Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Filmové pirátství

Filmové pirátství

Filmové pirátství
DISTRIBUCE: Filmové pirátství – ONDŘEJ ŠÍR –

Cílem tohoto textu není hořekování nad vzrůstajícím počtem těch, kteří vyměnili plátna kin za světlo monitorů, nýbrž poodkrýt jak právní kořeny tohoto problému, tak i jeho odraz na situaci kin, zvláště těch menších.

O prázdninách bylo v Česku poněkud horko. Tedy alespoň co se týká úniků nelegálních kopií filmů na internet. První kauza přišla v půlce července: z Ministerstva kultury unikla kopie filmu Vratné lahve. Netrvalo ani čtrnáct dní a na internetu se objevila pirátská kopie letního hitu Simpsonovi ve filmu. Situace byla o to horší, že daný snímek byl v ČR uveden ve světové premiéře, a také překvapivější vzhledem k faktu, že se jednalo o první únik tohoto druhu na našem území.

Zdroj: Česká protipirátská unie www.cpufilm.cz

Tyto dva filmy mají něco společného – jedná se o jedny z nejnavštěvovanějších filmů. Zdánlivě by se tedy dalo říct, že se vlastně nic nestalo. V kinech film vydělal, spokojení diváci si ho jistě koupí i na DVD, potom se práva prodají do televize a nějakých pár teenagerů, kteří si z nudy stáhnou nějaký ten film prostřednictvím svého domácího počítače, od něhož se nehnou ani na zahradu, natož do kina, přece nemusí nikoho zajímat. Filmoví piráti ale zdaleka nejsou takto pasivní. Za vše mluví  obrázky digitálních nosičů zabavených při raziích na pohraničních tržištích, kde prodejci nedobrovolně odevzdávají padělky vlastní výroby. Proč? Všechna taková díla totiž chrání autorský zákon.

 Autorské právo

Autorské právo upravuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským.

„Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen „dílo”). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.“[1]

Z výše uvedené citace tedy vyplývá, že veškerá filmová díla jsou chráněna autorským právem, a to v jakékoliv podobě. V zásadě to tedy znamená, že jakékoliv filmové dílo lze užít pouze se souhlasem autora. V případě většiny filmů mají tato práva producenti, kteří film zaplatí, případně přímo režisér filmu. Většinou je to předmětem dohody mezi těmito dvěma osobami. Producent obvykle prodá film distribučním společnostem, které ho uvedou do kin, případně na video a DVD. Kinaři si potom objednají film od distribuční společnosti, postupují tedy tak, jak by měli, narozdíl od těch, co si film stáhnou z internetu…

Výjimka – volné užití

V § 30 výše zmíněného zákona existují ale i situace, kdy můžeme s filmovým dílem jistým zákonem daným způsobem zacházet, aniž bychom porušili zákon.[2]

a)    Citace – podle zákona můžeme uvézt citaci zveřejněného filmového díla. A to v odůvodněné míře. To může pomoci například při výuce učitelů, kteří promítnou o hodině ukázku z filmů. Vždy  je ale třeba uvézt jméno autora nebo alespoň osoby, pod jejímž jménem je dílo zveřejňováno, případně pramen, odkud je čerpáno. Kromě učitelů se to ale může týkat například přednášky, která je součástí aktivit filmového klubu.

b)    Propagace – výjimku tvoří i promítání ukázek za účelem propagace filmu samotného. Z toho vyplývá, že promítání ukázek před filmem v kině je zadarmo.

V zásadě platí, že každý člověk si může zhotovit kopii zveřejněného díla. A to bez ohledu na tom, kde je zveřejněno. Musí ale splnit podmínky takzvaného třístupňového testu. To znamená: vytvořit si jednu kopii pro osobní potřebu, nesmí to být v rozporu s běžným užitím a do třetice: nesmí být nepřiměřeně dotčeny zájmy autora. Pokud bych měl tedy upřesnit úvodní větu tohoto odstavce, můžete čerpat z legálních zdrojů. Pokud si stáhnete film z webového serveru, musíte jistě tušit, že jej tam neumístil producent.  Zakázáno je také natáčení filmů v kinech.

Začarovaný pirátský kruh

Ti, kteří stahují filmy se často hájí. „Kdo  má tolik peněz za vstupenku platit?“ Neuvědomují si ale několik zásadních faktů:

a)    filmy jsou drahé a stejně jako kina i distributoři je musí někomu zaplatit. Navíc musí vynaložit další nemalé náklady na výrobu filmové kopie.

b)    Pokud distributor do filmu investuje, potřebuje, aby se mu peníze vrátily zpět. Proto filmy pošle do kin.

c)    V České republice je síť kin hierarchizovaná. Jako první dostanou film multiplexy a velká kina v krajských a okresních městech. Tam je vstupné samozřejmě nejdražší.  V těchto kinech se potom filmy drží 6-8 týdnů, během nichž přijde do kina nejvíce diváků[3]. Průměrné vstupné dosahuje během této doby  průměrně 80-120 korun.

d)    To je ale pro mladého člověka[4] vysoká částka. V zásadě má tak na výběr. Buďto si počká, až se film dostane do menších kin, kde může za vstupenku zaplatit od 40 do 60 korun, což trvá obvykle 6-10 týdnů od premiéry, nebo si počká 3-7 měsíců na to, až film vejde do DVD půjčoven, kde za něj zaplatí 30-60 korun, a může si ho pustit doma s kamarády nebo s celou rodinou.

e)    Má to ale podmínku: musíte počkat. V dnešní době, kdy se všechno měří v kilobytech nebo megabytech za sekundu a auta jezdí s přehledem160 km/h,  má slovo „počkat“ poněkud archaický význam. Proč čekat, když kamarád z chatu už to viděl dávno a druhý mi to půjčí na CD ve formátu DivX? Proč bych to odmítal? Kvalita obvykle bývá sice horší, ale komu to vadí?…

f)     …paradoxně právě menším kinařům. Na film musí čekat oněch deset týdnů a bohužel (nebo možná bohudík) ještě nevynalezli P2P klienta, kterému by kinaři do jeho počítače poslali filmový pás a on si ho jen „vylovil“. Řada netrpělivých diváků se totiž s mizernou kvalitou počítačových kopií klidně spokojí, hlavně že to je zadarmo. A do kina poté nepřijdou. Navíc se často stává, že právě takový prvodivák mezi kamarády jen tak prohodí, že daný film je lidově řečeno pitomost, a pro jeho kamarády již není prioritou film vidět, i když se na něj těšili. „Říkal to přece Tomáš a ten filmům rozumí, vždyť jich tolik viděl“, honí se mu v jeho mozkových závitech. Do kina pak obdržitel takové informace možná zajde, ale když na návštěvu kina zapomene, tak mu to nevadí. Menším kinům tak klesají tržby.

g)    Jenomže i malé jednosálové biografy chtějí přežít. A zastupitelé měst chtějí co nejvyrovnanější rozpočet, takže každá koruna, kterou musí někoho podpořit, se těžko hledá. A pokud ji vydá, ptá se, proč si kino na sebe nevydělá a čí je to vina. Je tak vyvíjen tlak na pracovníky kina. Ti poté mohou udělat několik věcí:

  1. Zruší filmy pro náročného diváka, čímž ale sami sebe odkážou právě na komerční filmy, které jsou nejčastěji na harddisku pirátů.
  2. Omezí nabídku komerčních filmů a přidají více alternativních, což si ale mohou dovolit provozovatelé artových kin ve velkých městech, kteří mají pevnou diváckou základnu.
  3. Zavolají distributorovi a vyprosí si dřívější termín, a to i za cenu, že se nebudou spoléhat na tradiční přepravce filmů[5] a film  si dopraví v šibeničním termínu svépomocí.
  4. Zvýší vstupné, zvýší náklady na propagaci a budou  se spoléhat na to, že se to třeba srovná.
  5. Propustí část zaměstnanců, případně zruší kino.

h)    Pokud se pro některý z výše uvedených kroků rozhodnou, znamená to, že:

  1. Kino přestane být zajímavé pro náročné diváky a přestanou chodit. Relativně nejmenší ztráta. Ale právě takoví jsou většinou skalní diváci, kteří do kina chodí třicet let a budou-li tito spokojeni, rádi ho doporučí svým známým. Jejich názor potom může při náhodném setkání odradit občasného diváka, který si raději pustí televizi. Ztratí společenskou prestiž a můžete vydělat méně na velkých hitech[6], na něž by právě nároční a příležitostní diváci přišli ve větším počtu.
  2. Změní charakter kina. Pokud má dost zájemců o alternativní tvorbu, proč ne. Podíváte-li se ale na tabulky nejnavštěvovanějších filmů, příliš těch artových tam rozhodně nenajdete. Pro běžného diváka je tak tato změna stejná, jako kdyby kino zavřelo svůj sál zcela. Zmenší se konkurence a ti, co přežijí, zvednou vstupné.
  3. Distributor často dřívější termíny blokuje pro velká kina a menším je na první pokus nedá. Často mu ale zbudou v harmonogramu volná místečka, takže pokud ho kontaktuje měsíc před hodlaným představením, má šanci. Musí ale počítat s vyššími náklady na půjčovné, z čehož vyplynou vyšší náklady na propagaci. Zároveň musíte mít dobře sladěnou dramaturgii. Další film znamená zásah do programu. Pokud přibude další film, možná se vám objeví těsně vedle filmu určeného pro stejnou cílovou skupinu a mohou prodělat oba. V zásadě je to ale nejméně riskantní a možná s předkládaných řešení to nejlepší. Vyšší náklady ovšem přinesou vyšší vstupné. A ona kategorizace kin v očích diváků často znamená měřítko kvality. Diváci si pak raději často připlatí za vyšší komfort, i když za ním budou muset dojíždět.
  4. Zvýšení vstupného je zásahem do charakteru kina. Může ubrat diváky, může ale vylepšit ekonomickou situaci kina. [7] Jistou hranici tady tvoří papírové bankovky. Nejdramatičtější je vždy zvýšení na částku větší než 50, případně 100 korun. Navíc tu platí stejný argument, jako v předešlém bodě.
  5. Nejdramatičtější a krajní řešení.

i)    Zhoršení situace malých kin, k čemuž vlastně výše zmíněné spěje, znamená  zhoršení dostupnosti kin s nižším vstupným, kin, která jsou pro mladé diváky dostupnější. Zároveň dojde k růstu výše průměrného vstupného,[8] což může postihnout i filmy, které byly doteď levnější, případně ostatní menší kina, která budou muset zvýšit vstupné v důsledku zvýšení průměrné ceny produktu.

j)    Zvýšení vstupného bude vlastně dalším impulzem pro filmové piráty a zároveň vzkazem: „Do kin nechoďte, jsou drahá.“ Kruh se uzavírá, jsme opět na začátku.

Filmový piráti jsou tak paradoxně sami proti sobě. Svým přičiněním zhoršují nejen situaci kin, ale i nezávislých producentů, jejichž stránku věci jsem pro tentokrát opomenul. Nastínil jsem tak poměrně dramatický scénář a jsem si vědom toho, že pro neznalce problematiky může tento článek znamenat, že se na kina řítí pohroma. Není to ale zase tak zlé. Jak říkají statistiky, návštěvnost kin se každoročně zvyšuje. Jen letos dosáhl během prvního pololetí růst počtu diváků o 12, 6% a tržby stouply o 17, 6%. Situace se tedy dlouhodobě, navzdory vzrůstu počtu pirátů, vyvíjí příznivě. Divák, který chce jít do kina, ví, že zážitek z filmového plátna se počítačovému monitoru nevyrovná, a klidně si deset korun připlatí. A provozovatelé menších kin? Jednoduše by se měli zamyslet nad svou dramaturgií a nepromítat filmy, které se u diváků znemožní už dva dny po premiéře.[9]


[1] Zákon č. 121/2000 sb. § 2 . Dostupné na:  http://www.zakonycr.cz/seznamy/1212000Sb.html. Citováno 12.9. 07

[2] Vybíráme pouze případy, které se mohou týkat provozovatelů kin nebo filmových diváků

[3] Viz první část tohoto seriálu

[4] Je známým faktem, že publikum v kinech nejčastěji tvoří právě lidé do 25 let

[5] Česká pošta

[6] Vratné lahve, Obsluhoval jsem anglického krále

[7] Ve většině kin je výše vstupného otázkou dohody s distributorem, v případě malých vesnických je to otázkou provozovatele samotného

[8] „Rok 2007 zatím s průměrem 95,44  Kč překonává úroveň posledních pěti let.“ (Aleš Daniels, Informace o filmovém trhu 183 IN: Filmový přehled  č.9 2007 , str. 33)

[9] Statistiky týdenních návštěvností jsou pravidelně k dispozici na internetových stránkách Unie filmových distributorů, www.ufd.cz

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 49

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru