V zajetí světla a stínu

RECENZE: Renaissance (režie: Christian Volckman, 2006) – KATEŘINA ŠTEIDLOVÁ –

Paříž 2054. Ilona Tasujevová, odbornice na genetiku, je unesena. Společnost Avalon, pro kterou pracuje, ji chce za každou cenu získat zpět. Případu se ujme nekompromisní policista Karas. Začíná tak jeho spletitá cesta plná pronásledování, zastrašování a smrti. Během vyšetřování však Karas pochopí, že Tasujevová je pouze klíčem k něčemu mnohem závažnějšímu…

Temná animovaná sci-fi Renaissance pod rukama týmu režiséra Christiana Volckmana vznikala 7 let (1999 – 2006). U nás se poprvé objevila na MFF v Karlových Varech v roce 2006. Poté byla také nasazena do distribuce. V září tohoto roku vydala společnost Bontonfilm snímek na DVD. Protože Renaissancevzbudila velký rozruch svým vizuálním ztvárněním, budu se jím zabývat v této recenzi.

Renaissance se nechala inspirovat noirovými a neonoirovými snímky. Sami tvůrci se přihlásili k inspiraci filmem Blade Runner: „Chtěli jsme vytvořit fantastický obraz Paříže, který by byl tak silný jako Los Angles ve snímku Blade Runner.“ Noirovému stylu je v Renaissance podřízena nejen stránka obsahová (detektiv s nejasnou minulostí, femme fatale, velkoměsto jako labyrint), ale především stránka vizuální. Pro film noir je charakteristická práce se světlem. Antitradiční způsob svícení spočívá v tom, že se maximálně potlačuje změkčující doplňkové světlo, které má v klasickém stylu za úkol vyrovnávat kontrasty. Jeho potlačením a současným rozhýbáním jinak statického světla hlavního vznikají v noirových obrazech ostré, dramatické přechody mezi světlem a stínem… Světlo tu přebírá zásadní dějotvornou funkci – moc skrývat a dramaticky odhalovat informace v obraze. ¹

Toho využil Christian Volckman bezezbytku. Kontrast mezi světlem a stínem dovedl do krajnosti a ve svém filmu používá prakticky jen černou a bílou barvu ². Izohelii, která upravuje barevnou škálu pouze do několika odstínů, využívají tvůrci k tomu, aby redukovaly nepodstatné detaily scény. Skryty zůstávají i detaily tváře postavy. Nemáme možnost vnímat její záchvěvy. Tak jako je radikálním použitím černé a bílé zploštěn obraz, jsou zploštěny také emoce, které jsou animované postavy schopny vyjádřit. Proto v některých scénách hlas nekoresponduje ve svém emocionálním působení s vizuální složkou snímku.

Kontrastu využívá Volckman nejen v mizanscéně, ale také k oddělení dvou prostorů, ve kterých se děj odehrává. Tím prvním je Paříž – temné město budoucnosti, které je spletité, nepřátelské. Dominance černé v městském prostředí můžeme chápat také jako paralelu k vyšetřování únosu, protože motiv a místo, kde se Ilona Tasujevová nachází, je pro kapitána Karase dlouho nejasné.

Temnotě Paříže kontrastuje prostředí skrýše unesené. Zde dominuje bílá, která téměř oslepuje. Práce s kontrastním využitím světla a tmy výrazně upozorňuje na styl, jakým je film vytvořen, což ještě umocňuje kamera, která je neustále v pohybu. Díky tomu je dosaženo propojení více dějišť příběhu. Nejvýrazněji je to vidět ve scéně z řídícího střediska policie. Na velkou obrazovku je snímána právě probíhající policejní akce. Kamera se k obrazovce neustále přibližuje, až jí projede a my se ocitáme přímo mezi zasahující jednotkou. Vzápětí se kamera vrátí zpět do řídícího střediska. To vše v jediném záběru. „Oživlá“ kamera nás vtahuje přímo do centra dění, ale to s sebou nese negativa. Umocněna kontrastním svícením často nabízí „podivné“ obrazy, jež nejsme schopni rychle dešifrovat.

Dominance stylu filmu Renaissancesebou nese také další úskalí. V polovině filmu je styl již dostatečně známý na to, aby diváky překvapoval, a začne nudit (i když z nudy občas vytrhují efektní scény, např. propojení dvou tváří v odrazu na skle v jedinou). Tomu se snaží tvůrci zabránit tím, že se již naplno začne odkrývat velké tajemství, které Ilonu Tasujevovou a její únos obestírá. Do popředí se dostává téma vlády člověka na životem a smrtí. Z filmu je cítit snaha o upozornění na negativní vliv, který by taková vláda přinesla. Nicméně zůstává pouze u snahy a divák se tématem filmu necítí zasažen. Film Renaissance stojí díky svému netypickému vizuálnímu ztvárnění za zhlédnutí, ale je otázka, jestli se k němu budete chtít i vracet.

Zdroj obrázků: www.rottentomatoes.com

Pozn.:

1. KUČERA, Jakub. Film noir – záblesky černé. Cinepur, č. 19, únor 2002. Dostupné z <http://cinepur.cz/article.php?article=29>.[zpět]
2. Toto pojetí je velmi blízké komiksu, proto je také film Renaissance</> spojována s filmem Sin City.[zpět]