Díky, Stevene!

S příchodem do školních lavic jsem u sebe nezaznamenal výrazný zásah směrem od tabule, abych mohl tvrdit, že český vzdělávací systém mě od počátků formoval do podoby uvědomělého občana. A díky škole jsem nedospěl. Nikoliv Komenský, nikoliv třídní učitel (mimochodem čerpající metody z Obecné školy), nikoliv pravidelná docházka, ale Steven Spielberg za to může. V roce 1993 jsem seděl v kině obklopen vysokorychlostními ještěry Jurského parku. Při té příležitosti jsem dostal své první číslo Cinemy, kde tomuto filmovému počinu byly věnovány desítky stran. Ohmatal jsem ho tak, že smýt inkoust z prstů bylo těžší, než uprchnout před T-Rexem. Od té doby jsem pochopil, že film není o dívání, ale o prožívání.

Proč to nepřiznat, hrál jsem si – často a dlouho. Už jako prvňáček jsem v obchodech vyhledával figurky, pokud možno pohyblivé, abych s nimi mohl „točit“ dynamické filmy. Nepotřeboval jsem kameru, stačilo mi oko. Nepotřeboval jsem Dolby Surround reproduktory, stačily mi mé hlasivky. Panáčků jsem měl několik, čas od času nemohli sousedovic holky partnery svých Barbie (tvz. Keny) najít. Předehrával jsem si příběhy všech možných žánrů, pravidelně uděloval festivalové ceny – ano, měl jsem své Benátky, Cannes i Oscary.

Jak učení přibývalo, nezbývalo čas na filmy celé, proto jsem si předehrával pouze trailery. Pak jsem přišel na gymnázium a díky osnovám (a hodinám nad chemickými vzorci, podivnými čísly a fyzikálními hláškami) jsem figurky musel odložit. Udělil jsem posledního Oscara za celoživotní dílo (pochopitelně sám sobě za tvůrčí přínos kinematografii) a věnoval se studiu.

Jenže ty příběhy ve mně zůstaly. A víte co? Je jich kolem mne strašná spousta! Není to jen Spielberg, jsou jich stovky, tisíce. Některé se mi třeba nemusí tolik líbit, ale díkybohu že někdo umí snít a nebojí se o to podělit (a další se nebojí mu na to dát balík peněz). V Cannes se udílejí ceny i beze mě, vítězí dechberoucí díla, v kinech neustále proráží tmu zázračné světlo z promítací kabiny. Díky DVD můžeme ty cizí sny mít doma, díky merchandisingu si můžeme hrát s figurkami z Toy Story či chodit na přednášky s batohem Ratatouille. Film je úžasný vesmír, nabízí zábavu stejně jako možnost hledat cestu ke druhým, k pochopení sebe sama.

Dal jsem se na studium historie a teorie filmu a nevěřím, že vědecký přístup zabíjí touhu po pouhém spočinutí v křesle a oddání se příběhům. Před půlrokem jsem rozjel se svými blízkými z katedry (i mimo ni) projekt filmového časopisu, kterým bych to chtěl dokázat. Díky škole jsem mohl dospět. Ještě že tu tenkrát byl ten Steven s exkurzí do Jurského parku… nedospěl jsem, věřím v příběhy a raduji se z nich.

Váš Lukáš Gregor