Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » „Chtěl jsem napsat příběh“

„Chtěl jsem napsat příběh“

ROZHOVOR s Jiřím Žákem (autorem první české biografie o Louis de Funèsovi) – LUKÁŠ GREGOR –

Byť působíte jako herec Divadla Na Vinohradech v Praze, znám můžete být i lidem, kteří do tamějšího divadla nechodí. Věnujete se překladu z francouzského jazyka. Překládáte jak divadelní hry, historické romány, biografie francouzských herců, dokonce také filmy, seriály a dokumenty pro dabing. Lze nějak laikovi objasnit, jak se příprava a překlad každého tohoto „odvětví“ od sebe liší?

Louis de Funes; Zdroj: louisdefunes.com

Překlad je překlad. Jak v historickém románu, tak v divadelní hře jde o co nejvěrnější převedení jazyka originálu do češtiny. Samozřejmě, že jsem cítil rozdíl, když jsem překládal Molièrovu Školu žen nebo komentář k nějakému dokumentárnímu filmu o zvířatech. Ale princip je stejný, a na tom nezmění nic ani ty nejhlubokomyslnější úvahy. Odpovědnost překladatele se neliší. Je samozřejmě pravda, že tomu jde líp to a jinému zase ono. Pokud bych si měl jako překladatel vybrat, tak nejlíp se cítím v dialogu, v čemž se zřejmě odráží moje profese herce.

Když máte před sebou biografii třeba Jeana Maraise a Napoleona, stává se, že najednou naleznete nějaké vzájemné paralely?

Paralely najdete všude, i když se přiznám, že paralelu mezi Maraisem a Napoleonem jsem nikdy nehledal. Ale snad ji lze najít v tom, že oba jsou svědectvím své doby a že z pochopení jejich doby se může zrodit pochopení motivací a existence té které generace. „Nejsou snad velcí lidé zrcadlem společnosti?“ To řekl Sartre a mně nezbývá než s tím souhlasit.

Časopis 25fps přináší aktuálně v tomto čísle také recenze na dvě novinky z nakladatelství XYZ. Pod první, Ukradenými dopisy, jste podepsán jako překladatel, pod tou druhou, Louis de Funès: Lidé jsou komedianti, my jsme herci, dokonce jako autor.

V zahraničí již bylo napsáno více publikací o Funèsovi, přesto jste nezvolil cestu překladu, nýbrž vlastního bádání a psaní. Neměl jste strach, že dáte vzniknout „pouze“ novému kompilátu?

Tohle je samozřejmě vždycky největším nebezpečím podobných knih. Pochopitelně, že moje kniha je plná citací a odkazů. Ale vždycky jsem se snažil mít na všechno svůj vlastní názor. Nepřejímat trpně to, co o Funèsovi napsali jiní. Kdybych tak učinil, mohl jsem zvolit mnohem snadnější cestu nějakého překladu. Ale navíc jsem měl výhodu: svými svědectvími o Funèsovi přispěli do mé knihy Galabru, Lefebvre, Brunelin, Brialy, Rich, Préjean a mnozí další, jejichž výpovědi v žádné jiné knize nenajdete.

Dokázal byste říci, pro ty, co ostatní knihy neměli možnost číst, čím se Vaše vlastní biografie o Louis de Funèsovi od těch ostatních liší?

Louis de Funes; Zdroj: angelfire.com

Snažil jsem se zasadit Funèsův život do širších souvislostí vývoje francouzské společnosti a její kinematografie. Většina francouzských životopisců se obrací na francouzského čtenáře, jejich knihy jsou plné odvolávek na běžně známé skutečnosti, které však kdekoliv mimo Francii potřebují řadu vysvětlivek. Myslím, že hlavním rozdílem mé knihy je fakt, že ji napsal Čech, který se českýma očima podíval na francouzskou společnost a na francouzského herce, který je populární i v Česku.

Na Vaší knize se mi líbí, že svým pojetím nezapadla do kategorie bulváru, stavěného především na „senzacích“ ze soukromého života. Měl jsem z ní dojem, že naopak jakýmkoliv domněnkám či přespřílišným intimnostem (o nichž někdo zvenčí sotva může vědět pravdu) se vyhýbá. To mě zavádí k otázce, zda jste přistupoval ke psaní s vidinou nějaké konkrétní cílové čtenářské skupiny?

Ne. Touhle otázkou jsem se při psaní vůbec nezaobíral. Svou knihu jsem napsal pro všechny, kteří se o Funèse zajímají a jimž moje kniha může pomoci doplnit informace.

Louis de Funès je natolik populární, že nutně po knize sáhnou i ti, co po senzacích, skandálech baží. Neměl jste někdy tendenci i jim něco nabídnout, abyste tak pokud možno uspokojil větší čtenářskou obec?

Samozřejmě, že chci oslovit co nejširší čtenářskou obec, ale rozhodně ne za cenu laciných senzací. Velmi dobře si uvědomuji, že dnešní čtenáři jsou odkojeni spíš bulvárními časopisy než seriózní memoárovou literaturou. Tohle je ovšem hranice, kterou za žádných okolností překročit nehodlám. Ať knihu čte ten, kdo ji číst chce. Pokud ho zklame fakt, že neobsahuje žádné skandály, je to jeho problém, nikoliv můj. Ostatně jaké skandály jsem mu mohl nabídnout? Funès žil vzorným rodinným životem, své ženě skutečně každý večer daroval růži, věnoval se svým dětem, nikdy neměl žádnou milenku, nikdy se neúčastnil žádných večírků VIP hvězd. Atd. Byl to zkrátka člověk, který celý svůj život obětoval milované profesi. Není tohle na jeho příběhu to nejpozitivnější?

Stále se držím stejného tématu, ale o vrtoších a snad i jakési „herecké nadřazenosti“ pana Funèse se ve své knize zmiňujete několikrát. Nikdy však s nějakým definitivním soudem, který by čtenáře, co se z knihy chtějí dozvědět, jaký Funès opravdu byl, uspokojil. Mám zde konkrétní příklad: Uvádíte, že jeho věčným obhájcem byl pan Michel Galabru, opačný postoj zastával také herecký kolega ze série Četníků, Jean Lefebvre. Oba se dokonce slovně střetli. Čtenáře by bezpochyby zajímaly detaily, Vy toto uvedete pouze v poznámkách a to jen s přiblížením, že se onen konflikt stal před mikrofonem Českého rozhlasu a že Vy sám jste toho byl svědkem.

Líbí se mi, že ve své knize byste se mohl přiklonit k tomu, či onomu, Vy to však neuděláte. A to i přesto, že jinak je Váš jazyk místy poměrně dost emocionálně zabarvený, jako byste byl „pohádkový dědeček“ a vyprávěl „malým posluchačům“. Neuvažoval jste však o tom, že byste o panu Funèsovi napsal (tady vůbec poprvé) odborněji koncipovanou práci?

Obydlí de Funese, zámek Clermont; Zdroj: wikipedia.org

Rozhodně se jako pohádkový dědeček necítím. Chtěl jsem napsat příběh. Příběh umělce, o jehož kontroverznosti není pochyby. Snažil jsem se udržet si objektivitu, i když se přiznám, že v hádkách o Funèse, jichž jsem byl svědkem, jsem v duchu stranil spíš Galabrumu než Lefebvrovi, ale to bylo způsobeno víc osobními sympatiemi vůči Galabrumu než subjektivním hodnocením Funèse. Pokud jsem se někde nevyhnul „emociálně zabarveným“ slovům, jak říkáte, pak je to prostě proto, že jsem je tak cítil. Chtěl jsem napsat knihu, kterou budou čtenáři číst, ne ji studovat. Odborné zhodnocení Funèsovy tvorby rád přenechám fundovanějším filmovým kritikům a publicistům. Na toto téma ostatně existuje ve Francii bohatě koncipovaná literatura.

Nosil jste myšlenku napsat vlastní biografii o Funèsovi od doby, kdy jste překládal knihu Jean-Marc Loubiéra: Louis de Funés četník a milovník růží?

Ne. Tehdy – knížka vyšla před třinácti lety – jsem o žádném Funèsově životopisu neuvažoval. Měl jsem tenkrát všechno teprve před sebou. Měl jsem před sebou především setkání s Jeanem Maraisem, k němuž došlo v roce 1997 a které odstartovalo celou sérii dalších rozhovorů a setkání s francouzskými umělci, včetně Michela Galabruho a Jeana Lefebvra. Teprve pak jsem se začal této problematice věnovat podrobněji.

Co je potřeba k tomu, abyste mohl začít biografii o Louis de Funèsovi psát?

Bezesporu informace. Nápad. Koncepce. Ale především mě muselo zaujmout téma. Kdybych neměl vztah k Funèsovi – byť je tento vztah jakkoliv rozporuplný – nemohl bych nic takového napsat.

Byly pro Váš záměr podnětnější vydané publikace, články, nebo spíše osobní setkání a výpovědí lidí z Funèsova okolí?

Význam mělo samozřejmě obojí, ale přiznám se, že setkání  s Jeanem Maraisem nebo třeba s Jeanem-Claudem Brialym a jejich svědectví mají pro mě osobně mnohem větší důležitost než kilometry potištěného papíru, které jsem musel nastudovat.

S francouzským filmem jste se seznámil již dříve z jiných překladů, s komikem Funèsem z jiných knih. Dokázalo Vás při shromažďování materiálů a psaní něco překvapit? Objevil jste něco, co jste nevěděl, co dokonce mohlo i nějak změnit Váš náhled na pana Funèse či jeho filmy?

Při psaní jsem si pokud možno ještě víc uvědomil, jak rozporuplný člověk Funès byl. Musím se přiznat, že k mým nejoblíbenějším hercům rozhodně nepatřil. Ale při sběru materiálů a při psaní knížky jsem s ním navázal vztah a mnoho věcí se mi podařilo pochopit. Dnes Funès dál nepatří k mým nejoblíbenějším hercům, ale mnohem lépe rozumím jeho herectví a mnohem víc chápu, proč se stal takovým fenoménem. Navíc jsem mohl nahlédnout do jeho soukromí a naučit se ho vnímat i jako člověka.

Publikace obsahuje bohatý fotografický doprovod, v knize se však neuvádí jejich původ. Vypadá to, jako by snad většina byla ze soukromého archivu. Je tomu tak? A jak složité je se k těmto fotografiím dostat?

Bohužel, o žádný soukromý archiv se nejedná. Výběr fotografií provedl v plném rozsahu nakladatel, já jsem fotografie pak pouze řadil do textu a psal k nim (ne ke všem) popisky. Škoda, tak rozsáhlý archiv Funèsových fotografií bych chtěl rozhodně vlastnit.

Uvažujete o tom, že byste se k osobě pana Funèse či k jeho filmům někdy ještě jako autor nebo překladatel vrátil?

Jako autor určitě ne. Pokud dostanu nabídku k překladu nějaké knihy o Louisi de Funèsovi, budu o tom samozřejmě uvažovat.

Co Vás osobně na komice, respektive herectví Louise de Funèse nejvíce zaujalo. Co na něm máte rád?

Jako herce mě neustále fascinuje Funèsova schopnost vytvořit gag na sebemenším prostoru. Jeho fyzické dispozice jsou naprosto úžasné. Okamžik, kdy ve filmovém přepisu Oskara natahuje nos a mimicky předvádí, co všechno by s ním provedl, je pro mě naprosto dokonalou „študýrkou“ jakési tělesné komiky, v níž se vyrovná i těm nejlepším představitelům němé grotesky.

Je něco, co Vám na něm naopak vadí?

Zásadně mně vadí Funèsova nezřízenost nebo, chcete-li, ztráta sebekritiky. U většiny jeho filmů vás začne po deseti minutách jeho mimika a gestikulace nudit, protože jejich principy se neustále opakují. Přikláním se k názoru, že Funès za celou svou kariéru nenašel režiséra – a to platí ve velké míře i o Ourym – který by ho dokázal zvládnout a využít naplno jeho obrovský talent. Funèsova neschopnost podřídit se příběhu a situacím ostatně často velmi zaskočila i jeho kolegy. Tím nejmarkantnějším případem byl Jean GabinTetovaném.

Taková obligátní otázka: který z jeho filmů máte nejraději a který naopak nejméně, zkuste prosím říci i proč.

Asi nejradši mám Ouryho Velký flám, protože to je jeden z mála filmů, kde Funès dokázal podřídit svou komiku příběhu a nikoliv naopak. Myslím, že velkou zásluhu na tom mělo i jeho partnerství s daleko umírněnějším Bourvilem. Rád mám i prvního Četníka. Byl to vůbec první film s Funèsem, který jsem kdysi viděl a dodnes v něm existují místa, při nichž se srdečně směju. Naopak pocit trapnosti prožívám čím dál víc při posledních dvou Četnících. Zejména Četníka a četnice považuji za hrubou urážku vkusu a Funèsův výkon ve mně vyvolává všechno ostatní jen ne smích. A vždycky je mi neskonale líto, že právě takové „dílo“ uzavřelo kariéru bezesporu velkého komika.

Myslím, že není marné srovnání Funèse s Vlastou Burianem, oba dokonale ovládali komiku těla, mimiky, současně i tu slovní. Oba na sebe strhávali pozornost, až se staly filmy s nimi především exhibicí. A oba také natočili pár filmů s režisérem, jenž jako jediný dokázal tuto exhibici potlačit ve prospěch celého díla a vyrovnaného hereckého výkonu (a tedy i střídmého). U Buriana to byl Martin Frič (Revizor, U snědeného krámu), u Funèse Gérard Oury (Smolař, Velký flám, Pošetilost mocných, Dobrodružství rabína Jákoba). Myslíte si, že kdyby právě Funès hrál jen v těchto dramaturgicky lépe „ošetřených“ projektech, současně však s komikou jemnější, taktéž bez velkých exhibic, získal by tak velkou popularitu?

To je, myslím, složitá otázka. Funès je, podobně jako Burian, lidový komik – aniž bych toto pojmenování myslel nějak pejorativně. Oslovuje nejširší vrstvu diváků. On sám to dobře věděl a nikdy se nesnažil stavět do role herce, jehož výrazovým prvkem bude nějaká intelektuální komika. Získal si diváky tím, že představoval postavy z běžného života, že se snažil vysmát jejich negativům a naopak zlidštit jejich pozitiva, proto byl divákům tak blízký. Myslím si, že bez Četníka a komisaře Juva by rozhodně takovou popularitu nezískal. Ale faktem je, že Ouryho filmy, které citujete, jsou populární i čtyřicet let po svém vzniku, zatímco většina z dalších 130 filmů, které Funès natočil, zmizela kdesi v propadle času a dnes se na ně dívají jen ti nejodolnější fajnšmekři. Ale  slůvko kdyby neexistuje. Funès natočil Četníky, Fantomase, Křidýlko nebo stehýnko, Velký flám či Pošetilost mocných a teprve součet všech těchto rolí z něj dělají jednoho z nejoblíbenějších komiků 20. století.

Rozhovor přes email zrealizoval Lukáš Gregor

Print Friendly

Autor

Počet článků : 88

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru