, zdali bude možné kvůli nedostatku financí přidat více než den, přesto by snad rozšíření pomohlo rozmělnit přeplněnost festivalu a umožnilo více projekcí filmů, které si to dozajista zaslouží. Přijde mi svým způsobem tristní, byť v nynějším stavu nevyhnutelné, že naprostá většina filmů měla na festivalu pouze jednu jedinou projekci, čímž nutně docházelo k častým překrytím programu a přeplněnosti či prázdnotě některých projekcí. S vědomím limitů je to však viditelně jeden z kompromisů, který festival musí při nelehkém financování učinit. Příští 50. ročník nabízí prostor pro zásadní inovace, novou festivalovou image a vizuál, a doufejme i pro nějakou exkluzivnější premiéru, která letošnímu ročníku citelně chyběla. Přestože festival stále zůstává silný v tom, v čem vždy byl – tedy v intimnosti, skromnosti a radosti z objevování – není zároveň pochyb, že se tu pro organizátory otevírá ideální možnost vykročit do nové etapy a nalákat do filmovkové rodiny nové členy.