Alice Nellis

Alice Nellis se narodila na jihu Čech – v Českých Budějovicích. Na gymnázium ale chodila ve středočeských Poděbradech. V současnosti žije v Praze, za manžela má Američana, nerada ale cestuje.
Přitom právě cesta je ústředním motivem jejich filmů. Ať už se jedná o cestu k volbám (Ene bene), cestu na rodné Slovensko (Výlet) nebo cestu do svého nitra (Tajnosti). Tato cesta se stává zároveň hlavní dějovou osou. Právě na této cestě její hlavní hrdinové docházejí k poznání sebe sama, svého života, ale také k poznání lidí kolem sebe, kteří jejich životy nějak ovlivňují. Pokud je někdo ústřední postavou filmů Alice Nellis, pak je to obyčejný člověk. Člověk, který se rozhodne vydat se na tuto cestu. Jeho rozhodnutí spouští řetězec nečekaných, místy dramatických, místy komických událostí. Tento obyčejný člověk ale vlastně není ústředním hrdinou v pravém slova smyslu. Je vždy součástí pevně ustanoveného společenství (rodina), které má ustanovena svá pravidla a právě těmto pravidlům je hlavní hrdina podřízen. V jeho mysli je zakořeněna obava z toho, co si o něm toto společenství bude myslet, překročí-li určité hranice. Toto přesvědčení v sobě již delší dobu skrývá. Vlastně celý život, po který se někomu a něčemu podřizuje, přičemž jeho vlastní sny zůstávají upozaděny. Jeho život se ale nachyluje a on si na poslední chvíli uvědomuje, že má možná poslední šanci se vytrhnout z této vazby a rozhodnout se sám.
Tímto ukotvením člověka ve společnosti jsou filmy Alice Nellis přirovnávány k české nové vlně šedesátých let.

Ene bene

To platí například u postavy Jana Zacha (Leoš Suchařípa) ve filmu Ene Bene. Ví, že jeho manželství už dávno nenaplňuje láska. Ví, že nemá cenu lpět na svém kandidátovi do voleb, protože manželka a její „pravá strana“ mají vždycky pravdu, protože tak tomu bylo vždycky. I přesto se ale odhodlá na chvíli zapomenout na své zdravotní problémy, jejichž přeháněním baví sám sebe, neboť už vlastně nic jiného ani nevnímá. Přesto se rozhodne jít k volbám, stejně jako většina obyvatel městečka. Má pocit, že dělá důležité rozhodnutí. Jeho cesta k volbám je poslední a snad tou nejabsurdnější cestou jeho života. Za plentou, kam se rozhodne vstoupit, sám jako gesto vzdoru vyznačí kandidáta, kterého chce on sám, nikoliv jeho manželka a s vypětím sil vhodí lístek do urny. Do ní ale odhazuje i své nitro. Svým rozhodnutím dochází k uvědomění celého svého života. Celý se klepe, když zaškrtává jméno na zmačkaném úředním dokumentu. Jeho snaha je stejně absurdní jako užitečná. On sám totiž prochází jakýmsi očištěním a zadostiučiněním a může v klidu umřít. Roztrhání volebních lístků opilými členy komise je tak nakonec jen podtržením této očisty. Zničením takto odevzdaného lístku může onu očistu podtrhnout, protože jde vlastně o zničení jeho životních problémů, nebo absurdně vyvrátit jako zničení jeho poslední snahy něco rozhodnout. Jako by se řeklo: “Tak on šel k volbám tak úporně, až z toho umřel, a oni ty lístky potom klidně roztrhají.“
Svoji roli tu hraje i rozpadající se vztah dcery Leoše Suchařípy k muži, který ji přestal milovat, a tak jí nezbývá nic jiného, než se přilnout zpět k matce a nemocnému otci. Je to dcera, kdo poté v podnapilosti roztrhá platné volební lístky.
První celovečerní film Alice Nellis měl premiéru 10.2. 2000 a produkčně ho zaštítila Česká televize, tvůrčí skupina Alice Nemanské a Heleny Slavíkové. Tato tvůrčí skupina ve stejném roce připravila Brabcovu Kytici nebo seriál To jsem z toho jelen z učitelského prostředí. Jedná se tedy vesměs o divácky přitažlivé projekty. Zatímco Kytice se stala divácky nejúspěšnějším filmem roku, film Ene bene vidělo řádově 70 000 diváků. Film tak zapadl v obklíčení diváckých hitů, jakými byla například Troškova Princezna ze mlejna 2, Ondříčkovy Samotáři nebo Hřebejkovo Musíme si pomáhat. Ocenila ho ale odborná veřejnost v Karlových Varech, kde film obdržel zvláštní ocenění FIPRESCI. Ohlasů se dočkal také v zahraničí, nejen u porot festivalů, ale i u diváků. Když byl promítán v USA, reagovalo pobouřené obecenstvo zejména na akt trhání platných hlasovacích lístků. Připomnělo jim to totiž v té době diskutované volební machinace na Floridě v prezidentských volbách Bush vs. Gore.

Výlet

Film Výlet je o cestě Varburgem kamsi na Slovensko. Právě tam se vždycky chtěl vrátit otec, který se tam ale už nikdy nevrátí, protože jeho tělo již existuje pouze v sypkém stavu v urně na skříni. Jeho manželkou s dcerou se rozhodnou, že mu splní jeho přání a rozptýlí popel na rodném Slovensku. Opět se vydávají na cestu, která vede nejen ke splnění dlouho odříkaného snu, ale také k rozkrytí vztahů a charakterů hlavních hrdinů, k odkrytí tajemství, jenž spočívá v každém z nich. Na jejich cestě se ale vyskytne nejedna překážka, která nakonec zavádí rodinu do nečekaných, místy až absurdních situací. Film tedy můžeme, podobně jako v případě Ene bene, sledovat ve dvou rovinách. V rovině psychologické, pracující právě s charakterizací a proměnou postavy, resp. jejím vztahem k pevně danému společenství (rodina). Podobně jako v Ene bene hraje klíčovou úlohu vztah matky a dcery. Upozaděn zůstává vztah k otci, který je právě důvodem, proč jet na Slovensko. A v rovině absurdní, kdy rozhodnutím hlavní postavy učinit první krok ke splnění svého snu toto společenství místy až anarchisticky narušuje a nutí ho k podvodům a nesmyslným činům. Poté, co rodinný vůz skončí uprostřed pole, urna s popelem se vysype. Babička o tom naštěstí neví a členové rodiny mají očividně enormní zájem na tom, aby tomu tak zůstalo. Když tedy ani po návratu na místo činu popel na poli nenajdou, naberou jiný z popelnice.
Další roli tu hraje i politické téma. Podobně jako vztah Pavla (Igor Bareš) a Zuzany (Theodora Remundová), jenž se rozpadá kvůli špatné vzájemné komunikaci, je nahlíženo ve filmu i na vztah Čechů a Slováků. Jestliže výlet je cestou za porozuměním dvou lidí, pak také může být chápán jako lítost nad rozpadem federace.
Alice Nellis je kromě scénáře také spoluautorkou textů písní, které ve filmu zazní. Ani film Výlet se nedočkal nejpříznivějšího diváckého přijetí, ale podobně jako Ene bene zazářil na mnoha festivalech. Scénář získal např. cenu Maxima na festivalu FAMU 2000. Poněkud paradoxní je, že právě kvůli natáčení tohoto filmu v srpnu roku 2001 nestihla zápis do 4.ročníku FAMU, pročež tuto školu nedokončila.
Zajímavá byla distribuční strategie tohoto filmu, kdy se spolu s ním vydali na výlet i jeho tvůrci. Podobně jako v případě Tmavomodrého světa razil distributor Jan Jíra názor, že film se musí ve stejnou dobu dostat k divákovi žijícímu v Praze i prostému vesničanovi. Odmítl tak snahu tehdy rozvíjejících se multiplexů zablokovat kopie šest týdnů po premiéře a dostal se s nimi i do mediální přestřelky.
Navíc se v březnu 2002 sešel nezvyklý počet českých filmů. 7. března odstartoval Rok ďábla, 14. března Andělská tvář, 21. března Výlet a 28. března Perníková věž. Tato situace byl označována za „distribuční sebevraždu“ a v zásadě neprospěla žádnému z výše jmenovaných filmů.

A dále…

Důležitá je i dokumentární tvorba Alice Nellis. V roce 2000 se podílela například na dokumentu Chaos, jenž mapoval situaci v České televizi v období stávky zaměstnanců, která vypukla po nečekaném odvolání tehdejšího generálního ředitele Dušana Chmelíčka, a následné události, kdy v newsroomu ČT přespávali redaktoři i někteří politici. Natočila jeden z prvních filmů o filmu Svět podle Svěráka – tmavomodrý. Tím začíná spolupráce s Janem Svěrákem. Dohromady psali ještě před Tmavomodrým světem příběh psa, kterého vzala během povodní velká voda. Dlouho se také hovoří o společné pohádce.
Jejich prvním projektem se staly až Tajnosti, které měly premiéru 17. května. Na filmu se produkčně podílel i slovenský režisér Martin Šulík, kterého Alice Nellis obsadila do role faráře ve Výletu. Sama si pak zahrála v jeho filmu Sluneční stát.
Alice Nellis režírovala také mnoho úspěšných divadelních inscenací. V současné době spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, pro které režírovala například Perfekt days (autorka Liz Lochchead) nebo vlastní hru nazvanou Záplavy.
Vyučuje na FAMU scenáristiku a práci s hercem.

Filmografie:
Objevte svoji vnitřní krásu (1997) (FAMU)
To je Balkán    (1998) (FAMU)
Nutná pravidelnost (1999) (TV film)
Folia (1999) dokument
Ene bene (2000)
Vánoce u televize (2000) (dokument)
Chaos (2000) (dokument)
Svět podle Svěráka (2001)
Výlet (2002)
Anna – dosud ve stádiu příprav
Tajnosti (2007 )

 

Prameny:
http://www.katalog.artfilm.cz/osobnost/OSO18
http://www.radioservis-as.cz/archiv04/4904/49titul.htm
http://www.nazabradli.cz/soubor/alice.php
http://www.cfn.cz/detail_film.php?27536
http://film.osobnosti.cz/ene-bene.php
http://www.tajnosti.cz

 

Doporučená literatura:
Dny evropského filmu : Katalog 9. ročníku přehlídky filmů z České republiky a Evropské unie. 2002
Literární scénář k filmu Výlet. Filmia, Praha 2001 (dostupné prezenčně v Knihovně NFA)
Literární scénář k filmu Ene bene. B.m.n., 1999 (dostupné prezenčně v knihovně NFA