Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Next

Next

Next
RECENZE: Next (režie: Lee Tamahori, 2007) – TOMÁŠ ZABILANSKÝ –

Po snímku Temný obraz (Scanner Darkly) přichází s relativně krátkým časovým odstupem další adaptace díla z pera amerického spisovatele science fiction Philipa Kinreda Dicka. Film Next natočený na motivy povídky Zlatý muž v sobě nese typicky dickovské téma jedince obdařeného mimořádnou schopností, jež mu umožňuje nahlížet do skrytých aspektů reality. Hlavní hrdina Chris Johnston (Nicholase Cage) se živí jako řadový bavič, kouzelník vyplňující svými kousky volný čas lasvegaských hazardních hráčů. Jeho triky ovšem nejsou založeny na pouhém šálení smyslů, ale na opravdové dispozici, díky níž je schopen vidět dvě minuty vpřed do své vlastní budoucnosti. Jeho dar ovšem nezůstane dlouho v utajení. Neznámí teroristé odcizí jadernou zbraň a agentka FBI (Julian Moore) požaduje Chrisovu spolupráci. Ten zprvu odmítá, ale svým počínáním vystaví nebezpečí dívku, do níž se zamiloval (Jessica Biel)…

Dickovské adaptace mají jednu zvláštnost – lze je takřka striktně rozdělit do dvou odlišných kvalitativních skupin. První tvoří snímky výborné, které vedle nesporné zábavnosti disponují i hlubšími obsahovými aspekty – sem patří Blade Runner, Total Recall a Minority Report. Druhou skupinu tvoří filmy průměrné, sice zábavné na první shlédnutí, ale ve své podstatě schematické, dramaticky poněkud chudé a obsahově plytké – sem spadají snímky Impostor, Paycheck a bohužel i nový přírůstek Next. Trochu stranou se drží jen lehce nadprůměrný Temný obraz, a to díky kvalitní románové předloze i nápaditému formálnímu provedení. I tento snímek ale ve svých snahách končí spíše na půli cesty.

Next v celé řadě aspektů připomíná sci-fi Impostor. Oba dva filmy představují standardně odvedené řemeslo, které neurazí, ani nenadchne. Při sledování nenudí, ale nezanechávají za sebou výraznější emocionální stopu. Z výsledku je až příliš cítit, že jako předloha posloužila povídka, nikoliv dějově šířeji rozprostřené dílo. Příběh je velmi jednoduchý, chybí mu hlubší psychologická kresba postav a jeho výstavba působí ploše a schematicky – a to včetně závěrečně pointy. Právě v případě Next je velká škoda, že význam a důsledek pointy nebyl v příběhu nějakým způsobem akcentován. Kromě zmatení divákova vnímání světa totiž nese daleko větší významový i dramatický potenciál. Jednak je to motiv naděje – naděje na změnu. Hlavní hrdina závěrem dostává šanci na lepší život po boku ženy, do níž se zamiloval resp. si sám volí – a ještě bude volit – svou cestu. Next tak mohl být například filmem o možnosti volby a přijetí odpovědnosti za osud svůj a svých blízkých. Nebo se mohl přiklonit k filosofickému hledisku a zkoumat důsledky znalosti budoucích událostí na proměnu naší reality. V Next ovšem hlubší motivy vyklízí prostor pouhému efektnímu překvapení a z příběhu zůstává pouze mírně zábavný skelet.

Nejedná se přitom o vyloženě špatný film, z hlediska zábavnosti relativně splňuje svou funkci a i přes poněkud jalovou romantickou story si drží slušné tempo vyprávění. V rámci kategorie akčního thrilleru mu ale chybí výraznější porce efektních nebo dramatických scén. Jakmile jsem opustil kino, neměl jsme z filmu žádný konkrétnější pocit, ani jsem si nebyl schopen vybavit nějaký opravdu výrazný moment, atrakci, které bych se jako divák chytil a kterou bych byl schopen vyzdvihnout. Což neznamená, že by tu žádné zábavné momenty nebyly. Za připomenutí stojí únik z kasina, kdy hrdina prostřednictvím svojí schopnosti předem odhaluje pohyb ochranky a pomocí nenápadných fint a přesně načasovaného pohybu prostorem mezi automaty hladce proklouzne ven. Dále zmiňme útěk lesem před padajícími kládami, jež představuje pohříchu jedinou propracovanější akční scénu, nebo první setkání s vysněnou dívkou, které si hrdina přehrává nanečisto – zřejmě nejzábavnější nápad z celého filmu.

Sem tam se také objeví nějaký osvěžující vizuální nápad, jenž různými způsoby ztvárňuje hrdinovu mimořádnou schopnost: V prostředí továrny se hrdina rozštěpí na desítky postav, které prohledávají okolí, aby se v závěru opět sloučily ve společného jedince. Na stejném principu je vystavěna sekvence střelecké konfrontace s hlavní zápornou postavou, kdy všechny alternativní postavy umírají po zásahu kulkou, až ze změti padajících těl vystoupí obyvatel finální varianty reality, v níž se zdárně vyhnul všem padlým výstřelům. Jedná se ale o pouhé střípky, které pouze opentlují příběh a nikterak mu dramaticky nebo významově neslouží. Chybí zde i výraznější využití krásné a pro žánr science fiction vizuálně velmi vděčného prostředí města v poušti (Las Vegas), pásma kaňonů a skalnatých vrcholků Kordiller.

Vzhledem k renomé režiséra je celkem překvapivá úroveň triků. Novozélanďan Lee Tamahori ve svých filmech s oblibou používá digitální trikové sekvence, přičemž jejich provedení nedosahuje zrovna vysokých kvalit. Sama jejich přítomnost působí dosti nepatřičně a samoúčelně. Scény často vyhlížejí vyumělkovaně, přítomnost triku není zamaskována, naopak jakoby nám tvůrci ostentativně naznačovali jeho cizorodost – což rozhodně nefunguje v komorním thrilleru Jako pavouk. V případě předposlední bondovky Dnes neumírej se zase vizuální efekty nevhodně mísí s přehnanou mírou nadsázky. Stačí připomenout památnou scénu, v níž animovaný Pierce Brosnan s pomocí kabiny superrychlého auta a záchranného padáku surfuje mezi ledovými krami na obří přívalové vlně. Proto je vcelku příjemným zjištěním, že v případě první opravdové Tamahoriho velkorozpočtové sci-fi jsou triky použity daleko střídměji, nepůsobí dojmem samoúčelné atrakce a jsou provedeny o stupeň lépe než v dílech předchozích.

Samostatnou kapitolu pak tvoří herectví – nemyslím tím ženské osazenstvo, jemuž se příliš hereckého prostoru nedostává. Julian Moore si z Hanibala přinesla urputný výraz vykonavatelky práva ve službách FBI a za žádné situace ho neopouští. Jessica Biel pak úspěšně plní roli krásky, krásky v rozpacích či krásky v nesnázích. Přitom hereckým projevem nikterak nepřekračuje svoje fyzické parametry – ne snad že by toho nebyla potenciálně schopna, ale příběh a daná postava to od ní nevyžadují. Na mysli mám tedy především Nicholase Cage, u jehož řekněme „speciálního“ hereckého projevu bych se s dovolením na okamžik zastavil.

Řada lidí z mého okolí Nicholasem Cagem opovrhuje kvůli jeho přepjatému projevu, někteří z nich ho dokonce považují za herecky nejméně schopnou hollywoodskou hvězdu současnosti. Netvrdím, že Nicholas Cage je dobrý herec, netvrdím ale ani, že je špatný. Mám totiž pocit, že se před našimi zraky děje něco mimořádného, jev, na který lze jen stěží aplikovat jednoduchá kvalitativní měřítka. Podle mého názoru představuje jeho herectví velmi specifickou kategorii. Pokud si člověk chce vychutnat  film s Nicholasem Cagem, musí si být této skutečnosti vědom. Postavu totiž  nehraje, ale snaží se ji hrát. Dalo by se říci, že s ní zápasí, bojuje – sledujeme tedy zároveň herce i postavu, kterou ztvárňuje. A právě v tom rozporu (či naopak vzájemných dotycích) panujícím mezi osobou, jež se na plátně jeví jako Nicholas Cage a postavou, kterou se Nicholas Cage snaží ztvárnit, je přítomno výrazné napětí a zároveň jistá obtížně definovatelná forma křehkosti. To paradoxně dodává Cageovu projevu – i přes jeho teatralitu – velký punc poctivosti a autenticity (možná i skrze určitý soucit či dokonce lítost, kterou cítí divák ke Cageovi zápolícímu se svým herecký úkolem) a přitom násobí dojem z vazeb postavy na prostor, v němž se nachází.

Možná to zní hloupě či dokonce mysteriózně. Možná jsem se sám zamotal do vlastního virtuálního fenoménu. I tak se ale domnívám, že minimálně v Next je tento jev skutečně přítomný. Jedná se o něco velmi specifického, co umí v hollywoodském světě málokdo. Nejsem si úplně jistý, zdali to lze považovat za herectví – a už vůbec ne dobré herectví, ale je to zvláštním způsobem poutavé a fascinující a do jisté míry to umocňuje divákův voyeristický požitek ze sledování filmu ( i když připouštím, že na někoho to může naopak působit jako silný zcizovací prvek). Pravdou ovšem je, že tento typ hereckého projevu nemá a ani nemůže mít příliš velkou genezi a v průběhu let setrvává stereotypně na místě. Navíc ho lze sledovat v kuse maximálně dvě hodiny a to ještě s velkou porcí diváckého odhodlání…

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 391

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru