5 dní – 200 filmů – 3000 diváků

FESTIVALY: Fresh Film Fest – MILOŠ KAMENÍK –

Již po čtvrté se letos v sálech hotelu Thermal v Karlových Varech konal mezinárodní festival studentských filmů. Narozdíl od „dospělého“ a velkého festivalového bratra pořádaného začátkem července se Fresh Film Fest, probíhající na opačném konci prázdnin, turisticky rušného a čilého života města nijak nedotkne. Mezi tvůrci studentských filmů zatím nenajdeme žádné hvězdy, ani jejich diváků nejsou tisícihlavé davy. To ovšem neznamená, že by o festivalové projekce nebyl zájem. Fresh Film Fest se poměrně brzy dostal do diváckého povědomí a získal dobrou pověst.

Festival dostává slovu ze svého názvu – Fresh. Pořadatelé věkově odpovídají divákům a filmařům.Nedochází pak k rozpačitým a trapným nedorozuměním, kdy se starší generace snaží přiblížit a trefit do vkusu mladých. Projekce byly rozděleny do několika soutěžních i nesoutěžních sekcí. Všechny bloky se reprizovaly (na rozdíl třeba od LFŠ), takže návštěvník nemusel činit bolestná rozhodnutí, ale měl reálnou šanci shlédnout většinu toho, co doopravdy chtěl. Filmy většinou pracovaly s vážnými motivy. Zpracovávala se těžká sociální i existenciální témata.  Studentská díla tak připomínala současné evropské festivalové filmy. Těžko říct, jestli za tím stojí pedagogické působení na školách, touha vyjádřit se k „velkým“ věcem či se podobat „artovým“ titulům anebo je tento dojem dán festivalovým dramaturgickým sítem. Absentovaly „lehké“, zábavné a pozitivně naladěné snímky, žánrových titulů bylo minimum.

V Oficiálním výběru – soutěži zvítězil finský snímek Oliwie Tonteri Lilli, v němž vizuálně dominujícím způsobem sledujeme dospívání mladé narkomanky. Zvláštní cenu poroty si odnesl slovenský snímek Daniely Rusnokové O Soně a její rodině. Tragikomicky laděný dokumentární portrét rozvětvené romské rodiny natáčený po dobu tří let zaujme intimním vhledem, zejména do života a myšlenkových pochodů matky Soni. Podobné sociální téma kombinované s problémy v rodinných vztazích a potížemi s dospíváním zobrazuje i izraelský hraný film Yasmine Novak nazvaný Zohar, který zvítězil v diváckém hlasování.

Díla výtvarně zaměřená a průbojná na vizuálním poli byla uvedena v samostatné sekci Theatre Optique.  Hlavní cenu dostal britský film Tibora Banoczkiho Mléčné zuby. Film za pomoci jednoduché ploškové animace vypráví syrový příběh dětí ztracených ve zvláštním světě kukuřičného pole. Zvláštní uznání poroty si odnesl student FAMU Zdeněk Durdil za absolventský film Rádio Kebrle.Vizuálně originální snímek s Robertem Nebřenským v hlavní roli okomentovala výtvarnice Veronika Bromová, která zasedla v porotě: „Ocenili jsme jej za experimentální, výtvarné pojetí a za to, jakým způsobem autor zobrazuje lidské svědomí.“

Cenu Magnesia pro nejlepší film v regionu střední a východní Evropy získal Paul Manolescu z Rumunska za film Nyní vás prohlašuji. Obsahově minimalistický černobílý zachycuje ráno novomanželské dvojice po divoké svatební noci. V sekci Panorama se pak mimo soutěž představily filmy podle jednotlivých regionů: hispánský, frankofonní, anglofonní, severský a další. Prostor dostala i soutěž nezávislých českých tvůrců. Tři z nich byli na základě poslaných filmů vybráni, aby na místě natočili krátký snímek, z nichž ten nejlepší měl být odměněn částkou 50 000. Jejich zaslané filmy byly promítány v sekci Film Reflection, jeden z tvůrců (Petr Skalka) si při závěrečném ceremoniálu došel pro slíbenou finanční odměnu, ale prezentaci jejich na místě vzniklých dílek jsem v programu nedohledal. Přestože se festival pořádá v České republice, tak se v soutěžích ku chvále festivalových dramaturgů neobjevuje nepřiměřené množství českých filmů. O to víc by se nabízely přehlídky jednotlivých českých škol a festival by byl ideální plochou pro jejich srovnání a bilanci. Sekce Face 2 Face přinesla zajímavý nápad. Filmy studentů se promítají vedle školních snímků jejich pedagogů, ale neuškodil by systematičtější výběr tvůrců i děl.

Kořením festivalů krátkých filmů bývají zvláštní uvedení celovečerních titulů. Ještě pochopitelné je uvedení debutů. V sekci Fresh generation byly promítnuty snímky běžící nedávno v kinech Pravidla lži Roberta Sedláčka a Pusinky Karin Babinské (tato režisérka natočila i festivalovou znělku), smysluplné bylo i uvedení francouzského soutěžního snímku z letošního festivalu v Cannes Les Chansons d´Amour Christopha Honorého, který svými civilně pojatým zpívanými pasážemi navázal na Demyho Paraplíčka z Cherbourgu nebo Resnaisovu Starou známou písničku. Ale retrospektiva Martina Scorseseho sestávající z naposledy u nás distribuovaných titulů (Skrytá identita, Zuřící býk a Gangy New Yorku) nebo přehlídka notoricky známých filmů Quentina Tarantina  postrádá podle mého názoru význam. Daleko zajímavější než retrospektivy u nás uvedených děl by byly studentské nebo krátkometrážní tituly těchto i jiných známých filmařů. Většina podobných zahraničních filmů by asi byla nedostupná, ale mohly by se objevit alespoň studentské profily českých režisérů.

Poněkud samoúčelných bylo i několik distribučních předpremiér (Snow Cake Marca Evanse, Síla srdce od Michaela Winterbottoma nebo novinka Tomáše Vorla Gympl), bez ohledu na kvalitu uváděných snímků. Bez koncepce či vysvětlení byla i Lekce Václava Havla, nebo-li tři Havlem vybrané tituly (Daleká cesta, O slavnosti a hostech a Originální videojournal, který alespoň není běžně dostupný).

Naopak jinde než na festivalech asi neuvidíme hodinové loutkové filmy Petra Nikla a Radka Berana. Nepočítám-li uvedení na ČT 2 v časných ranních hodinách. Loutkový balet Mozartovo rekviem je filmovým debutem výtvarníka, divadelníka a performera Petra Nikla (exčlena skupiny Tvrdohlaví). „Ti, kdo znají jeho tvorbu, jistě vytuší, že Mozartovo rekviem je poctou nejen hudbě, ale i přírodě a rituálům, navíc ponořených do Niklova snového světa mezi kožešiny, peří a jehličí. Otevře se vám prostor mezi zrcadly, v němž vládnou roztodivné dřevěné bytosti s lampičkami na hlavách, kde dětské panenky tančí se svíčkami v rukách jako víly a kde se stažené kůže z lasiček mihotají ve vzduchu jako v transu,“ napsala o filmu Kateřina Farná pro Právo. Z poněkud jiného soudku byl Beranův snímek Chcípáci, ačkoli šlo, stejně jako u Nikla, o hru loutek – marionet. Vedení „herců“, jimž propůjčili hlasy třeba Jiří Ornest, Marek Vašut, Aňa Geislerová nebo Pavel Liška, se ujal divadelní soubor Buchty a loutky. Díky černému a morbidnímu humoru lze vysledovat jistou návaznost na tradici loutkových a maňáskových „rakvičkáren“.

Mezi workshopy zaujala Adéla Svobodová svou typologií úvodních titulkových sekvencí českých filmů z 60. let. Zástupkyně Institutu dokumentárního filmu provedly za pomoci ukázek průřez nejrůznějšími podobami světového dokumentárního filmu. Nejlepší dojem zanechala připravená prezentace hudebního skladatele Jana P. Muchowa a zvukaře Pavla Rejholce odhalující trochu z alchymie jejich řemesla. Návštěvníci shlédli komentované ukázky různých postprodukčních fází výroby filmu Grandhotel.

Doprovodný hudební program přinesl už prověřená jména (PSH nebo Moimir Paplescu and The Nihilists a další), ale třeba i nový elektronický projekt MIDI LIDI, jenž vznikl jako odnož hudebního tělesa Krásný stěhovák Gerard a Sexuální Nábytek a v němž s „kraftwerkovou“ image vystupují i herci Dekadentního divadla Beruška Petr Marek nebo Prokop Holoubek.

Po produkční stránce je festival velmi dobře připraven. Téměř všechny promítací sály jsou v těsné blízkosti, začátky projekcí se povětšinou držely časového harmonogramu, grafická prezentace festivalu je kvalitní, mediální propagace je dostatečná, o festivalu se ví. Drobné technické nedostatky a selhání patří ke každému začínajícímu se festivalu, ale více praktické operativnosti. Například beznadějně přeplněná projekce klipů k písním, osobně přítomného, Jana Budaře se mohla klidně přesunout do vedlejšího, volného a hlavně většího sálu. Místo toho ale byla přidána stejná projekce na poslední den festivalu, takže diváci, ač namačkáni, stejně zůstali na místě. Pod hlavní organizátory také nespadalo ubytování. Zejména to studentské – laciné. Se spaním na karimatkách v přeplněných třídách a tělocvičnách jsou mladí festivaloví harcovníci většinou smířeni, ale přece jen by bylo záhodno mít pro přibližně 150 nocležníků připravenu více než jen jednu „sprchu“ (viz foto).