„Nemáme peníze na imitování Hollywoodu“

ROZHOVOR s Fredi M. Murerem, režisérem filmu Vitus

Vitus je stejně tak filmem o hudbě, jak o touhách a životě malého chlapce. Jeho nadání, v podstatě genialita, je pro něj současně i jakýmsi prokletím, neboť mu brání prožít normální dětství. Je podle vás genialita více darem, či prokletím?
Vitus je filmem o dětství rozeného umělce, který nadevše miluje hudbu. Na otázku, zda je jeho nadprůměrné nadání darem nebo prokletím bych rád odpověděl také otázkou: Je pro vás existence Einsteina, Smetany nebo van Gogha spíše darem nebo prokletím? Kdybych si mohl vybrat, v každém případě bych si zvolil genialitu oproti průměrnosti.

Jak vlastně dnes vypadá „normální dětství“? Znuděně si splnit školní povinnosti, na cestě domů si dát jednoho jointa, pak pět hodin surfovat na internetu a nakonec strávit večer u televize? Pro děti jako Vitus je normální něco jiného – pět hodin denně cvičit na klavír, číst si nebo si kreslit a vedle toho ještě pokukovat po internetu. Anebo hrát fotbal. Ptám se sám sebe, s kterým typem dítěte bychom měli více soucítit?

Právě proto je vaše otázka nanejvýš aktuální. Stále více rodičů projektuje svá nesplněná přání do svých dětí a ve školách ustavičně rostou požadavky na dětské výkony. Ale jak dobře víte, my „normální“ představujeme 97% lidské populace a našim společným tajným přáním je stát se jednoho dne nadprůměrnými a jedinečnými. Proto máme my „normální“ k hrstce geniálních lidí ambivalentní postoj: obdivujeme je a současně jim závidíme. Tyto dvojaké pocity se bezesporu objevují také u diváků mého filmu. Dítě jako Vitus, které je tak očividně obdařeno přízní shora, je pro mnohé diváky vysněným dítětem a zároveň noční můrou. Skutečnost, že je rumunsky mluvící představitel Vita Teo Gheorgiu mimo plátno také geniálním muzikantem, nás usmiřuje s „přirozeným“ pocitem závisti.

Švýcarská kinematografie se bohužel do české distribuce příliš často nedostane, mohl byste nám poodkrýt její současný stav?
Myslím, že důvody kvůli kterým je u vás k vidění tak málo švýcarských filmů jsou zhruba totožné s důvody kvůli kterým je u nás k vidění tak málo filmů českých. Většina našich filmů pojednává pouze o lokálních tématech, některé nejsou dobře natočené a řada z nich je špatně obsazena. K tomu se přidává zájem majitelů kin a videopůjčoven o filmy se zaručeným ziskem, nikdo z nich se už nezajímá o umělecky náročné autorské filmy. Peníze dnes nejsnadněji a nejrychleji vydělají americké blockbustery. I přesto máme v Curychu a některých dalších městech díky několika idealisticky smýšlejícím majitelům kin a půjčoven velmi kvalitní a rozmanitý výběr filmů. Taky bych vám chtěl připomenout, že jsme ve švýcarských kinech v šedesátých a sedmdesátých letech viděli velmi mnoho vašich filmů. Byla to zásluha pana Hocha ze společnosti Clumbus-film, který se staral o pravidelný přísun českých i jiných východoevropských filmů.

Jak pociťujete podporu kinematografie státem, soukromými subjekty?
Státní podpora se v současnosti pohybuje kolem 21 miliónů švýcarských franků ročně. Z toho jdou 3 miliony na naše domácí festivaly (Locarno, Nyon, Solothurn, Curych). Na produkci a provoz tak zbývá zhruba 18 milionů. Švýcarská televize investuje do koprodukcí a televizních filmů ročně asi 20 milionů. K tomu můžeme připočíst 8 milionů od Filmové nadace města Curych a 3 miliony z veškerých dalších filmových nadací.

Protože se ve Švýcarsku mluví čtyřmi oficiálními jazyky, rozdělují se tyto peníze (vzhledem k počtu obyvatel) mezi všechny jazykové oblasti. Když obejdu všechny zmíněné instituce a na svůj projekt dostanu maximum možných prostředků, odjedu zhruba se 2,5 miliony. Pokud je můj rozpočet vyšší, musím najít zahraničního producenta a vytvořit mezinárodní koprodukci.

Kolik filmů vznikne v průměru za rok?
Myslím, že ve Švýcarsku máme nejvyšší hustotu filmových tvůrců na jednoho obyvatele. Ve městě Solothurn se každoročně koná přehlídka domácích filmů. I přes poměrně přísný výběr běží tyto filmy od rána do večera celý týden. Na přehlídce se objevují nejen celovečerní hrané filmy a dokumenty, ale také filmy animované a televizní, stejně jako videofilmy. Řekl bych, že se u nás ročně natočí 10-15 hraných celovečerních snímků, 20 celovečerních dokumentů, 10 televizních filmů a nespočet krátkých filmů a videofilmů. Jen málo z nich se ale dostane přes hranice.

Setkává se domácí kinematografie s větší pozorností diváků než v případě zahraničních děl?
V posledních čtyřiceti letech se tržní podíl domácích filmů pohyboval mezi 2 a 4 %. V roce 2006 jsme se my, domácí filmaři, dostali poprvé přes 10%. Hodně k tomu přispěl Vitus, kterého vidělo více než 270 000 diváků. Je ovšem otázka, zda jsme schopni tuto vysokou laťku udržet…

Lze rozdělit soudobou švýcarskou kinematografii na několik základních tendencí? Jak do sebe švýcarský film vstřebává západní, americké, vlivy – a čím naopak zůstává svébytně evropský?
Myslím, že se náš filmový průmysl vyznačuje velkou rozmanitostí a svébytností. Přestože mladá generace hledí s obdivem na americké filmy a ty evropské ji tolik nezajímají, filmaře omezují malé rozpočty. Nemáme peníze na důkladné vstřebávání amerických vlivů, nemáme peníze na imitování Hollywoodu.

Kam byste se zařadil Vy, jako režisér, co do stylu a zpracovaných témat?
Označil bych se za představitele autorského filmu. Když jsem před čtyřiceti lety začal natáčet vlastní filmy byli mými vzory Robert J. Flaherty, Federico Fellini, Luis Buňuel a Ingmar Bergman. Krom toho se snažím být vzorem sám sobě a nechci točit nic jiného než Murer-filmy.

otázky Lukáš Gregor
překlad Milan Hain, Jan Jílek

Fredi M. Murer (*1940), scénárista a režisér filmu Vitus, pracuje jako filmový režisér a producent. Natočil široké spektrum filmů, např. Grauzone, Vollmond, Downtown Switzerland. Murer získal několik národních a mezinárodních ocenění, včetně Zlatého leoparda v Locarnu za film Höhenfeuer (1985).