Cesta zpátky není cesta

ROZHOVOR s režisérem Antonínem Kopřivou – ONDŘEJ ŠÍR – 

80. léta v české kinematografii přinesla řadu změn. Vedení Československého státního filmu si začalo uvědomovat, že musí ve větší míře zapojovat také mladší režiséry. V roce 1981 byla na Barrandově zřízena také 6. dramaturgicko-výrobní skupina Tvůrčí mládí, v níž vznikal Váš první film Zámek nekonečno. Jak na tuto dobu vzpomínáte? 

Hezky. Poslední ročník na FAMU jsem měl individuální studijní plán, všechny zkoušky i absolventský film hotové, čekal jsem jen na státnice, a tak jsem byl již zpět na Barrandově jako pomocný režisér. Současně jsem se tehdy s mým hodně diskutovaným absolventským filmem Hranice vdovy ucházel ve výběrovém řízení u skupiny o samostatnou režijní práci a vyhrál jsem „první pozici“ na startovní čáře… 6. dramaturgicko-výrobní skupina byla šance nejen pro mne, ale i další kolegy, spolužáky – Zdeňka Zelenku, Miloše Zábranského aj. … Přípravy filmu Zámeknekonečno, to byla nesmírně radostná, nadšená práce, a nejen proto, že byl prvním filmem. Měli jsme hodně silný tvůrčí tým, sedli jsme si s dramaturgem Jiřím Švejdou i autorem předlohy Petrem Novotným. Při psaní jsme explodovali nápady, prací jsme se bavili, užívali jsme si to.

Nechal jsem se k Petrovi Novotnému, který byl tehdy ředitelem diagnostického ústavu v Boleticích, do „pasťáku“ zavřít jako vychovatel na zapřenou, abych měl „modelovou partu“, podle níž jsem pak vybíral typy – osobnosti – do hereckého obsazení. Měl jsem volnou ruku a podařilo se mi postavit hodně dobrý štáb lidí, kteří si seděli, kamarádů, ta souhra a souznění se promítly do vlastního natáčení opět jako radost, nepracovali jsme, byli jsme hraví.

Do filmu Zámek nekonečno se Vám podařilo obsadit plejádu v té době populárních herců (Pavel Kříž, Sagvan Tofi, Ondřej Vetchý). Ti se brzy stali velice populárními, avšak příliš často se pohromadě v jednom filmu nesešli. Podle čeho jste si vybíral protagonisty Vašich filmů?

Jak jsem již zmínil, předobrazem filmových postav byli kromě těch literárních i skuteční chovanci z diagnostického ústavu v Boleticích, kteří mi kromě různých fíglů a grifů, vzorců chování a průpovídek také otevřeli duši. Navíc dobře hráli a zpívali. Když se dozvěděli, že už nebudu „jejich vychovatelem“, byli hrozně zklamaní, vnímali

to skoro jako podraz. Odměnil jsem je tím, že jsem je odvezl do pražského FISYA, kde nahráli všechny cikánské písně, které ve filmu jsou, včetně té ústřední – Vezmu sekeru.

Ale zpět k obsazení. Výběr byl poměrně snadný, v té době snad nebylo herce, kterého bych neznal; jak z předchozí praxe, tak proto, že jsem chodil do divadel i na studentská představení, považoval jsem to za samozřejmost, znát je. Měl jsem představu o obsazení rolí již při psaní technického scénáře a dost přesně mi vyšla. Když jsem kluky dával dohromady, nechával jsem je dokonce říct si, na jakou roli by se cítili podle sebe sama a jakou si myslí, že jim nakonec nabídnu. Snad z 80% jsme se přirozeně shodli. Tím byla práce snazší, sehranější. Nakonec jsem je zavřel týden před natáčením do „pasťáku“ ve Střílkách, kde se i točilo, do normálního výchovného režimu, aby se s prostředím sžili, načichli, pochytili manýru od ostatních skutečných chovanců…

Jsem na tu „svoji hereckou partičku“ dodnes pyšný. Vzpomněl jste některé v otázce, ale byli tam kromě těch tří další skvělí herci – David Matásek, David Suchařípa, Karel Roden, Dan Netušil, Lukáš Hraběta a další… samozřejmě Mahulena Bočanová nebo z dospělých Zdena Seifertová, Jiří Ornest, Zdeněk Ornest, Jiří Němeček, Slávek Jandák, Carmen Mayerová, Petr Kostka…

Zařadil jste se mezi autory, kteří vycházeli ze soudobých literárních látek. Vašimi nejčastějšími spolupracovníky byli Dr. Petr Novotný a Jiří Švejda. Čím Vás právě tito autoři zaujali?

Víte, po možnosti natočit si dobový, historický film stále toužím, i látku bych měl, ale je to především problém peněz, a to nejen dnes, i tenkrát. Má-li být film výpravný, s rozmachem štětce pro velké plátno, stojí to peníze. Soudobý film je tím ve výhodě číslo jedna, výhodou číslo dvě je snazší identifikace diváka s postavami příběhu, protože mají „jejich“ každodenní problémy, a mnohdy tak nabízejí divákovi vzorce řešení jeho vlastní životní situace, role. Platí to zejména pro soudobé komedie. Dramaturgie tohle vše vždy věděla a ví, proto vždy bude tendence točit současné, nejlépe komediálně laděné látky a dobovku jen občas, protože náš filmový trh je poměrně malý… S Jiřím Švejdou a Petrem Novotným jsem se osobně seznámil až na Barrandově, ale jejich díla jsem znal. Sedli jsme si, byli jsme vrstevníci v tom nejlepším slova smyslu a souzněli jsme. S Jiřím Švejdou více a déle, s Petrem jsme si přestali rozumět při adaptaci ŠvejdovyHavárie, míjeli jsme se a Jiří byl mezi námi dost na rozpacích, navíc nad námi bděla ruka schvalovatelů a já se snažil látku posunout významově dál proti jejich vůli, což se nakonec obrátilo proti mně a na vyznění filmu je to znát. Ale to by bylo dlouhé vyprávění…

Jak v případě filmu Zámek nekonečno, tak i dalšího filmu Až do koncese hlavní hrdinové /hrdinky ocitají v zajetí (výchovný ústav, sklep) a východiskem se pro ně stává vzpoura proti autoritám a útěk. To muselo být i na počátku 80. let poměrně odvážné téma. Něměl jste problémy při schvalovacích řízeních?

No právě. Do celkového vyznění filmu jsme se snažili, jako ostatně i jiní autoři, vložit vždy myšlenkové patro či vrstvu paralel se soudobým stavem společnosti obecně. Že jsme v osmdesátých letech „žili v pasťáku za vyjádření byť jen touhy po svobodném názoru“, se nabízí. A samozřejmě snaha vymanit se, čtete to správně. Faktem je, že dnes tahle rovina vyprávění vyprchala a těžko někoho osloví. S oběma filmy jsem schvalovací problémy měl, a nejen s nimi, již s absolventským filmem na FAMU. Ale abych neodbíhal.

Již při natáčení Až dokonce jsem měl supervizora, který na mne psal nepříjemná hlášení. Do obou zmíněných filmů se značně stříhalo, dokonce na úkor kontinuity základního příběhu, a bylo těžko se autoritativním zásahům bránit, ale stejně to nepomohlo. Vzpomínám si na výrok jednoho ze schvalovatelů: „soudruzi, ono je to tam furt!“ Proto jsem se dostal pod drobnohled, proto jsem při práci na Havárii byl oktrojován již od práce na scénáři. Domnívám se, že Petr, prozíravější než já, dostal strach, že přijde o šance psát pro Barrandov, a proto byl scénář do značné míry na ruku schvalovatelům. Za předchozí filmy jsem dostal domácí i mezinárodní ceny, myslel jsem si, že si mohu v „gorbačovské éře“ něco dovolit, a tak jsem technický scénář Havárie oproti literárnímu přepsal po svém. Jirkovi se to líbilo. Ovšem když došlo na schvalování, verdikt byl jasný. Vrátit se k původní Novotného literární verzi. Oč hůře, vzali mi produkčního, kameramana a architekta, s nimiž jsem byl dohodnutý, a musel jsem přijmout jiné, šéfem skupiny nominované. Můj záměr přepsat během realizace film do „mé verze“ po večerech na hotelích s herci byl příliš nabíledni. Šel jsem s filmem do výroby jako do předem prohrané bitvy, a když jsem chtěl cokoliv měnit, přišlo výše zmíněné trio na plac se slovy: „tohle točit nebudeme, pane režisére, to není ve scénáři!“ Přes nepřízeň osudu a celkový dopad mám však i tenhle film rád. I diváci. Ovšem nejhorší bylo, že si na mně smlsla kritika, a to dokonce původně spřátelená. Jakým vývojem realizace tohoto scénáře prošla a v jaké jsem byl situaci, přitom z našich sedánek ve Filmovém klubu dobře věděli, ale nějak to zapomněli připsat… Nebo nechtěli? Co napsal Pavel Melounek mi doslova zlomilo vaz.

Chtěl jsem jít do výroby s pokračováním Zámku nekonečno. Film se měl jmenovat Zóna iluzí. Už ten název! Najednou, koncem zimy v osmdesátém šestém přišlo jasné stop. Byl jsem na dramaturgii, záhadné mlčení. Až na koberci u uměleckého ředitele Jiřího Plachého jsem se dozvěděl, odkud vítr fouká. Smál se mi do obličeje: „podívej, co tady o tobě píšou!“ Marně jsem se ohradil, že kdyby bylo po mém, film i kritiky by vypadaly jinak. Byla to hodně prudká výměna názorů, která vyvrcholila tím, že jsem následující téměř čtyři roky tzv. „nesměl na titulky“. Jaký to mělo dopad do mého soukromí ani nechci popisovat, musel bych vzpomenout plejádu těch, kteří se přes noc přestali „kamarádit“ a přecházeli na protější chodník, aby je někdo neviděl v mé společnosti.

Ledy se prolomily až v polovině roku 1989, kdy mě pustili s dvouletým skluzem do výroby s Křížovou vazbou. Tenhle původně ambiciózní projekt měl poslední natáčecí den 16. listopadu 1989. Ironií osudu se zabýval něčím, co přes noc přestalo existovat. Vlivem okolností zůstal post-produkčně ne zcela dodělán a do kin šel v době, kdy lidé žili něčím úplně jiným, jejich pozornost minul, byla jinde. Toho filmu je mi líto, dělal jsem ho rád. Kdyby se jej podařilo prosadit o dva roky dříve… Inu, nepodařilo. Ještě koncem léta 1989 jsme za můj archiv z roku 1968 mazali „na kobereček“, když se objevil v laboratořích v denních pracích. Ale po pár dnech nás zase nechali točit…

Váš třetí film Haváriesledoval dobový tisk už od jeho vzniku. Film si klade ambice upozornit diváka na konflikt snů a reality, který občas musí řešit každý mladý člověk. Jedná se ale opět spíše o psychologický film. Nelákalo Vás někdy natočit spíše komedii o mladých lidech? Ty byly přece divácky atraktivnější…

Ale ano, uměl bych si představit, že se svou partou ze Zámku natočím komediální příběh ve stylu Básníků“… Dušanovi Klainovi se to moc povedlo. Je to režisér, k němuž chovám velikou úctu… Z mých filmů řada veselých špílců a replik padla za oběť střihačským nůžkám, protože v sobě měly i hlubší osten. Ovšem dobrý scénář filmové komedie se jen tak nerodí. Proto jsem snil skoro deset let o Saturninovi aj.

Koncem 80. let jste začal pracovat v Československé televizi, kde pod Vaším vedením vzniklo několik filmů a pořadů. Proč jste přestal točit filmy pro kina? Vždyť Vás soudobá kritika docela chválila…

Chválila až do Havárie, jak jsem již zmínil. Měl jsem pravda příležitost odčinit svou vzpouru koprodukčním filmem odehrávajícím se ve Vietnamu. Strávil jsem deset týdnů v Indočíně průzkumem realizace. Nesmírně zajímavý kout světa, byl bych tam točil rád, ale… Po jedenácti verzích scénáře, kdy jsem napsal něco, co mi v zápětí zakázali, jsem od látky odstoupil, abych neopakoval chybu z Havárie. Tím jsem si samozřejmě nepomohl. Potěšilo mě, že tak učinili i mí kolegové a spolužáci ZdeněkTroška a Zdeněk Zelenka, když jim látku nabízeli, a veřejně mne jako kamarádi podrželi. Mám je za to dodnes v úctě, ale nejen za to…

Televize byla šance zůstat u profese, kterou dodnes miluji. Nejdříve jsem točil klipy a reportáže, které byly součástí jiných pořadů, pod nimiž byli podepsáni kolegové. Jak víte, nějaký čas jsem nesměl na titulky. Ten „plot“ jsme prostřelili až s MichalemProkopem a jeho hudebním profilem Láska z krásný nehody. Nádherná práce. Pak přišel v brněnském studiu projekt Úraz, poznamenaný trochu v realizaci odvěkým brněnským komplexem vůči pražským spolupracovníkům, ale divák to snad nepozná. Profesionál ano. Následovaly hudební pořady s Karlem Šípem a JardouUhlířemKlip-klap,Klub paráda apod., které mne těšily a byly plné humoru. Přivedly mne později ke spolupráci se Zdeňkem Svěrákem a Jardou Uhlířem na Hodinách zpěvu, které jsem dělal s velikou láskou. Nemluvě o natáčení průřezu inscenacemi Divadla Járy Cimrmana… Angažoval jsem se v necenzurované publicistice na přelomu roku 1989/90, a že mne to bavilo, režíroval jsem Studia kontakt pravidelně až do roku 1992. V roce 1991 vznikl myslím pozoruhodný hudební projekt s tehdejším CK Vocalem Cesty světla… Přinesl jsem do ČT na stříbrném podnose opci na Saturnina a s Magdalenou Wágnerovou jsme sepsali scénáře. Měli jsme za sebou již průzkum realizace, když na sebe termínově narazily dva projekty Bolka Polívky – jeho Dědictví s Věrou Chytilovou a ten můj. Měl hrát Saturnina a já se té představy nechtěl vzdát. Obojí současně dělat nešlo. V televizi jsme se proto dohodli, že projekt odložíme o rok. Ovšem na podzim jsem byl za postup kritizován a z látky odvolán. Byla to sprostá krádež látky, o níž jsem snil deset let! Neměl jsem se jak bránit, něco takového jsem nepředvídal a díky tomu, že jsem opci od pana Jirotky nenechal napsat na sebe, ale na ČT, neměl jsem nic v ruce. Nepomohly ani protesty scenáristky Magdalény Wágnerové. Rozhořčilo mne to natolik, že jsem za sebou v ČT doslova „prásknul dveřmi“ a odešel na volnou nohu a do agentury, kde jsem dodnes. Odhozenou rukavici zvedl kolega Jiří Věrčák. Po letech své prchlivosti lituji, ale co naplat. Cesta zpátky není cesta, jak tvrdili již staří Keltové… Přiznávám však, že ambice natočit si velký film v srdci stále nosím. Látku mám, peníze však nikoliv…

Jak se díváte na dnešní model financování českých filmů?

Odpovídá době. Je skoro zázrak, vzniká-li každoročně tolik filmů, kolik jich vzniká. Česko je malý trh, ze vstupného se tu film neuživí, a nezískáte-li šance na partnerství televizí v tuzemsku i venku, nefinancujete to. Nedovolávám se státního dirigismu kulturní politiky, v mém případě takové uvažování zjevně nehrozí, ale jistý model systémové podpory, jakou má třeba nesrovnatelně větší kinematografie francouzská, bych přivítal. Leč není. Respektive, ne že by nebyla žádná, ale nestačí. Nesmírně si proto vážím všech sponzorů a investorů jako je RWE, Metrostav, Renault, Člověk v tísni, Jeden svět, ale nakonec i TV NOVA a PRIMA, bez nichž by spousta filmů vůbec nevznikla. Proto se také angažuji jako místopředseda rady Asociace režisérů a scenáristů a předseda poroty Ceny Jaromila Jireše, jejímž jsem duchovním otcem se zesnulým Pavlem Kouteckým a dalšími kolegy z ARAS, aby byli touto cenou investoři do smysluplných audiovizuálních projektů oceněni. Zaslouží si to.

Na stránkách Asociace režisérů a scenáristů jste zveřejnil některé podrobnosti k připravovanému filmu Kajínek. Máte k tomu filmu nějaký osobnější vztah?

Ne, osobně v tom projektu nejsem nijak angažován ani na jedné, ani na druhé straně. Jsem jen moderátorem webu ARAS, jehož diskusní fórum jsem založil a spravuji, protože to na uživatelské úrovni technologicky zvládám, přes nedostatek času. Myslím si, že by projekt Kajínek vzniknout rozhodně měl. Svůj názor na to jistě mám. Komu však stranit, vyslovit nemohu z důvodů výše uvedených. Rád bych, aby se webové fórum ARASu rozeběhlo mnohem šířeji, ale jak jste si všiml, jsem na to sám, aneb jak říkával Jan Werich: „je mě na to jednoho málo!“