Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Nevlastní upíří bratři

Nevlastní upíří bratři

Nevlastní upíří bratři

RECENZE: Vampire Hunter D (režie: Toyoo Ashida, 1985), Vampire Hunter D: Bloodlust (režie: Yoshiaki Kawajiri, 2001) – MICHAL MAREŠ –

Ve vzdálené budoucnosti upíři ovládají noc, ale jejich počet se zmenšuje. Díky odměnám vypsaných na jejich hlavy, začaly se objevovat skupiny lovců. Lovců odměn. Avšak jeden lovec je jiný než ostatní. Je to Dunpeal – napůl člověk, napůl upír. Bojující se sebou samým, všemi obávaný a sám, on je…   D – Lovec upírů.

Spojit tyto dva dohromady je jako pátrat v úředních záznamech matriky. Šestnáct let oddělujících jejich příchody na svět je poměrně dlouhá doba, a i když se vám třeba může zdát, že je jejich spojitost už díky názvu jasná, můžete se lehce mýlit. Mnoho diváků, kteří měli tu možnost se setkat s D: Bloodlust, ani netuší, že se jedná o pokračování zapomenutého, kdysi kultovního OAVs filmu. Ono toho krom názvu a námětu po těch letech ani moc nezbylo. Námět vychází ze stejnojmenné románové série Hideuki Kikuchiho, ale zatímco první D byl natočen podle prvního dílu, D: Bloodlust si za předlohu vybral až třetí díl této série. V obou dílech se vyskytují fragmenty důležité pro celkové vyznění příběhu, ale zároveň se navzájem nijak nepodmiňují. Proto pokud se setkáte dříve s dílem druhým, jednak ani nepoznáte, že se jedná o pokračování, a jednak nedojde k žádnému mylnému vyznění příběhu z nedostatku informací, pouze budete ochuzeni o některé drobné detaily.

Vybral jsem úvodní obrázky tak, aby byl patrný posun, kterým za tu dobu prošla technika kresby. Samotný dunpeal D, který je hlavním jednotícím znakem obou dílů, ve starší podobě (byť lehce vizuálně připomíná Zorra) působí daleko temněji. Jeho mladší bratříček ale tuto tajemnost ztrácí, snad je to i tím, že je jasně cíleným zbožím, které velmi dobře prodává svou místy až perfekcionistickou animaci. Nutno podotknout, že první D byl určen pouze pro trh s VHS kazetami, takto se také dostal do USA a stal se kultem. V roce uvedení vyvolal velmi protichůdné reakce, protože zcela otevřeně ukazuje násilí a nebývalým způsobem si pohrává s napětím. Akční scény se dají nazvat ryzí řezničinou typu gore filmů a pokud k tomu přidáte kakofonickou elektronickou hudbu, film ve vás vyvolá pocity strachu a hnusu, proto ani v současné době nemůžu tento film doporučit slabším povahám. Ale první D není jen bezhlavou průtrží krve, naopak žánr upířího hororu je okořeněn velmi výraznou příchutí westernu. Hlavní postava (kdo jiný než D) toho příliš nenamluví, slova jsou přece zbytečná tam, kde je čas aby promluvily kolty, zde speciálně meče (protože i když je námět zařazen kamsi do daleké postapokalyptické budoucnosti a setkáte se s kybernetickým koněm typu DL4 – kterého sedlá sám D – nebo s jakousi laserovou puškou, není lepší zbraně než ledového ostří, které by mělo krájet už tak napjatou atmosféru). D je vlastně samotář, přichází odnikud, aby bránil bezbranné vesničany proti útlaku krvežíznivých monster. Malé městečko se nachází kdesi uprostřed pustiny, vesničané jsou vesměs pasáci dobytka. K tomu musíme přidat krásnou ženskou postavu, která nenechá hlavního hrdinu chladným. I když nejste zrovna fanoušky westernů, asi tušíte, k čemu dojde v závěru (rozhodně nečekejte ani kapku sentimentu, koupe se v kalužích krve po celý film).

První D není typem filmu velkých a dramatických závěrů, ale na konci si oddychnete, že už ho máte za sebou, protože jeho atmosféra vás vtáhne dovnitř. Prvnímu dílu snad ani není co vytknout, i když některé potemnělé scény mohou dnes působit nepřehledně a kvalita kresby zase velmi zastarale. Ve své době ale Ds potemnělostí vědomě pracuje a vytýkat mu, že v kresbě dochází k pokroku, zdá se mi hloupé (a bohužel jsem se s tímto postojem setkal). Je pravda, že někomu může první díl vadit i tím, že mu chybí jakákoli hloubka. Téma věčného života upírů na pozadí temné postapokalyptické budoucnosti je pouze přílohou k až nechutně krvavému steaku, hlavně pokud jste vegetariáni. První díl vám tedy mohu doporučit pouze tehdy, jste-li ochotni překousnout zastaralý kabát kresby, protože zatímco v hraném filmu od přechodu k barvě k výraznějšímu přelomu nedošlo, animovaný film se vyvíjí kupředu neustále a s nástupem počítačové techniky nesrovnatelně rychleji.

Jeho mladší bratříček D: Bloodlust je ale úplně odlišný (snad je to způsobeno těmi americkými penězi v rozpočtu), posunuje se kamsi od hororu k akčnímu melodramatu. Nečekejte hrůzu, protože vše je podřízeno vizuální stránce. D:Bloodlust je, co se animace týče, skutečným klenotem. Do nejmenších detailů vykreslené scény vás ohromí, ale daň zaplacená na oltář krásy je až příliš vysoká, přehlednost a líbivost namísto hrůzy a nefalšované špíny. Jak se tak říká, tento snímek je hladký jako dětská… Chtělo by to kapku neorealistického smyslu pro holou skutečnost. I když se jedná o animovaný film, je to až příliš „dokonalé“ a tedy zcela umělé.

Ale přece jen v něčem (krom animace) došlo za těch 16 let k výraznějšímu pokroku. Byť příběh je lehce podobný, druhý D se snaží jít do hloubky. Upír Meier Link a krásná dívka Charlotta se do sebe zamilují, ale on je nesmrtelný, čas je významný jen jako pouhý nezapomenutelný okamžik na pozadí bezedné propasti věčnosti, kterým je Charlotta. Věčnost života je dána do souvislostí s věčnou láskou (protipólem je D a jeho věčná samota), ale vyústění této poetiky je až příliš doslovné. Druhý D je oproti prvnímu neskutečně upovídaný film. Starý D je opředen závojem tajemnosti, protože je jediná hlavní postava, která jako by slovně nemá co říct. Je to velmi patrné na porovnání „tváře“, kterou D schovává ve své levé dlani. Jde o tajemného pomocníka i rádce, který zasáhne v ten správný čas, jinak ani nevíte, že existuje. Naproti tomu mladší D se změnil v obou případech, sám D jako by se naučil mluvit a z jeho tajemné tváře se stal užvaněný Jim Carrey. Příběh se rozrostl o spoustu dalších postav, děj se přesunul do vyprávění a akční scény se staly pouze třešničkou na dortu. Bohužel D:Bloodlust naráží nejvíce ve své snaze o prohloubení námětu, které nepřináší nic nového a je jakousi skládačkou různých motivů. D:Bloodlust vás ale natolik ohromí svou vizuální stránkou, že mu odpustíte onen patos s americkou příchutí snahy po líbivosti za každou cenu, a nakonec si jej oblíbíte. Je nepsaným pravidlem, že se pomalu ale jistě stává velkým diváckým hitem, protože animovaná podoba spojená s upíří tématikou je velmi lákavá, stejně jako akční hrdina bojující proti zlu.

První D při opakovaném sledování neomrzí, ale vyžaduje pozorného diváka. D: Bloodlustje pak ne zcela úspěšným spojením „chléb a hry“ s intelektuální vizí, i proto vám stačí jednou a dost, jeho potenciál se rychle vytrácí.

Vampire Hunter D
Režie: Toyoo Ashida
Scénář: podle románové série Hideuki Kikuchiho
Vyrobilo studio Asashi productions, 1985

Vampire Hunter D: Bloodlust
Režie: Yoshiaki Kawajiri
Scénář: podle románové série Hideuki Kikuchiho
Vyrobilo studio Madhouse, 2001

Zdroj obrázků: www.aimeemajor.com

 

Print Friendly

Autor

admin
Počet článků : 377

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru