Pohyby kamery
Pohyb kamery – ryze specifický prvek filmového umění, který prošel v dějinách kinematografie výraznou proměnou. V počátcích byla kamera ještě statická, zabírala prakticky celou scénu a výsledný pohled tak v mnohém odpovídal pohledu, který zažívá divák na divadle. Postupně si však tvůrci začali uvědomovat přednosti filmového vyprávění, osvobodili kameru od statičnosti a využili možnosti pohybu a s ním spojenou dynamiku záběru. Rozlišujeme dva druhy snímání: kamera je buď na stativu a pohybu je docíleno tzv. švenkováním (vertikální nebo horizontální pohyb), nebo se pohybuje přímo v prostoru (jízda, záběry natáčené z jeřábu, pomocí steadicamu apod.).
_
Švenk / panorama
Slovo švenk pochází z původně německého „schwenken“ – změna směru pohledu. Kamera se pohybuje po horizontální nebo vertikální ose – otáčení kamery zleva doprava a obráceně, zdola nahoru a obráceně. Švenk se velmi často používá při snaze seznámit diváka s prostředím, zachytit jeho rozlehlost, převést pozornost z jednoho objektu na druhý atd. Rychlý švenk bývá označován jako strh nebo také smyk. Smykem se zpravidla ještě důrazněji akcentuje přenesení pozornosti na další předmět, na jiný aspekt vyprávění. Může však fungovat i jako spojující článek dvou záběrů. Tento prvek lze postřehnout v některých filmech režiséra Martina Scorseseho (Casino, Počítání mrtvých) – přechody mezi prostředím jsou řešeny právě prudkým smykem.
_
Kamerová jízda
Jízdy bylo využíváno již v počátcích kinematografie – záběry pořizované z automobilu, vlaku atd. Nicméně první vozík zkonstruovaný přímo pro potřeby natáčení se uplatnil až na italském velkofilmu Cabiria (1914). Vozík může mít gumová kola (vhodný zejména pro hladký a rovný povrch) nebo je umístěn na kolejích. Pro jízdu jsou charakteristické buď nájezdy, nebo odjezdy – kamera se přibližuje ke snímanému objektu, resp. vzdaluje se od něj. Travellingem se rozumí paralelní jízda kamery a pohyblivého objektu (jedoucí automobil, běžící kůň atd.).
_
Kamerový jeřáb
Umožňuje kameře plynule stoupat a klesat, díky čemuž se běžně uplatňuje při snímání velkých komparzních scén, kdy je zapotřebí zachytit jejich velkolepost, případně osamělost hrdiny v rozlehlém prostoru. Předností jeřábu je hlavně možnost velmi rychle a hladce přejít z velkého detailu na podstatně širší záběr.
_
Ruční kamera
Koncem 50. let se společnosti Arriflex podařilo vyvinout kameru s podstatně sníženou váhou a menšími rozměry. Tato ruční kamera (slangově handka) se stala oblíbenou především v šedesátých létech. Režiséři francouzské Nové vlny docenili její přednosti a vyrazili natáčet přímo do ulic. Neomezenost v pohybu jim dovolila zachycovat všední život bez výraznější strojenosti. Téměř dokumentární styl do jisté míry osvobodil herecký projev, vnesl do filmu prvek bezprostřední skutečnosti a redefinoval tak stále aktuální a inspirativní tendenci.
_
Steadicam
Zařízení, které ideálně rozloží váhu kamery a umožňuje tak plynulý pohyb, stabilní obraz bez otřesů a citelného chvění. Kameraman je oblečen do speciálně vyztužené vesty, ke které se upevní odpružené rameno s kamerou. Váha kamery se přenáší na kameramanovy kyčle, takže obraz zůstává vyrovnaný a klidný i při náročnějších pohybech (běh, sestup po schodech atd.). Steadicam je běžným zařízením pro pořizování dlouhých záběrů, kdy kamera prochází členitým prostorem. Výsledkem je maximální stabilita obrazu, ale i schopnost poměrně rychle reagovat na hereckou akci a dění na scéně. Díky plynulosti a ladnosti pohybu může steadicam nahrazovat i kamerovou jízdu, což výrazně urychluje natáčecí proces.
Garrett Brown sestavil prototyp tohoto zařízení koncem 70. let 20. století. Poprvé byl použit ve filmu Hala Ashbyho Cesta ke slávě (Bound of Glory – 1976). Velkou měrou přispěl i k působivosti závěrečné pasáže hororu The Shining (1980), která byla kompletně natočena právě díky „Brownovu stabilizátoru“. Kameraman tak mohl v běhu sledovat postavu Dannyho, prchajícího před vlastním otcem, aniž by scéna pozbyla na dynamice či kompozičních kvalitách. Používáním steadicamu je proslulý i režisér Martin Scorsese či Brian DePalma. Především posledně jmenovaný zcela záměrně aranžuje dlouhé několikaminutové scény, v nichž se často mění nejen prostředí, ale i velikosti záběrů a tempo vyprávění – ukázkovým příkladem je patnáctiminutový úvod filmu Hadí oči (1998) natočený v jediném záběru. Jako jeden kontinuální a nepřerušovaný záběr je koncipována Ruská archa (2002) režiséra Alexandera Sokurova. Náročná sekvence, zobrazující putování hlavního hrdiny „komnatami“ ruských dějin, by bez steadicamu byla jen stěží proveditelná.
Výčet prostředků umožňujících pohyb kamery pochopitelně není úplný, nehledě na možnost kombinovat jednotlivá zařízení a postupy navzájem (kamerový jeřáb umístěný na jízdě atd.). Vývoj v oblasti filmové techniky a technologie je nesmírně intenzivní. Do tradičního modelu natáčení se postupně dostávají i metody počítačové animace, které umožňují simulovat za běžných podmínek prakticky nerealizovatelné pohyby kamery – např. ve snímku Úkryt (2002), kde kamera prochází zdí, uchem konvice atd. Digitální technologie zřetelně rozšířily výrazový rejstřík klasického filmu, nicméně účel je stále identický: vyprávět příběh, vtáhnout diváka do děje a pronikavě působit na jeho vnímání.
Internetové odkazy
http://en.wikipedia.org/wiki/Steadicam
http://www.steadicam.com/
http://entertainment.howstuffworks.com/steadicam.htmLiteratura
BERNARD, Jan – FRÝDLOVÁ, Pavla. Malý labyrint filmu. Albatros Praha 1988.
MONACO, James. Jak číst film. Albatros Praha 2004
ANDRIKANIS, Ekaterina – KONDAKOV, Sergej. Jak se točí film. Votobia 2004
Autor
