Andrej Rublev

Filmy Andreje Tarkovského svou narativní strukturou a formální vytříbeností umožňují vzniknout desítkám kritických analýz, přičemž se jedna od druhé budou v lecčems lišit. Jako vypravěč se totiž uchopuje slov bez motivace jim vládnout, násilím je seskládat do fungujícího děje. S přístupem básníka uvědomuje si duši každého ze slov, z jeho moci, jedinečnosti. Dává mu možnost dýchat, neuvězňuje jej do věty, která by nedýchala. Stejně tak nakládá s epizodami, s úseky svého vyprávění. Kauzalitu nepopírá, ale uvědomuje si, že jedině touhou hledat lze nalézt motivy, které spolu souvisejí, které se navzájem ovlivňují. Nebuduje příběh na základě Aristotelovy Poetiky, jeho drama je bez expozice, krize, kolize, peripetie a katastrofy. V jeho filmu není možné abstrahovat složitost života postav do jasně určených zlomů. To vše je v každé z epizod, v každém záběru. Divák a kritik se mohou snažit hledat vodítko, nějakou niť, která by filmem prostupovala. Oba se mohou zamýšlet nad stavbou, co a jak po sobě následuje. Do jaké míry je film vyprávěn chronologicky, do jaké míry zpřeházeně.

Podobně lze postupovat při formální analýze. Vždyť Tarkovského obrazy jsou jako ikony, zmítají se v apokalyptické hrůze stejně jako v tichém odevzdání spirituálnímu spojení s Nebem. Kompozice, konfrontace černé a bílé, vzdechy hudební kompozice… Bez přehánění lze říci, že každá scéna snímku umožňuje několik výkladů, umožňuje hledání symbolů a jejich vysvětlení.

Síla Andreje Rubleva je však někde jinde. Mimo filmový svět. Ani hluboká analýza nedokáže totiž nalézt odpovědi. A byť se nějaká ze studií může tvářit, že odpověď nalezla, stejně zde zůstane otevřena brána k jinému poznání. Andrej Rublev je mistrovský kus pro svoji duši. Ano, zní to jako fráze, ba v recenzi by toto pojmenování nemělo ani být. Naštěstí však existují filmy, které jsou uměním nejen kvůli své řemeslné vytříbenosti či závažnosti sdělení, ale proto, že se snaží být mostem mezi člověkovou rukou, jež tvoří, a jeho duší, jež se snaží pochopit, proč tady je. Jsou to filmy duchovní.

Andrej Rublev není životopisným filmem o umělci, malíři ikon. A není ani historickým snímkem, který nám předkládá dobu, v níž umělec žil. Rublev je o tvorbě – a to ve všech souvislostech. Zatímco pro většinu znamená film o tvorbě nutně příběh, v němž se divák pozoruje vznik konkrétního díla / děl, v případě Tarkovského samotný akt malování není tolik důležitý – proto ve filmu není žádná scéna, kdy by Rublev maloval ikonu. Tvorba je totiž akt čistě spirituální. Je to dialog mezi dušemi či mezi duší a Nebem. Tvoření není to, když naše ruka štětcem kreslí lidskou tvář, nýbrž proces, kdy jsme schopni hledat podstatu toho, co chceme sdělit, jak to chceme sdělit. Tvorba probíhá v nás – proto malování ve filmu Tarkovský neukazuje.

Postavu Andreje Rubleva nechává režisér „pouze“ žít. Dokonce není ani v pravém smyslu ústředním hrdinou. Film se kolem Rubleva „netočí“, on je divák stejně jako my. A stejně jako do nás i do něj proniká život, který vnímá, který je kolem něj. Rublev vytváří svá mistrovská díla tím tichým pozorováním, tím, kterak se zvídavě vmísí mezi svatojánský pohanský rituál… Už jen proto nemohl být snímek sestaven z jasně určených dílů, dramatických složek. Ano, máme pocit, že se mezi to, co se odehrává „nyní“, vkloubí střípek z minulosti, stejně tak to může být budoucnost, nebo jen sen, představa. Ale to není podstatné. Přemýšlením nad malou částečkou mozaiky nemáme možnost vidět mozaiku v její úplnosti. A Andrej Rublev mozaikou opravdu je. Je to ohromný obraz výpovědi duše, složen z desítek záběrů, z nichž každý by sice mohl obstát sám o sobě coby krásný střípek, svoje sdělení však dokáže předložit až tehdy, když se nebudeme dívat na něj, ale na celek, v němž je obsažen.

Rublev se může zdát prostý, dokonce nudný. Může však za to onen fakt, že v právě ubíhajících scénách hledáme nějaké souvislosti, dramatickou výstavbu, zápletku, kauzální propojení s tím, co bylo. Je zde mnoho postav, z nichž některé se objeví a zmizí, nevíme o nich téměř nic. Nemůžeme ani uchopit vztahy mezi nimi navzájem a mezi nimi a Rublevem. Vše navíc ztíží i to, že velkou část filmu Rublev mlčí, neboť činí pokání za zabití člověka. O to více se z něj stává divák, přihlížející a naslouchající. Nedokáže pochopit ale vše, stejně jako my.

Ve filmu jsou dvě scény, které jsou dějovější (a akčnější) než všechny ostatní. Je to vpád Tatarů do vesnice a jejich plenění, vyvražďování. A poté v samotném záběru odlévání zvonu. Obě scény jsou velmi drásavé, emotivně vyhrocené. Zatímco u tatarského teroru je hrůzná krev a násilí, u odlévání zvonu to je umělcova bolest při vznikání díla. Je to doba, kdy se zhmotňuje něco, co do té doby bylo ukryto v duši. To uvědomování si, že nikdy nemůže být výsledný výtvor totožný s tím, co jsme do jeho stvoření měli ve svém srdci, je stejně tak kruté jako počínání tatarského vojska. Navíc se připojuje strach o to, aby dílo dokázalo promluvit – v tomto případě zvon, aby se rozezněl.

Obě scény z povrchního hlediska ve filmu vybočují, při nahlížení na Rubleva jako na celek však dokonale korespondují s ostatními. I v ostatních je totiž umělcova bolest stejně jako radost z tvoření, i v ostatních je krása spojena s krví. (U mordování obyvatel je toto propojení znázorněno třeba záběrem z ptačí perspektivy, kdy najednou z vnějšku rámu kamery do záběru vletí bílé husy. Jejich pomalé pohyby, křik, mávání, bělost kontrastující s černotou „tam na zemi“ je neuvěřitelně působivá, dokáže toho o lidském běsnění a jeho konfrontaci s nebeským dobrem říci tolik!)

Dvě cesty

Výše napsané se snažilo poukázat na jedinečnost filmu, současně také na dvojí cestu, jak snímek vnímat. Tyto dvě cesty lze krásně demonstrovat i „hmotně“.

KNIHA

Robert Bird: Andrej Rublev

Zdroj: www.icasablanca.cz

Nakladatelství Casablanca započalo svoji edici Filmová klasika překladem studie chicagského pedagoga, odborníka na ruskou historii, literaturu a film, Roberta Birda. Na útlou publikaci dokáže autor využít hned několik metodologických přístupů. Nebereme-li v potaz úvod či doslov, je kniha rozdělena do čtyř kapitol. První dvě (Od Rubleva k „Rublevovi“, Křížová cesta „Andreje Rubleva“) zasvěcují čtenáře do kontextu doby (stručný, avšak informativně nahuštěný, náhled na ruskou ikonografii, na umělce, díla, na vnímání ikon, ale také na jejich roli v osvobozování ruského člověka…), přičemž neustále tento exkurz do historie a kunsthistorie spojuje s dílem Andreje Tarkovského. Druhá ze zmiňovaných kapitol se již výhradně soustředí na prohloubení kontextu samotného filmu – tedy jeho vznik, realizaci a poté všemožné problémy s jeho uvedením. Často nechává autor knihy promlouvat samotného Tarkovského – citacemi z jeho rozhovorů či esejů. Tato část knihy usnadní chápání filmu jakožto díla o konkrétní době, konkrétním prostoru s konkrétními událostmi. Současně také poukazuje na jeho „filmovost“ tím, že nám sdělí, kudy šla cesta od námětu přes scénář až k schvalovacímu procesu.

Následující a nejdelší kapitola Tvar příběhu detailně analyzuje každou část filmu (ten je rozdělen na sedm epizod, prolog a epilog). Zde opouští Bird metodu historiografické práce, která byla postavena zcela pochopitelně na objektivních faktech a jednotlivých výpovědích. Nyní začíná autor studie nahlížet na film optikou formální a narativní analýzy. Upozorňuje na nejasnosti ve filmu, na možnosti zpřeházení dílčích epizod, scén či záběrů. Snaží se nacházet odpovědi. V analýze kompozice, práce s barvami a dalších složek lze vycítit Birdův subjektivní názor, který opravdu jen může a nemusí být totožný s úmyslem samotného Tarkovského. Robert Bird však naštěstí není ten typ, který by analýzou demonstroval své schopnosti vidět něco, co jiní nevidí. Neustále upozorňuje na to, že Andrej Rublev je složitý organismus, uvědomuje si jeho mnohoznačnost. Jeho „objevy“ tak jsou opět jen možnými cestami, jak záběry, scény a film vnímat. Předností Birdovy knihy tak je, že ve čtenáři vyvolá zájem o film a o to, aby jej vnímal jako něco mimořádného, mnohovrstevnatého, „dýchajícího“.

V poslední kapitole Povznášející pohled mimo toto vše navíc poukazuje na Tarkovského vztah ke kinematografii, na jeho inspiraci. Zatímco tedy o rok později vydaná monografie Dana Polana o Pulp Fiction (recenzi jsme přinesli v čísle 3/07) se subjektivní analýze pokud možno vyhýbala a spíše seskládala vedle sebe do vynikajícího celku ostatní kritiky, názory a pohledy na Pulp Fiction, je Andrej Rublev díky Birdovu přístupu provokativně pulzující dílo, s jehož soudy nemusíme souhlasit, ale rozhodně je nelze nebrat v potaz. České vydání je doplněno o doslov Petra Gajdošíka, který se věnuje filmu a jeho uvádění (a verzím) v České republice.

FILM

DVD Andrej Rublev

Přebal a design DVD; Zdroj: zona.bloudil.cz

O vydavatelské činnosti Zóny Petra Soukupa a společnosti Aerofilms jsme se již několikrát na stránkách 25fps zmínili. Jejich edice Netuctové filmy přináší tzv. duchovní filmy, čímž se dostáváme k druhému možnému způsobu vnímání snímku. Text o Andreji Rublevovi měl naznačit moji inklinaci k cestě, která je prosta hlubších rozborů dílčích složek a obsahové struktury filmu. Tarkovského dílo jsem vnímal skrze jeho duchovní rozměr. Zatímco studie Roberta Birda, jak bylo výše napsáno, touto cestou nešla (i když se jí zcela nezřekla), DVD s filmem Andrej Rublev k tomu vybízí.

Edice Netuctové filmy má velmi jednoduché, ale (bez přehánění) symbolické výtvarné řešení. Na přebalu máme kříž, nálepka na discích pak znázorňuje nejslavnější Rublevovo dílo Svatá trojice. Na druhou stranu do této koncepce nezapadá design menu. Ne že by vizuálně nebylo působivé, ale ve srovnání s vydáním Stromů na dřeváky[1] či Walkabout je přebujelé, přespříliš barevné, v protikladu k jednoduchosti. Musím se přiznat, že i přes tuto výhradu jsem při spuštění disku měl (stejně jako u ostatních filmů této edice) zvláštní pocit, pocit, že mám v rukou disk s mimořádným filmem a že se právě budu moci na něco mimořádného podívat. Jde přirozeně o těžce vysvětlitelné emoce, ale věřím, že nejsem sám. I proto si myslím, že Netuctové filmy na českém trhu mají zcela výsadní postavení. Sledování Andreje Rubleva se pak neslo v podobném duchu. Jde o onu zmiňovanou druhou, duchovní, cestu. Film přestal být filmem, zhmotnilo se zde dílo, výtvor lidské snahy o komunikaci s Duší.

Když se však budeme držet „při zemi“, můžeme se podívat na technické vybavení DVD. Film je na dvou discích. Tím, že je koncipován tak, že má jakoby dva díly, nehrozí, že by byl při výměně disků nepříjemně přerušen. Obraz je velmi čistý, ostrý. Co je důležité u černobílých snímků, tak aby přepis neubral bohatosti na škále šedi (a nezůstala zde tak v kontrastu pouze černá a bílá s minimem přechodů). Naštěstí se tomu tak nestalo. Jen závěrečný epilog, který je natáčen v barvě, je poměrně dost nekvalitní, zrnitý, mihotavý. Divák si může vybrat mezi dvěmi zvukovými stopami. Jedna z nich je modernizovaná, tedy upravena tak, aby působila prostorově (DD 5.1), což však jde proti duchu filmu (a doby, v níž vznikal), tudíž daleko více potěší původní mono stopa (DD 1.0). Bonusových materiálů je zde více než dostatek, ale pro ty, kteří jsou zvyklí na jednoduché seřazení pod titulkem „bonusy“, bude zpočátku jejich dohledání takovým malým dobrodružstvím.

Na prvním disku máme dvouminutovou vzpomínku Mariny Tarkovské, režisérvy sestry. Když si začneme pročítat filmografii jednotlivých tvůrců, zjistíme, že i v ní jsou ukryty další audiovizuální doplňky. Tak se například při odkazu na snímek Zrcadlo dostaneme k traileru k tomuto filmu. U snímku Solaris taktéž (odkaz je není umístěn ve filmografii Tarkovského, ale kameramana Jusova), s tím rozdílem že trailer není originální ruský, ale v angličtině. U osobnosti skladatele Ovčinnikova lze najít trailer k Vojně a mír, informace o tomto filmu jsou však nepřeložené z angličtiny, neboť nijak nesouvisejí s Tarkovským. Pokud se chcete podívat na trailer k filmu Stalker, tak vězte, že ten je ukryt u filmografie herce Griňka. Pokračovat bychom takhle mohli dále (i na druhém disku).

Trailery však nejsou tím nejpodstatnějším, co bonusový materiál nabízí. Na druhém disku totiž jsou (ještě snadně dohledatelné) záběry z natáčení, umocněné hudebním doprovodem. Pak také rozhovor s hercem Jurijem Nazarovem, na němž je sympatické to, že nemá jeho výpověď není podepřena vzpomínkami na Tarkovského a samotné natáčení, nýbrž řeší historické souvislosti a jejich úpravy ve scénáři. Pokud však budete chtít proniknout až k těm opravdu nejzajímavějším materiálům, musíte vstoupit do listování v jednotlivých kapitolách filmu. K nim jsou totiž přiřazeny dokumenty, o rozličných délkách, z nichž lze jmenovat třeba ten o Theofanu Řekovi, jenž je natočen v podobném duchu jako samotný Rublev. Nejsilnější emoce pravděpodobně vyvolá sestřih řádění svazu militantních ateistů, sestřih záběrů, kterak se Sovětský svaz snažil vymítit prvky náboženství ze své kultury. Je to sedmiminutové svědectví, hrůzné, umocněno navíc zvukovou kulisou.

ZÁVĚREM

Tento článek pochopitelně neměl ambice analyzovat Andreje Rubleva ani čtenáře obeznámit s jeho vznikem, tvůrci. Na to existují jiné texty (uvádím ty „přednostní“). Článek měl především poukázat na výjimečnost filmu. K tomu posloužily i dvě malé recenze na knihu a DVD, které nesou stejný název: Andrej Rublev. Je dobře, že toto mistrovské dílo je dostupné pro českého diváka v kvalitním vydání. A je výborné, že si díky nakladatelství Casablanca může český divák o Rublevovi přečíst. Kdyby takto podobně byly „obhospodařeny“ i jiné tituly z dějin kinematografie, byl by zde další důvod k filmové radosti.

Robert Bird: Andrej Rublev
vydalo nakladatelství Casablanca v roce 2006
překlad: David Petrů
112 stran, 19×13,5cm
Objednat lze zde (http://www.icasablanca.cz/objednavka2.php)

DVD Andrej Rublev
vychází ve společné edici vydavatelství ZÓNA a AEROFILMS
počet disků: 2 (dvojdisk)
obrazový formát: widescreen 2,02:1 (anamorfní přepis)
zvuk: ruský DD 1.0, ruský DD 5.1
titulky: české, anglické, ruské
bonusové materiály (s českými titulky): filmografie tvůrců a herců, rozhovor s hercem Jurijem Nazarovem, krátká vzpomínka režisérovy sestry Mariny Tarkovské, záběry z natáčení Andreje Rubleva, dokument o Theofanu Řekovi, dokument o tatarských nájezdech Invaze, dobový dokument Svaz militantních ateistů, fotografie, trailery aj.
Objednat lze zde (http://zona.bloudil.cz/rublev/)

Andrej Rublev
Andrej Rubljov
Sovětský svaz, 1969
Režie: Andrej Tarkovskij
Hrají: Anatolij Solonicyn, Nikolaj Grinko, Bolot Bejshenaliyev, Irma Raush, Nikolai Burlyayev, Rolan Bykov, Dmitrij orlovskou
Scénář: Andrej Tarkovský, Andrej Končalovský
Kamera: Vadim Yusov
Hudba: Vyacheslav Ovchinnikov

Doporučená odkazy a literatura:
Literární scénář k filmu Andrej Rublev (http://nostalghia.cz/webs/andrej/txt/rublev_litscenar.php)
Chronologie vzniku filmu Andrej Rublev
(http://nostalghia.cz/webs/andrej/filmy/rublev/rublev_chrono.php)
Vladimír Suchánek: Souhvězdí touhy – část o Andreji Rublevovi
(http://nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/suchanek/souhvezdi03.php)
Stenografický záznam zasedání předsednictva uměleckého sovětu filmového studia Mosfilm z 31. května 1967
(http://nostalghia.cz/webs/andrej/filmy/rublev/rublev_steno.php)
Kritika od neznámého autora
(http://nostalghia.cz/webs/andrej/filmy/rublev/rublev_anonym_kritika.php)
Recenze DVD na Nostalghia.cz
(http://nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/recenze/rublev_cz.php)
Andělská stránka Andreje Tarkovského
(http://nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/recenze/rublev_cz.php)
Recenze na knihu Andrej Rublev v časopise Cinepur
(http://cinepur.cz/article.php?article=1179)

Zdroj obrázků: home-cinem.zive.cz