Být sám sebou je nejtěžší

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 25. listopadu 2008 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: Cary Grant (Marc Eliot) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Zdá se, že na předvánočním trhu se s hereckými biografiemi doslova roztrhl pytel. Nakladatelství BB/art již letos prokázalo šťastnou ruku a nejinak je tomu s překladem důkladně zpracovaného životopisu jednoho z nejpopulárnějších amerických herců – Caryho Granta.

V letošní krasojízdě umně zpracovaných biografií populárních hereckých hvězd (Ingrid Bergmanová, Barbra Streisandová) pokračuje nakladatelství BB/art dalším překladovým titulem, věnovaným tentokrát Carymu Grantovi (1904–1986). A poznamenejme hned na úvod, že vydání Grantova životopisu publicisty Marca Eliota (mj. autora biografie WaltaDisneyho) posunulo žánrovou laťku až k samému vrcholu.

V 1. kapitole se Eliot uchyluje k oblíbenému triku: nezačíná narozením ArchibaldaLeache (jak se herec skutečně jmenoval) v anglickém Bristolu, nýbrž okamžikem, kdy jako nejpopulárnější představitel hlavních mužských rolí po dobu neuvěřitelných tří dekád získal coby Cary Grant čestného Oscara za celoživotní dílo (1970). To mu umožňuje chytře rozehrát hned na úvod několik zásadních motivů Grantova života, ke kterým se později vrátí a podá jejich vysvětlení. Poté je čtenář přenesen na počátek minulého století a zasvěceně seznamován s rodinným prostředím (dramatické zvraty ve vztahu Grantových rodičů natrvalo poznamenaly hercovu osobnost), poměrně brzkým vstupem do světa showbyznysu (Penderova akrobatická společnost), odjezdem do Spojených států, divadelními začátky na Broadwayi i přesídlením do Hollywoodu počátkem 30. let.

Milovníka klasické éry americké kinematografie nechává Eliot nahlédnout do praxe studiového systému (Grant se stal smluvním hercem Paramountu), života tehdejší filmové smetánky i vlivu, jakému se těšili populární hollywoodští sloupkaři. Ačkoli objekt jeho zájmu otázky či poznámky ohledně své sexuální orientace odbýval (nebo později rovnou žaloval), autor dokládá na dlouholetém soužití s hercem RandolphemScottem Grantovu tu více tu méně skrývanou (nic jiného by mu tenkrát ani nezbývalo) bisexualitu, nesklouzává však do bulvárního skandalizování (naopak popírá, že by Grantovo úzké přátelství s miliardářem Howardem Hughesem mělo milostný podtext, ač někteří Hughesovi životopisci tvrdí něco jiného). Tyto pasáže (stejně jako rozbor Grantových pěti manželství nebo jeho lékařsky kontrolované užívání LSD kvůli sebezpytu koncem 50.let) však nejsou pro filmového fanouška tím nejpodstatnějším. Tím zůstává vhled do hercovy kariéry, jež akcelerovala Nahou pravdou (1937) režiséra Lea McCareyho, pokračovala plodnou spoluprací s Howardem Hawksem, Georgem Stevensem, Georgem Cukorem a Alfredem Hitchcockem, který přesně rozpoznal Grantovy démony i hlubokou vnitřní nejistotu a pomohl mu je využít při ztvárnění postav na plátně, a končila se Stanleym Donenem. Jen málo herců se může pochlubit filmografií s tolika zásadními tituly jako Cary Grant, on jako první po vypršení dlouhodobé smlouvy s Paramountem (v polovině 30. let!) již nikdy žádnou exkluzivní smlouvu se studiem nepodepsal (čímž si proti sobě popudil systém, který ho potrestal odepřením hereckého Oscara) a tím otevřel dveře tvůrčí nezávislosti. Skoro stejně zajímavé jako analyzování rolí, které Grant přijal, je výčet těch, které z nejrůznějších důvodů odmítl. A jako leitmotiv se vrací otázka: Jaký byl Cary Grant ve skutečnosti? Lze ho vůbec ztotožňovat s některou z jeho postav?

Kniha odkazuje na prameny i použitou literaturu (doklad Eliotova několikaletého badatelského úsilí), ke každé kapitole jsou připojeny poznámky, pečlivě zpracovaná je rovněž filmografie a další Grantovy umělecké aktivity (rozhlas, televize), dokonce nechybí ani žebříček jeho nejvýdělečnějších snímků. Nezbytnou pomůckou je jmenný rejstřík.

Nepřesnosti v českém překladu textu jsou skutečně minimální a zanedbatelného rázu (v názvech několika okrajově zmíněných filmů), podobně jako redaktorská přehlédnutí (stejná fotografie je jednou datována do roku 1966, podruhé do poloviny 80. let). Jen mi není jasné, proč se překladatelka Alexandra Fraisová tvrdošíjně zdráhá přeložit anglický výraz butler (komorník) a jak se mohlo stát, že v překladu záhlaví 31. kapitoly udělala při převodu té nejobvyklejší fráze („Jak se daří starému Carymu Grantovi?“) školáckou chybu, která jej tak činí zcela nesrozumitelným. Také „stará trať v Chisholmu“ v souvislosti s westernovým seriálem „Vagon“ (zřejmě Wagon Train) není železnice, jak by se mohlo zdát, nýbrž chisholmská dobytkářská stezka z 19. století vedoucí z Texasu přes Red River do Kansasu.

Téměř nepostřehnutelné vady na kráse potvrzují pravdivost úsloví, že dokonalost je vyhrazena pouze blbosti našich nadřízených, a nic nemění na tom, že číst Eliotovu biografii Caryho Granta je potěšení, které by si měl dopřát každý milovník kinematografie (a cinefil s „úchylkou“ na klasický Hollywood obzvlášť).