Zde se nacházíte: 25fps » Experimentální film » Experimentální film IV

Experimentální film IV

Experimentální film IV
EXPERIMENTÁLNÍ FILM: Díl IV. – JIŘÍ NEDĚLA –

Found-footage film

V minulém čísle jste se mohli seznámit s pojmem strukturální film a s několika jeho principy, představiteli a klíčovými díly. Společným jmenovatelem pro jména, která si představíme dnes, bude nikoliv filmové hnutí nebo směr, ale využívání konkrétní techniky – found footage.

Found footage je možné analogicky přirovnat k technikám ve výtvarném umění, při nichž je využíváno objektů a materiálů, které původně uměleckým záměrům nesloužily[1]. Rovněž ji lze připodobnit k výtvarné koláži nebo asambláži. Tvůrci found footage snímků využívají filmového materiálu pořízeného (ať už se záměry uměleckými, dokumentárními nebo amatérskými) někým jiným. Podrobují ho však výrazným úpravám. Podoba těchto úprav se může případ od případu lišit, vždy je však cílem vytvořit snímek s vlastními hodnotami, nezávislými na původním zdroji. O found footage v pravém slova smyslu nemluvíme v případě využívání archivních materiálů ve službách narativního filmu (ačkoliv princip je podobný). Své uplatnění tento postup našel např. ve filmu Woodyho Allena Zelig (1983), kde je možné spatřit řadu záběrů s osobnostmi jako Josephine Baker, Charlie Chaplin nebo Adolf Hitler (s nimiž se Zelig v Allenově podání pomocí filmového triku setká) nebo ve snímku Nonstop párty (2002) Michaela Winterbottoma, který v rámci mapování vývoje manchesterské hudební scény využívá záběry z koncertu Sex Pistols.

Filmy found footage mohou čerpat z jediného zdroje (filmu) nebo jich kombinovat více. Sekvence, které jsou ze zdrojových filmů vybírány, mohou mít libovolnou délku. Motivace výběru sekvencí bývá rovněž různá. Může jít o signifikantní scény notoricky známých hollywoodských filmů, přičemž použitím ve found footage se dostávají do nového kontextu a získávají tak nový význam. Konotace, které použité záběry navozují, však bývají i obecnější, např. doba jejich vzniku, dokumentární záměry jejich pořízení apod. Zároveň lze sáhnout k naprosto neznámým záběrům a těžit především z jejich obrazové nebo pohybové hodnoty. Zde se found footage částečně přibližuje strukturálnímu filmu, neboť takovýto materiál je často rozkopírován do smyček. Znamená to, že záběry se opakují, ale nejen to. Mohou být také pouštěny pozpátku nebo být členěny až do jednookénkových záběrů.

Joseph Cornell 

Zdroj: wikipedia.org

Za jeden z prvních found footage filmů je považován devatenáctiminutový snímek Rose Hobart (1936) amerického výtvarníka a filmaře Josepha Cornella. Ten dospěl k metodě found footage skrze své výtvarné počiny, díky kterým je často spojován se surrealismem. Nejčastěji vytvářel asambláže v podobě skříněk vyplněných předměty objevenými v bazarech a vetešnictvích. Podobným způsobem v roce 1936 objevil a koupil v obchodním domě v New Jersey hollywoodský béčkový film East of Borneo, následně jej sestříhal, doplnil dokumentárními záběry zatmění Slunce a pojmenoval po představitelce hlavní role zdrojového filmu. Pro svou snovou atmosféru (umocňovanou tím, že Cornell při promítání přikládal před promítačku modré sklo) je snímek považován za jeden z nejslavnějších amerických surrealistických filmů. Ze stejného důvodu byl také promítán na první surrealistické výstavě v newyorkském Muzeu moderního umění. Zde se film bohužel setkal s arogantním výsměchem Salvadora Dalího, proto jej autor přestal veřejně promítat. Nicméně na filmovou tvorbu nezanevřel a v následujících letech vytvořil řadu dalších snímků (Cotillion, Boy´s GamesA Legend for Fountains).

Bruce Conner

Podobnost výtvarných technik a techniky found footage dokazuje i dílo Bruce Connera, který ve filmu rovněž zúročil své zkušenosti kolážisty a asamblážisty. Zatímco Cornell zůstal znám spíše jako výtvarník, Conner se stal jednou z vůdčích osobností amerického experimentálního filmu.

Zdroj: emptymirrorbooks.com

Ve svém první filmu A Movie (1958) Conner vytvořil koláž z filmových týdeníků a hollywoodských i instruktážních filmů. Záběry samy o sobě nedávají smysl, ale při jejich celistvém vnímání zaujme akcentované téma destrukce. Jsou zde použity scény automobilových havárií, výbuchů vzducholodí či válečných výjevů. Už tímto snímkem Conner projevil smysl pro ironii a dotýkání se společenských témat. Potvrdil ho následujícím snímkem Cosmic Ray (1961) a především filmem Report (1967), kde jako výchozí materiál posloužily záběry atentátu na J. F. Kennedyho. Nejslavnější část filmu tvoří sekvence, v níž Kennedy projíždí v autě před kamerou, a která se opakuje stále dokola, ale pokaždé je její začátek i konec posunutý o několik málo okének dopředu. Zvukový doprovod filmu tvoří útržky promluv rozhlasového moderátora, komentujícího atentát. Zvuková, resp. hudební složka je ostatně důležitou součástí řady dalších Connerových filmů – snímek Mongoloid (1978) je v podstatě klipem ke stejnojmenné písni skupiny Devo a autory hudby použité ve filmech Mea Culpa a America Is Waiting (oba 1981) jsou Brian Eno a David Byrne.

Martin Arnold

Zdroj: www.r12.at/arnold/

Mezi současnými tvůrci found footage zaujímá přední místo Martin Arnold. Jeho tvůrčí metodu dobře ilustruje film pièce touchée (1989). Jde o šestnáctiminutové rozpracování kratičké scény z hollywoodského kriminálního filmu The Human Jungle, v níž nejde o nic víc než o příchod muže do místnosti, ve které na křesle sedí žena a čeká na něj. Materiál, na kterém je tato banální událost zaznamenána, rozkopíroval Arnold do bezmála sto padesáti tisíc okének a uspořádal je do sledu fragmentů se svébytným rytmem. Tyto fragmenty (např. pouhé otevření dveří) se opakují, postupně prodlužují, střídají se s jinými fragmenty a dochází k jejich zrcadlovému obrácení či zpětnému chodu, to vše s mimořádnou rafinovaností. Původní význam scény se tak ztrácí a nastupuje místo něj ten, o nějž Arnold usiloval – prozkoumání filmového prostoru.

VJing

Found footage rovněž představuje jednu z nitek, které vedly ke vzniku VJingu, tedy obrazového doprovodu živých hudebních produkcí (nejčastěji elektronické hudby). Podobně jako DJové při svých setech tvoří hudbu ze zvukových samplů a smyček, VJově mají  k dispozici předem připravené zdroje, z nichž pak na místě vytvářejí pomocí videa či počítače obrazové koláže, které jsou jakýmsi vizuálním ekvivalentem hudby. Principy VJingu, které se vyvíjejí od konce 70. let, by samozřejmě vydaly na samostatné pojednání. Prozatím se ale spokojme s tvrzením, že právě databanky obrazového materiálu některých VJů, sahajícího od klasických filmových děl, přes dokumentární záběry nebo televizní zprávy, činí z VJingu jednu z nejsoučasnějších podob found footage.

Filmy k zhlédnutí
Joseph CornellRose Hobart
http://www.youtube.com/watch?v=XnbbqiD7C7A, http://www.youtube.com/watch?v=lQVLLGzhLl0&mode=related&search=
Bruce ConnerMea Culpa
http://www.youtube.com/watch?v=8QLXTsviMxk
Bruce Conner – Mongoloid
http://www.youtube.com/watch?v=bxLcZStUCus
Martin Arnold – Alone
http://www.youtube.com/watch?v=RI3gGbAfLp8


[1] Snad nejznámějším počinem tohoto druhu je Fontána Marcela Duchampa, pisoár umístěný do galerijních prostor jakožto exponát.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru