Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918 – 1992)

ANALÝZA: Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918 – 1992) (režie: Karel Vachek, 2006) – MILOŠ KAMENÍK –

Po stopách třínohého psa, na cestě českým dneškem a československou minulostí: Čtyřletý Edvard Beneš zachraňuje život rodičům, šedesátiletý Václav Klaus hraje i nehraje tenis, socha tluče hlavou do zdi, lidé bojují v kečupu a pohřbívají své psy a spadený dům i dům z marihuany a miliardová vila podnikatele jsou plné ledních medvědů, sokolů a vycpaných  lišek.

Za přispění Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj kinematografie vyjde na nosičích DVD v tomto a příštím roce kompletní dlouhometrážní tvorba Karla Vachka. V Produkci Radima Procházky byl v červnu uveden prozatím poslední autorův počin, recenzovaný v tomto čísle. Na podzim se do DVD distribuce chystají Vachkovy snímky z 60. let – Moravská Hellas a Spřízněni volbou – a první díl tetralogie „Malý kapitalista“ nazvaný Nový Hyperion aneb Rovnost, Volnost, Bratrství (1992). Zbylé části tetralogie přijdou na řadu v roce 2008.

Zdroj: karelvachek.cz

Po završení rozsáhlé série filmových románů shrnutých pod názvem „Malý kapitalista“ se chtěl režisér zaměřit na, dle jeho názoru, zásadní osobnosti (Beneš, Dubček, Hašek, Klíma) určující tvář Československa. Film pracovně nazvaný „Obrozenci a obroditelé“ měl původně vzniknout jako hraný. Zřejmě i z finančních důvodů Vachek opět zvolil formu dokumentárního eseje nebo lépe řečeno, společně s plakátem k filmu, přednášky. Mělo od počátku kráčet i o film kratší, asi hodinu a půl dlouhý. Ačkoli snímek v závěru dokončovacích prací nabobtnal do délky 147 minut, snaží se tvůrce vyjít rozsahem vstříc běžnějšímu publiku. Předcházející, mnohdy čtyřhodinová díla kladla nemalé fyzické i duševní nároky na diváka. Minimální návštěvnost nebyla Vachkovi zřejmě lhostejná. To však neznamená, že by nyní autor divákovo putovaní dílem usnadňoval, nebo podléhal jiným komerčním ústupkům. Slovy samotného tvůrce, film – umění není zábavou, ale (stejně jako čtení Shakespeara, Goetha, Němcové nebo Cervantese) oblažující prací.

Film uvádí a uzavírá píseň Milana Záviše Smrčky Kokot starý. Svérázný písničkář se objevuje i v průběhu snímku. Hrubé a vulgární texty kontrastují s jeho mírnou tváří. Nejsou lacinou provokací, ale naštvanou reakcí na svět a smířlivým ironickým nadhledem zároveň. Tak jako se ovšem vzpírá osoba tohoto „knížete pornofolku“ jednoznačnému vysvětlení, tak je nesnadné nalézt klíč i k celému filmu.

Vachek z observační metody, kdy se neobjevoval před kamerou a během natáčení explicitně nezasahoval do dění (od Moravské Hellas až po Nový Hyperion), postupně přecházel do více konfrontační polohy. Své úvahy a vize předkládal vybraným osobnostem, s nimiž vedl dialog, někdy zdánlivě připomínající dva současně probíhající monology, a  postupně vystupoval do popředí snímku. Tento proces je v Závišovi završen, když základem filmu je Vachkova přednášku na půdě FAMU. Prezentované myšlenky, osobité teorie a interpretace zasahující do historie, umění, politiky a nejrůznějších společenských fenoménů se částečně překrývají s autorovou knihou Teorie hmoty z roku 2004. Ačkoli ani zde nechybí rozhovory (novinář Jaroslav Spurný, ekolog a politik Ivan Dejmal a další), je film veden v méně verbální rovině, než jak jsme tomu byli u Vachka zvyklí. Více prostoru mají nekomentované obrazy, ať už výtvarných děl, režisérových performance, společenských událostí a pseudo-událostí či „prosté“ výjevy (boží muka krčící se těsně pod betonovým mostem). Jejich skladba se ale příčí konkrétnímu výkladu. Čím více se zde pokusím dešifrovat všechny významy a souvislosti, tím více odhalím vlastní neporozumění dílu. Záviš je celkově méně provázaný a mnohovrstevnatý, ale možná i díky jisté skromnosti stejně naléhavý a intenzivní jako předcházející režisérovy opusy. Režisér hned na začátku předkládá svým studentům – divákům teze o důležitosti národního jazyka pro lidstvo jako celek. Každý jazyk umožňuje řešit jiné problémy, přináší jiný způsob myšlení. Svůj specifický filmový jazyk vytvářejí i Vachkovy filmy.

Zdroj: karelvachek.cz

Jedním z leitmotivů symbolizujících naší situaci je i třínohý pes, kterému osud sebral jednu nohu, ale on žije jakoby nic. Hned ze začátku probíhá kolem sochy sv. Václava sedícího na koni, který visí zavěšený hlavou dolů. Filmem se proplétají další výtvarné objekty indikující vykloubenost společenských jevů: svázaný Saddám Husajn v akváriu, prase na skokanském můstku, Kristus na cvičebních kruzích, elektronická socha chlapečka mlátícího hlavou o zeď, Cow Parade – pomalované sochy krav, boty podnikatelů pohřbených v betonu a další. Kromě nich jsou centrem komponovaných záběrů Karla Slacha i kýčovité předměty jako tančící láhev Coca – Coly u památníku Jaroslava Haška, trpaslíci (včetně trpasličího policisty) nebo papírový policista „hlídající“ u silnice, jemuž nevadí po obličeji lezoucí moucha apod.

Na hranici performance je Vachkovo připínání si ke krku ochranného trychtýře pro psy (též ceny Jihlavského festivalu) či výklad o čtyřletém Edvardu Benešovi, který díky „lumpárně“ zachrání život svým rodičům. Přitom tvůrce natahuje umělohmotného vojáčka, jehož plíživý pohyb poté kamera sleduje. Anticipují se nám tím obdobné Benešovy činy z dospělosti, o kterých se hovoří v další části filmu, o moudrých ústupcích, jak v r. 1938 Hitlerovi, tak o 10 let později komunistům. A jsou to opět malé děti – miminka Davida Černého lezoucí po televizní věži, v jejíchž útrobách režisér hovoří s novinářem Respektu o propojení současné politické scény se zločineckými organizacemi. Onu příhodu z Benešova dětství záměrně doslovně opakuje na jiném místě filmu. Podobné úvahy Vachek rozvíjí i o Haškovi, Klímovi a Dubčekovi.

Zdroj: karelvachek.cz

Ve zvukové stopě znějící modlitba růžence provází záběr na osamocené chlapce jezdící kolečka v terénní dráze. Záběr tak dlouhý, že se svou monotónností sám stává druhem meditace. Podobné konání, ale již ve velkém, se odehrává ve sportovní hale, kdy při efektní motoshow riskuje mladík život pro pobavení tisícihlavého davu. Do stejného ranku, tedy akcí a činností, ve kterých lidé nezdravě utrácejí svou energii a čas, patří třeba rajčatová bitva, kterou nelze označit jinak než jako oslavu plýtvání, a „dojemný“ pohřeb domácího miláčka v kašírovaném psím krematoriu i se smutečním řečníkem a následná návštěva nevkusně přeplácaného psího hřbitova. Oproti tomu se na jiném místě malé děti nechávají zavírat do obrovitých bublin. Pod „ochranu“ této bubliny se na zlomek vteřiny schovává i sám režisér.

Vachek skládá dohromady jevy na první pohled nesouvisející. Od Krejčířovy vily se přeneseme k účastníkům technoparty, kteří narozdíl od podnikatele policejnímu zásahu neunikli. I sám Vachek považuje jejich hudbu za „hnusnou“ a ani vystupující technaři nehýří přílišnými moudry, ale důležitý je fakt, že svou akci uspořádali bez dozoru státu a podpory sponzorů. Autor v nich vidí novodobé odbory a záznam policejního zásahu optimisticky podbarví zpívajícím Oldřichem Novým: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít…“

Zaviš je asi Vachkův nejosobnější film. Ovšem ne ve smyslu prezentace intimních detailů ze soukromého života či subjektivních emocí, ale ve smyslu osobní odpovědnosti a zájmu o dění kolem nás. Zjednodušeně řečeno je zde patrná snaha o indikaci nemocí společnosti a o hledání vhodné léčby. Film se nesnaží být návodem k řešení dílčích problémů, ale je pro něj typická snaha o univerzalistický přístup, o co nejobšírnější uchopení celku.

U kamery došlo k určitému zklidnění. Zatímco v předchozích Vachkových filmech nosil kameraman Karel Slach těžkou 35 milimetrovou kameru na rameni, neustále obcházel protagonisty, všemožně „šmejdil“ v daném prostředí, měnil kompozice bez střihu, tak Záviš se skládá ze statických a často velmi dlouhých záběrů. Nejednou se kamera postavená na stativ panoramaticky otáčí kolem své osy. Často je používaná, už v Daliborovi hojně užitá, deformace obrazu za pomoci tzv. „rybího oka“. Jednotlivé obrazy a výjevy jsou stavěny vedle sebe bez přímé souvislosti. Obrazy se vzájemně prostupují a doplňují. Dunivé tympány,  obsažené ve zvukové vrstvě už v dřívějších Vachkových snímcích, rytmizují a člení film.

Ve filmu zůstávají i kameramanské chyby. Záběr je použit od začátku jetí, ne od pomyslné klapky, mluvící si sáhne na mikrofon a bez zásahu střihače svou větu zopakuje. K těmto zcizovacím efektům se přidává krátká hádka Vachka se Slachem nebo půvabná scéna s dámou, která se, ač nezvána, snaží ovlivnit natáčení a vyznění filmu. Podobnou funkci má i „odpočinkový“ několikaminutový statický záběr beze slova, v němž ve velkém celku vodáci v Českém Krumlově přenášejí své kanoe.

Zdroj: karelvachek.cz

Novinkou je používání archivních televizních záznamů, promítaných na malé obrazovce. Přenosný DVD přehrávač je zakomponován buď do aranžovaných prostor (např. záznam Grosse hovořícího v parlamentu o svých majetkových poměrech vidíme v regále mezi insekticidy) nebo ve veřejném prostoru (potyčka mezi doktory Mackem a Rathem nebo Paroubkův rozhořčený povolební projev, promítaný ve stanu s dětskou atrakcí a bublinářem).

K Závišovi se obtížně hledají příměry, těžko ho přirovnávat k jiným dílům než k Vachkovým starším titulům. Nechce a ani nemůže naplnit běžné konvence očekávané publikem.

Považovat Vachka za esejistu, vizionáře, filozofa či jen svébytného humoristu je nedostatečné a oklešťující. Nejpřesnější asi bude označení Vachka ve shodě s Cieslarem či Švomou jakožto básníka svého druhu.

Za slabou bonusovou výbavou – čítající pouze trailer a režisérovu biografii a bez invence vyvedené menu nejspíše – stojí minimum finančních prostředků určených pro vydání tohoto DVD. Obraz nedávno natočeného filmu je na disk převeden ve standardní kvalitě. Otázkou je, jak tomu bude s čistotou a kvalitou obrazu u starších režisérových děl. Každopádně je vydání disků s těmito snímky, jinak stojícími na periferii zájmu, zásadním distribučním počinem.

_

Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918 – 1992)

Česko, 2006, 147 min

Režie: Karel Vachek

Kamera: Karel Slach

Hudba: Milan Záviš Smrčka

DVD

Obraz: 4:3

Zvuk: český 5.1, český 2.0

Titulky: české, anglické, francouzské, polské

Bonusy: trailer, plakát, fotky, biografie a filmografie Karla Vachka

DVD lze objednat na info@radimprocházka.cz

_

Prameny a literatura:

Švoma, M.: Pod palbou filmového partyzána. Praha, Film a doba 4/2006.

Lovejoy, A.: Záviš, kníže pornofilmu… – české „ozvláštnění“. Cinepur č. 48, listopad 2006.

Vachek, K.: Teorie hmoty. 2004

www.karelvachek.cz

www.radimprochazka.cz