Bratři Lumierové, vynálezci kinematografu

Továrna (zatím ne) na sny

Jak už bylo řečeno v minulém exkurzu do filmové historie, za oficiální vznik kinematografie je považován osmadvacátý prosinec roku 1895, kdy byla platícímu publiku poprvé předvedena projekce krátkých filmů. Stalo se tak v Grand Café na bulváru Kapucínů v Paříži. Duchovními otci kinematografie byli dva sourozenci z Lyonu, Auguste a Louis Lumierové. A těžko by u také u zrodu filmu, jehož hlavním předpokladem, ba přímo duší, je (jak při zaznamenávání na filmovou surovinu, tak i při projekci) světlo, mohl stát někdo vhodnější než právě oni, alespoň ze symbolického úhlu pohledu[1].
Auguste a Louis byli syny Antoina Lumiera, majitele továrny na fotografické výrobky. Poté, co vystudovali technickou školu La Martiniere, se stali otcovými spolupracovníky. Než se začali věnovat filmu, zasloužili se o významné technické poznatky na poli fotografie a dosáhli značného finančního úspěchu. Oba bratři se také fotografování věnovali, zejména Louis ve své době platil za jednoho z technicky i umělecky nejzdatnějších fotografů.
Byl to právě Antoine Lumiere, kdo po shlédnutí snímků, které v roce 1894 na svém kinetoskopu předvedl pařížskému publiku T. A. Edison, přišel s myšlenkou sestrojit podobný přístroj, který by ovšem na rozdíl od Edisonova vynálezu nebyl přístupný pouze jednomu divákovi. Auguste a Louis začali na zhotovení přístroje pracovat, a jakmile to bylo možné, pořizovali první snímky. Ještě před zmiňovanou první veřejnou projekcí uspořádali 22. března roku 1895 promítání soukromé.

První desítka

Úspěch, se kterým se veřejná projekce setkala, Lumierům nemohl dopředu nikdo zaručit. Proto také majitel Grand Café požadoval jednotnou cenu třiceti franků za pronájem. Bratři Lumierové mu nabízeli dvacetiprocentní podíl z tržby, ale tuto nabídku majitel nepovažoval za dostatečně lukrativní. Prvního dne se mu jeho kalkul vyplatil, protože lidí, kteří byli ochotni zaplatit jeden frank za vstupenku, se našlo všehovšudy pětatřicet. Zanedlouho se už ovšem denní zisky Lumierů vyšplhaly do dvoutisícové výše.
Pohyblivý obraz, promítnutý 28. 12. 1895 na plátno v indickém salónku kavárny Grand Café, byl pro návštěvníky něčím natolik novým a ohromujícím, že když se po spuštění filmu Příjezd vlaku objevila valící se lokomotiva, začali zděšeně prchat ze sálu v domnění, že je reálná. Příjezd vlaku byl jedním z deseti snímků, které byly toho dne promítnuty. Pro počátky kinematografie bylo příznačné, že se délka filmu měřila délkou filmového pásu, na který byl zaznamenán. Délka těchto prvních filmů činila sedmnáct metrů, což při projekci pomocí ručního točení klikou projektoru znamenalo zhruba tři čtvrtě minuty trvající filmový prožitek.[2]
Výraz „prožitek“ ovšem musíme chápat s rezervou – síla těchto raných filmů spočívala především v novosti, v tom, že zprostředkovávaly naprosto věrohodnou iluzi reality. V takovém případě diváky musel uchvátit jak Příjezd vlaku, tak i Rodinná snídaně, Odchod dělníků z továrny, Kovář nebo Koupání v moři. Přitom nešlo o nic jiného než o – s nadsázkou řečeno – prapředky dnešního home videa.
Nelze však přehlédnout jejich hodnoty, které byly dříve nebo později rozvinuty mnoha následovníky. V Příjezdu vlaku si lze kromě banální události povšimnout i kompozice záběru, která je přijíždějícím vlakem diagonálně protnuta. Přednost Příjezdu vlaku je v tomto ohledu výtvarného, abstraktního rázu, čehož si povšimli někteří avantgardní filmaři. Rodinná snídaně, představující idylické usednutí Augusta Lumiera s rodinou u společné snídaně, se může pochlubit zachycením poetické atmosféry, která se brzy stane důležitou složkou francouzského filmu. V Odchodu dělníků z továrny nejsme svědky ničeho většího, než konce pracovní doby, při němž houf pracovníků opouští Lumierovu továrnu, přesto lze tomuto filmu přiřknout určité dokumentární rysy.
Jedinou výjimkou z této první desítky filmů je díky dramatickému náboji – byť minimálnímu – snímek Pokropený kropič. Jde o kratičký gag, v němž muž, kropící zahradu, pohlédne do ústí hadice poté, co z ní znenadání přestane stříkat voda. Přitom netuší, že za jeho zády hadici přišlápl chlapec, který – jakmile zahradník začne do hadice nahlížet – proud vody opět uvolní. Kromě toho, že je Pokropený kropič jakýmsi zárodkem filmové komedie, může se pyšnit i tím, že k němu vznikl první filmový plakát.
Námět Pokropeného kropiče byl převzat z dobových humoristických časopisů, které sloužily jako zdroj už tvůrcům snímků pro chronografy a jiné předchůdce kinematografu a z kterých Lumierové čerpali i v případě dalších komických filmů. Těmi byly např. Fotograf, Strojní uzenářství nebo snímek Chromý.

Hledání vlastního jazyka

Není třeba zdůrazňovat, že z dnešního hlediska byly všechny tyto filmy po technické stránce velmi jednoduché. Zbytečně bychom u nich tedy hledali to, čemu říkáme filmová řeč, na to byl film ještě příliš poplatný fotografii, z níž se vyvinul. Snímky tudíž byly statické, veškerý děj se odehrával před nehybnou kamerou. Snad jen v Příjezdu vlaku lze shledat postupnou proměnu filmového záběru – od velkého celku k velkému detailu. Nejde ovšem o práci kamery, nýbrž o pohyb vlaku, který se zprvu rýsuje jako neznatelný bod na obzoru, a posléze vyplní celé zorné pole objektivu.
Přesto však můžeme první specifické výrazové prostředky filmu datovat i do těchto raných let. Sami Lumierové na produkci svých krátkých filmů brzy přestali stačit, proto zaměstnali několik kameramanů, jejichž pole působnosti sahalo od domácího prostředí až po vzdálené země. Jednou z nich bylo i Rusko, kde se v roce 1896 uskutečnila korunovace cara Mikuláše II. Kameraman Francisque Doublier byl u toho a celou událost zaznamenal ve dvanácti různých fázích. Každá z nich představovala různý záběr a jejich spojení by se dalo nazvat jedním z prvních pokusů o montáž. Kromě toho představuje Korunování cara Mikuláše II. i historicky první filmovou reportáž.
Jiný kameraman, Promio, je považován za objevitele kamerové jízdy, které dosáhl umístěním kamery do benátské gondoly. Záběry z plující loďky měly okamžitý úspěch a záhy začaly vznikat nesčetné variace – kameramani spouštěli své přístroje během jízdy vlakem, lanovkou nebo výtahem Eiffelovy věže. Ve snímcích reportážního či dokumentárního charakteru však jízda kamery neměla žádný hlubší význam, sloužila pouze jako ozvláštnění. Totéž platí pro promítání filmu pozpátku, kterého se využilo u filmů Bourání zdi a Dianiny lázně v Miláně.
Mezi prvenstvími by neměl být opomenut ani pokus o ozvučení. Film Přistání účastníků sjezdu zachycuje rozhovor astronoma Jansena se starostou města Neuville-sur-Saône. Při promítání stál starosta za plátnem a svá slova opakoval. Do konce 20. let, kdy nastoupil zvukový film, bylo podobných pokusů přehlušit ticho němého filmu podniknuto mnoho. Filmy byly často podbarvovány hudebním doprovodem, živými ruchy i mluveným komentářem.

Kouzelník na scéně

Bratři Lumierové vytvořili téměř 1500 krátkých filmů, přičemž většina nich vznikla v době do roku 1898. Diváci novému vynálezu uvykli a pozvolna začali o neustále se obměňující, leč v zásadě stále stejné snímky ztrácet zájem. Lumierové si nedokázali však představit, že by kinematograf mohl sloužit vyšším účelům, než k jakým jej využívali, proto také upadající zájem publika chápali jako naprosto přirozený důsledek. Když o jejich přístroj projevil vážný zájem iluzionista a divadelní režisér Georges Mélies, odmítli mu jej prodat, neboť byli natolik seriózní, že nechtěli, aby investoval do vynálezu, který nemá budoucnost a mohl by ho finančně zruinovat. Mélies ovšem díky svým profesním zkušenostem dohlédl jeho daleko pestřejší možnosti. Když se mu podařilo pořídit si kinematograf jinde, začal své vize naplňovat. Jeho filmy už nebyly pouhým dokumentárním záznamem skutečnosti, ale vyprávěním příběhů.

Odkazy

Chcete-li se podívat na některé z prvotních snímků bratří Lumierů – naleznete je zde a nebo také zde.