Bernard Herrmann: Trable s Hitchem

TÉMA: Bernard Herrmann – ROBERT RICHTER –

Bernard Herrmann je dnes právem považován za jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů 20. století. Kromě obsáhlého repertoáru klasické hudby a prací pro televizi, divadlo a rozhlas se však nejvíce proslavil svojí filmovou hudbou, která významnou měrou ovlivnila nastupující generace filmových skladatelů.  Během své plodné kariéry spolupracoval s celou řadou významných filmových tvůrců, jakými byli Orson Welles, Ray Harryhausen, Brian de Palma, François Truffaut či Martin Scorsese, a svou hudbou obohatil takové filmy, jakými jsou Občan Kane, Jana Eyrová, Duch a slečna Muirová, Den, kdy se zastavila země, Na vratkém základě, Egypťan, Sindibádova dobrodružství, Gulliverovy cesty, Tajuplný ostrov, Jáson a argonauti, 451° Fahrenheita nebo Taxikář. Ve všech těchto filmech dokázal Bernard Herrmann zvýraznit působivost vizuální stránky a stvořit dramatický, pronikavý, napínavý, často zlověstný až mrazivý hudební doprovod. Jeho největším kladem byla schopnost napsat hudbu, která byla nedílnou součástí filmového zážitku, ale přitom na sebe nestrhávala zbytečnou pozornost.

Narozdíl od svých kolegů, kteří často používali k výkladu dění na plátně specifické hudební motivy a k charakterizaci zloduchů, hrdinů a krásných žen v nesnázích obvykle až stereotypních hudebních postupů, se Herrmann snažil svojí hudbou vyjadřovat emoce –a často ty nejtemnější a nejsilnější emoce, kterých je člověk schopen. Pronikal do nitra filmových postav a pokoušel se hudbou analyzovat jejich psychologii, jejich emocionální rozpoložení, jejich vášně a tužby na jedné straně a obsese a noční můry na straně druhé. Tuto schopnost dokázal nejlépe rozvinout během období své kariéry, které ho pravděpodobně nejvíce proslavilo, a tím byla jeho dlouholetá spolupráce s režisérem Alfredem Hitchcockem, která započala filmem Potíže s Harrym. V roce 1955 to ale nebylo poprvé, kdy se osudy těchto dvou uměleckých legend spojily. Bernard Herrmann byl již o 10 let dříve požádán, aby napsal hudbu k Hitchcockově filmu Rozdvojená duše. Kvůli časovému vytížení byl ale tehdy nucen odmítnout (hudbu nakonec složil Miklós Rózsa, který za ni posléze obdržel i Oscara). Po Potížích s Harrym přišlo krimi Nepravý muž a thriller Muž, který věděl příliš mnoho, ve kterém se Bernard Herrmann dokonce objevil jako dirigent Londýnského symfonického orchestru v napínavé finální scéně odehrávající se v londýnské Royal Albert Hall.

Teprve až v jejich třetím společném projektu, legendárním Hitchcockově filmu Vertigo, však Herrmann povýšil filmovou hudbu do zcela nových rozměrů a vytvořil jeden ze svých nejlepších soundtracků. Místo toho, aby tragický milostný příběh Scottyho a Madeleine a následnou Scottyho posedlost postavou Judy podkreslil typickou romantickou hudbou podle hollywoodských standardů, bravurně zachytil psychologii postav a celkovou atmosféru posedlosti. Patrné je to již během úvodních titulků doprovázených vířícími spirálami Saula Basse. Herrmann použitím tercií v neustále se opakujících sériích vytvořil melodii, která neměla žádné zřetelné vyústění. Vyvolal tím v divákovi určitý pocit neklidu a znepokojení. Jakoby tím chtěl upoutat jeho pozornost a říci: ‚dívejte se, tohle je vážné, stane se něco špatného.‘ Tuto techniku stále se opakujících a zdánlivě nikam nevedoucích melodií později Herrmann s velkým úspěchem opakovaně použil i v dalších filmech. Z důvodu stávky hudebníků se soundtrack místo v USA nahrával v Londýně a poté, co se ke stávce připojili i Britové, ve Vídni. Z toho důvodu byl jako dirigent nahrávky najat Angličan Muir Mathieson, jehož dirigentské schopnosti se později věčně uštěpačný a přehnaně kritický Herrmann snažil zpochybnit. Jedinečnost Herrmannovy hudby v tomto filmu tkví mimo jiné i v tom, že významně převažuje nad dialogy a že se stala jakousi třetí postavou filmu, což bylo do jisté míry známkou Hitchcockovy velké důvěry v jeho schopnosti. Během scény, ve které se Judy zcela transformuje do podoby zesnulé Madeleine, Hitchcock nepoužil téměř žádné dialogy a řekl Herrmannovi: „Je tu jen kamera a ty.“

Dalším Hitchcockovým snímkem byl špionážní thriller Na sever severozápadní linkou, který využíval klasické zápletky záměny identity. Zcela proti tehdejším zvyklostem a požadavku studia MGM Bernard Herrmann v příběhu odehrávajícím se v New Yorku nepoužil typickou gershwinovskou hudbu velkoměsta, ale zcela netradičně fandango, španělský tanec s typickým zvukem tamburín, kterým chtěl podle vlastních slov „odstartovat vzrušující putování, které bude následovat; bláznivý tanec mezi Cary Grantem a světem kolem něj.“ I tento soundtrack je právem zařazován mezi skladatelova nejlepší díla.

Pravděpodobně největším vrcholem spolupráce Hitchcock-Herrmann se však stal až černobíle natočený horor Psycho z roku 1960, který režisér financoval vesměs z vlastní kapsy. I zde Herrmann přistoupil k netradičnímu pojetí. Pro nahrávku své hudby použil orchestr složený pouze ze smyčcových nástrojů, aby tak podle vlastních slov „černobílou kameru doplnil černobílou hudbou.“ Podobně jako ve Vertigu i zde Hitchcock chtěl, aby Herrmann zhudebnil dlouhé scény bez dialogu tak, aby si byl divák již od začátku vědom, že se stane něco hrozného. „Hudbu k úvodním titulkům jsem napsal, ještě než Saul Bass vytvořil svoji animaci,“ vzpomíná Bernard Herrmann. „Po titulcích se tak 20 minut nic moc neděje. Zdání samozřejmě klame, neboť drama začíná bezprostředně s úvodními titulky… S Hitchcockem jsme byli pevně přesvědčeni, aby jste po úvodních titulcích věděli, že se musí stát něco strašného. Sekvence úvodních titulků vám to totiž řekne a to je její funkce: nastolit drama.“ Během slavné vraždy ve sprše, v níž je Marion brutálně ubodána, nechtěl Hitchcock původně žádnou hudbu, ale Herrmann jeho přání ignoroval a napsal jeden z nejděsivějších hudebních doprovodů, který byl kdy vytvořen. Hitchcock byl nadšen. Skřípající a vřeštící zvuky smyčců jako by připomínaly pronikavý křik ptáků. Touto jedinečnou technikou tak chytře odhalil identitu vraha, jehož koníčkem je vycpávání ptáků – Normana Batese.

V roce 1963 působil jako zvukový poradce u dalšího slavného Hitchcockova hororu. Ptáci, který neobsahoval žádnou původní hudbu. O rok později pak složil působivou pseudo-romantickou hudbu k filmu Marnie. Jejich plodná spolupráce však dospěla v roce 1966 ke svému smutnému konci, když měl Herrmann skládat hudbu k thrilleru Roztržená opona. V té době se začala ve filmech stále více používat populární a jazzová hudba a Alfred Hitchcock, na kterého filmové studio ohledně ‚lepší‘ volby hudby stále více tlačilo, si byl této změny vkusu obecenstva vědom. Herrmann, který vždy odmítal pop a jazz používat, velmi neochotně souhlasil, že svůj hudební styl, který byl v jistých kruzích filmového průmyslu tehdy považován za staromódní, přizpůsobí nové módě. Výsledkem byla působivá hudba využívající neskutečnou kombinaci 16 lesních rohů, 12 fléten, 9 pozounů, 2 tub, 2 souprav tympánů, 8 violoncell, 8 bas a skupinky houslí a viol. Tato do té doby zcela nevídaná orchestrace byla natolik podnětná a zajímavá, že během nahrávací frekvence mezi hudebníky v orchestru vyvolala ohromný potlesk. Komunikace s Hitchcockem, který měl už dost neustálých výlevů Herrmannovy popudlivé a vznětlivé povahy, byla téměř nulová. Jistá dávka arogance Herrmannovi nedovolila uposlechnout většinu režisérových instrukcí, protože věřil, že jeho hudba může zachránit Hitchcockův průměrný film spíše než nějaký pop. To byl i důvod, proč (podobně jako u Psycha) nakonec napsal hudbu k ústřední scéně vraždy, ačkoliv ji chtěl Hitchcock bez hudby. Když byla nahrána asi polovina hudby, přijel do nahrávacího studia Goldwyn Alfred Hitchcock. Nadšený Herrmann mu nechal přehrát záznam svého preludia. Hitchcock si ho poslechl a řekl Herrmannovi, že to je přesně to, co nechtěl. Když se pak dověděl, že i přes jeho jasné instrukce nahrál hudbu ke scéně vraždy, ukončil nahrávací frekvenci a odjel ze studia. Okamžitě odvolal následující nahrávací den. Šokovaný Herrmann tomu nemohl uvěřit. Když mu pak Hitchcock ještě téhož dne zavolal do studia, oba se po telefonu ostře pohádali. Od té doby už spolu nikdy nepromluvili. Byl to konec jejich přátelství a 12 let fascinující umělecké spolupráce.

Po roztržce s Hitchcockem se stal Herrmann v Hollywoodu nevítanou osobou a jelikož jako velký anglofil vždycky toužil žít v Anglii, rozhodl se se svou třetí ženou Normou odstěhovat do Londýna. Zde pracoval na několika anglických hororech. (Twisted Nerve, Endless Night a The Night Digger). Opětovný návrat na vrchol ho však čekal až teprve na sklonku života s příchodem nové generace režisérů, jmenovitě Briana de Palmy a Martina Scorseseho, kteří vyrostli na Hitchcockových filmech, díky nimž Herrmannovu hudbu velmi dobře znali. De Palmův horror Sisters z roku 1973 byl do jisté míry právě poctou Alfredu Hitchcockovi. To se také promítlo na Herrmannově hudbě, která svým mysteriózním a současně vražedným naturelem částečně odkazovala na dva nejlepší soundtracky spolupráce Hitchcock-Herrmann – Vertigo a Psycho. Jako hlavní téma příběhu dvou sester, siamských dvojčat, které byly po narození rozděleny, Herrmann zvolil neustále se opakující melodii, která jakoby připomínala říkanku, kterou se děti někomu posmívají. Použití syntezátoru Moog a zvonkohry ve spojení se smyčci pak ještě více prohloubilo pochmurnou a sklíčenou atmosféru filmu.  Dalším jejich společným projektem byl snímek Obsession, který byl poctou Hitchcockově klasice Vertigo. A podobně jako ve Vertigu i zde Herrmann vytvořil velmi působivou hudbu, kterou ve scénách bez dialogů dokonale vystihl psychologii postav, jejich nálady, radosti, naděje i zoufalství. K nastolení zvláštní atmosféry filmu tentokrát použil sbor a varhany.

Posledním filmem, ke kterému Herrmann skládal hudbu, byl Taxikář režiséra Martina Scorseseho, ve kterém poprvé za svou kariéru použil v kontrastu k paranoidní a násilnické povaze newyorkského taxikáře Travise Bickleho klidnou jazzovou melodii, kterou chtěl zdůraznit lidskou stránku jeho psychiky. Den poté, co dokončil nahrávku soundtracku, 24. prosince 1975 Bernard Herrmann zemřel ve spánku na selhání srdce. O dva roky později byl pak po více než 30 letech zcela absurdního přehlížení Akademií hned dvakrát nominován na Oscara za svou hudbu ve filmech Taxikář a Obsession, i když jenom in memoriam (cenu si nakonec odnesl Jerry Goldsmith za film Přichází Satan). Za Taxikáře byl oceněn cenou BAFTA a cenou Asociace losangeleských filmových kritiků a nominován na Grammy. Režisér Martin Scorsese vložil na jeho poctu do titulků filmu tuto větu: „Náš vděk a úcta, Bernard Herrmann, 29. červen 1911 – 24. prosinec 1975.“

Kromě práce pro film po celou dobu své kariéry Herrmann skládal pro televizi a koncertní sály. Sám říkal: „Není rozdíl v tom, jestli skládáte pro divadlo, koncertní sály nebo pro film. Jste povoláním skladatel bez ohledu na to, pro co píšete.“ Z jeho nejznámější televizní tvorby vzpomeňme alespoň seriály, jakými jsou Alfred Hitchcock Presents, Perry Mason, The Twilight Zone, Kraft Suspense Theatre nebo slavnou sérii  The Alfred Hichcock Hour, pro kterou napsal hudbu hned k 17 epizodám. Mezi jeho nejznámější koncertní díla pak patří opera Wuthering Heights (na motivy slavného románu Emily Brontëové), kantáta Moby Dick, symfonie, písňový cyklus The Fantastics, ale také Echoes for String Quartet a Souvenirs de voyage: Clarinet Quintet.

Herrmann se vždy toužil stát slavným dirigentem. Naneštěstí jeho temperament a popudlivé chování, jímž si znepřátelil hodně filmových osobností, hudebníků a orchestrů, které dirigoval, se mu v jeho kariéře stali překážkou. I přesto však často dirigoval díla méně známých autorů, jakými byli Ralph Vaughan Williams, Charles Ives, Aaron Copland či Cyril Scott. Snažil se podporovat i začínající filmové skladatele. Při jedné příležitosti doporučil pro film mladého Elmera Bernsteina, čímž dopomohl odstartovat jeho kariéru, za což mu byl Bernstein celý život vděčný. Svého přítele Johna Williamse zase povzbuzoval ve skládání jeho koncertní hudby. Na druhé straně však velmi ostře kritizoval autory, kteří podle něj neuměli psát kvalitní filmovou hudbu: „Skladatelovou hlavní prací je proniknout do příběhu. Pokud to nedokáže, tak by radši neměl psát hudbu žádnou.“

Použitá literatura a zdroj všech fotografií:

Smith, Steven C.: A Heart at Fire’s Center: The Life and Music of Bernard Herrmann. University of California Press. Berkeley and Los Angeles 2002.