Barvitý svět Ridleyho Scotta
Po vesměs nepovedených, komerčně neúspěšných filmech Bílá smršť (1995) a G.I. Jane (1997) jen málokdo věřil, že se Scottovi povede navázat na úspěchy předchozích snímků. V roce 2000 však natočil Gladiátora, který neznamenal jen renesanci hollywoodského velkofilmu, ale i oslnivý comeback jednoho z nejvýraznějších režisérů současnosti.
_
Barvitý svět Ridleyho Scotta
Zdroj: prague.tv
Po vesměs nepovedených, komerčně neúspěšných filmech Bílá smršť (1995) a G.I. Jane (1997) jen málokdo věřil, že se Scottovi povede navázat na úspěchy předchozích snímků, z nichž musíme povinně jmenovat alespoň horor Vetřelec (1979) nebo temnou scifi Blade Runner (1982). Vše na okamžik nasvědčovalo tomu, že kdysi výjimečný vizionář, tvůrce, jehož nápadný styl ovlivnil řadu nastupujících režisérů, poněkud polevil ze svých nároků a na okamžik zalapal po dechu. I přes tuto stagnaci byl historický velkofilm Gladiátor (2000) očekáván s napětím a s určitou nadějí, že se Scottovi podaří úspěšně navrátit ke své tradiční poetice založené na fascinující vizuální podobě filmového díla. Gladiátor se stal velkým komerčním úspěchem, který ještě podepřelo několik ocenění, nichž patrně nejvýznamnější je Oscar za nejlepší film roku 2000. Gladiátor neznamenal jen renesanci hollywoodského velkofilmu, ale i oslnivý comeback jednoho z nejvýraznějších režisérů současnosti.
Angličan Ridley Scott (*1938) vystudoval původně scénografii na Royale College of Arts a umění na londýnské Royal College of Art, nicméně brzy se začal věnovat filmu, aniž by upustil od své další vášně, kterou je výtvarné umění. Právě do filmu se mu podařilo transformovat řadu svých vizí založených na výtvarné senzualitě, případně se inspiroval díly konkrétních malířských mistrů a převedl na plátno podstatu jejich uměleckého výrazu – v Soupeřích (1977) se inspiroval dobovými obrazy (Francisco Goya, Théodore Géricault atd.), některé záběry z Blade Runnera zase evokují malby Hieronyma Bosche, jeho vize pekla a výjevy naprostého zmatení a lidského úpadku.
Zdroj: yofilm.blogter.hu
První film Boy on a Bicycle natočil Ridley Scott v roce 1965. Krátkometrážní černobílý snímek vypráví jednoduchý příběh o chlapci, který projíždí na svém kole městem. Již v této prvotině se Scott zaměřil na formu a pokusil se představit divákovi zákoutí města z nevšedního úhlu, s důrazem na texturu předmětů a prostor – věci, které lidé při každodenním shonu téměř nevnímají. Režisér tak předznamenal postupy uplatňující se i v pozdější tvorbě, a to i na poli komerčních filmů – vášeň pro zachycení atmosféry, kterou dýchá konkrétní místo, která je specifická pro určitou dobu, ale i vystižení pomíjivých či ryze subjektivních stavů a pocitů. Jen málokterý režisér dokáže tak barvitě a sugestivně zachytit úporné vedro, které dusí námořníky v podpalubí Kolumbovy lodě (1492: Dobytí ráje), nebo útrpně depresivní atmosféru nepřetržitým deštěm zmáčeného Los Angeles (Blade Runner).
Zpočátku Scott pracoval pro televizi BBC, kterou však v roce 1968 opustil a začal, podobně jako generačně spříznění režiséři Alan Parker nebo Ridleyho bratr Tony Scott, natáčet reklamní spoty. I v období, kdy se věnoval převážně celovečerní produkci, stačil mezi jednotlivými projekty realizovat i řadu spotů, přičemž ten nejpopulárnější (reklama na Macintosh – 1984 1) byl uveden pouze jednou, a to během přestávky finále v americkém fotbalu.
Ridley Scott debutoval v roce 1977 historickým dramatem Soupeři. V příběhu o posedlosti dvou mužů, kteří se pravidelně utkávají v šermířském souboji kvůli dávnému sváru, se objevuje zásadní, často zmiňovaný rys Scottových filmů. Tím prvkem je „zaujetí“ zlem a temnějšími postavami příběhu. Kladní a čestní hrdinové bývají svou „plochostí“ obvykle méně zajímaví, zatímco charaktery démonických protivníků jsou vylíčeny s nesmírným smyslem pro drobnokresebné zachycení. Nejdůsledněji se Scottovi podařilo relativizovat hodnoty dobra a zla ve scifi Blade Runner, kde závěrečný monolog replikanta Roye Battyho na střeše obřího mrakodrapu vybízí hlavního hrdinu k zamyšlení nad tím, zdali měl jeho úkol opravdu smysl.
Jestliže je tvorba britského režiséra charakteristická dvojsmyslností a nejednoznačností, tak scifi horor Vetřelec (1979) představuje nejtypičtější snímek jeho filmografie. Klaustrofobický zážitek, ryzí strach. Horor, který v mnohém redefinoval intence žánru, by stálo za to vidět s čistou hlavou, bez veškerých znalostí děje. Diváka by pak jistě překvapilo, že útok monstra přežije zpočátku nejméně sympatická a nejméně výrazná postava Ripleyové. Vedle designu vetřelce zaujme i neobvyklé členění prostoru vesmírně lodě Nostromo, kterou necharakterizuje ani tak hypermoderní počítačové zázemí, jako spletité větrací šachty, obří skladiště ponořené do tmy a změť zrezivělých řetězů, po nichž odněkud neustále stéká voda. V takto působivě řešeném prostředí Scott rozehrál souboj ženy s monstrem, který je zachycen ve velmi volném tempu, ale zato s důrazem na plíživé, kulminující napětí a panickou hrůzu z neznámého.
Zdroj: dailypop.wordpress.com
I Blade Runner prakticky redefinoval určité konvence zaběhlé v žánru sci-fi. Postmoderní a v určitém směru existenciální film představuje diváky i kritikou nejmilovanější Scottův počin. Režisér se opřel o své zkušenosti z reklamy, formou citací zavzpomínal na noirové snímky a klasická díla světové kinematografie. Vznikla v dobrém smyslu „eklektická“ a hloubavá science-fiction, která nabízí jednak poutavou kriminální záplatku a zároveň i výrazné filozofické poselství o životě a umírání. Za stěžejní však lze považovat především omračující vizuální podobu filmu, která zůstane v rámci Scottovy tvorby dozajista nepřekonaná – futuristické Los Angeles ponořené do neproniknutelné tmy a hustého deště, barevné neony, různorodá směs jazyků a etnických menšin, jež nalezly poslední útočiště v ulicích velkoměsta. Jistou analogii v tomto směru představuje thriller Černý déšť (1989), kde Scott vizualizuje japonskou Ósaku obdobným způsobem (velkoměsto proťaté řadou kultur a stylů, temné, chladné a industriální).
Od Blade Runnera se Scott více méně potýkal s proměnlivostí jak žánrovou, tak bohužel i kvalitativní. Průměrné detektivky Ten, kdo mě hlídá (1987) a Černý déšť (1989) střídá na Scottovy poměry neobvyklé drama, road movie Thelma a Louise (1991). Po historickém velkofilmu 1492: Dobytí ráje (1992) však došlo k propadu tak markantnímu, že se na dlouhou dobu spekulovalo o konci Scottovy hvězdné kariéry. O to grandióznější byl návrat, který vynesl nejen nominaci za nejlepší režii (Gladiátor), ale znamenal i několik lukrativních, žánrově různorodých projektů (thriller Hannibal, válečné drama Černý jestřáb sestřelen, komedie Dobrý ročník).
Zdroj: www.allocine.co.uk
Na příkladu Ridleyho Scotta je možné přesně a velmi názorně charakterizovat, jakým způsobem se na poli celovečerní tvorby odráží zkušenosti a postupy nabité režírováním reklamních snímků. Práce na reklamách mu pomohla zjitřit smysl pro řeč obrazů, vizuálních unikátů, které jsou v této specifické tvorbě často ústředními nositeli významu. Kromě toho je nutné brát v potaz i řemeslnou machu, kterou mu práce v reklamním průmyslu poskytla, nemluvě o schopnosti vyprávět úsporný, vypointovaný a maximálně čitelný příběh. Právě výstavba scény, pečlivé obrazové kompozice a vizuální pronikavost tvoří společně s důrazem na komplexní zvukovou plochu nejpříznačnější aspekty Scottova stylu. Skutečnost, že špičkoví reklamní tvůrci mají často výtvarné vzdělání, není náhodná či zanedbatelná a je dalším důkazem toho, jak významnou úlohu zde sehrává režisérův cit pro obraz a jeho kvality.
Scottův efektní styl je snadno identifikovatelný a veskrze nezaměnitelný. Jeho filmy navíc oplývají spoustou ambientních prvků (mlha, déšť, poletující sněhové vločky atd.), které dotvářejí takřka impresionistický ráz jednotlivých scén a obrazů. Scott je bezpochyby mimořádný vizionář, pro něhož je obraz důstojným vyjadřovacím prostředkem, a to i navzdory jeho neustálému zápolení s průměrnými scénáři (Hannibal, Černý jestřáb sestřelen). Zatímco mnohým režisérům by se konkrétní látka „rozpadla“ pod rukama, Scott z ní přesto dokáže vymámit to nejlepší, daří se mu zachytit podstatu příběhu a tu patřičně vizualizovat – ať již se jedná o futuristické Los Angeles (Blade Runner), New York 70. let (Americký gangster) nebo období křižáckých výprav (Království nebeské). Ačkoliv je posedlý zejména vytvářením nových světů a nevídaných filmových kompozic, dokáže mistrně pracovat i s herci a prakticky všechny jeho filmy vypovídají o vyhrocených konfliktech: souboje D´Huberta a Ferauda v Soupeřích, boj osamělé ženy s monstrem (Vetřelec), pátrání detektiva Robertse po samozvaném drogovém králi (Americký gangster).
Zdroj: www.canadianchristianity.com
Ridley Scott je impresionistický režisér, který pracuje v mnoha ohledech stejně jako jeho malířské vzory. Na základě precizních obrazů přibližuje divákovi konkrétní místo a stejně jako řada malířů i on si vybírá detaily a drobné záchvěvy, jejichž prostřednictvím se dopracovává k podstatě zobrazovaného a vystihuje tak kolorit prostředí i charakteristiku jednotlivých postav – zachycení vybrané rutiny v Království nebeském (2005): zdobení si těla henou, nejrozmanitější rytířské rituály apod. Právě v těchto drobnostech se skrývá kouzlo Scottova přístupu, který je popisný, nesmírně poetický a barvitý, aniž by se vzdaloval divákovi a byl zahleděný pouze sám do sebe. Scottovy filmy jsou o přitažlivosti, o podmanivosti, která vyvěrá z touhy vyprávět příběh, vytvářet komplexní a barvitý pohled, být atraktivní pro diváky, ale zůstat věrný sám sobě a svému stylu.
Pozn.:
Autor
