Každý žije jako vie… nebo jak může

ANALÝZA: Malé oslavy – ZUZANA DRTILOVÁ – 

„Záblesky štěstí se mohou rodit i z nouze,“ tvrdí nový film režiséra Zdeňka Tyce, který se bohužel důvodem k oslavám nestane. A ani k těm malým.

Zdeněk Tyc vstoupil na pole českého filmu ke konci osmdesátých let a uvedl se jako režisér se specifickou a velmi výraznou poetikou, která z něj dělala výjimečnou tvůrčí osobnost – ve svém režijním debutu Vojtěch, řečený sirotek dokázal vytvořit nezapomenutelnou atmosféru, zachytit a podtrhnout kouzlo české krajiny a z mizanscény dostat maximum jejího potenciálu – působivé obrazy v kombinaci s prostým příběhem a ryzími emocemi fungovaly skvěle a naznačovaly filmařský instinkt, invenci a hlavně odvahu. Nebývale silný debut Tycovi vynesl uznání, dokonce přirovnání k lyrikovi československé kinematografie Františku Vláčilovi. Možná právě proto se Tycovy další snímky vyznačovaly tak velikou dramaturgickou kuráží, která se bohužel ukázala být přehnaná.

Druhý režisérův snímek Žiletky ztroskotal na intelektuální přepjatosti a přehnaná stylizace byla často na úkor srozumitelnosti a stavby příběhu. Ať už však byly Žiletky přijaty jakkoli sporně (u diváků pro svou zahleděnost do sebe propadly), nemůžeme Tycovi upřít formální originalitu a vynalézavost. Kombinování černobílého a barevného materiálu, výrazné lyrizující sekvence a navíc sugestivní a velmi výrazná hudba Psích vojáků odhalují smělost v přístupu, který je třeba ocenit, jen je škoda, že ve filmu bylo víc hledání než nalezeného.

Po existenciálně laděných a obsahově i formálně těžkých Žiletkách se Tyc vrhl na divácky zajímavější, odlehčený námět a hlavně vděčnější žánr – komedii o nepříliš půvabné prostitutce, která je tak neúspěšná, že ji musí její pasák živit. Komedie UŽ byla bohužel absurdní až příliš, takže se Tyc stal terčem ostré kritiky.

Po tomto neúspěchu se režisér rozhodl vsadit na jistotu a udělal dobře – poprvé od jeho debutu byl film přijat pozitivně. Scénáristicky silní SmradiTerezy Boučkovébyli také díky své zdrženlivé formě opravdu skvělou volbou a nasměrovaly Tyce k sociálně laděným dramatům s výrazně psychologickým akcentem (takové jsou i letošní Malé oslavy). Jak už bylo řečeno, v případě Smradů Tyc přijal umírněný filmový styl, který sice není stylem režiséra-génia, ale slouží obsahu, nikoli naopak. Smradi ukázali, že téma mezilidských vztahů ve vypjatých situacích Tycovi přesně sedí − má schopnost vyváženě pracovat s emocemi, umí je vyjádřit s veškerou silou, aniž by je banalizoval nebo citově vydíral diváka.

Přestože se může zdát, že Malé oslavy jsou podobné, není to pravda. Téma mezilidských vztahů a soustředění na psychologickou rovinu není zárukou dobrého filmu. Spolupráce s Terezou Boučkovou ukázala, že pro Zdeňka Tyce je stěžejní silný scénář s psychologicky prokreslenými postavami a promyšlenými vztahy. To však bohužel Malé oslavy nemají (námět a scénář: Slavena Liptáková). Magda (Anna Šišková), které táhne na čtyřicítku, sama vychovává pubertální dceru Agátu (Tereza Nvotová) a ve snaze splnit si životní sen (otevřít si kadeřnický salon) se finančně zruinuje. Podepíše smlouvu s podvodníkem – jak a proč ve filmu není řečeno a ani potom to Magda nijak neřeší – nejde na policii ani k soudu, což je tak trochu podivné, ale děj se teprve rozjíždí, takže to divák v očekávání prostě přejde….

Celé Malé oslavy působí jako film, který je plný důsledků. Příčiny jako by chyběly, takže výsledkem je slet epizod a emocí bez nutné kauzality. Magda se zhroutí, Agáta se s nastalou situací vyrovnává po svém: trochu to řeší, ale nejvíc ji zajímá, jestli jí matka zaplatí kurz roztleskávaček (její členství mezi roztleskávačkami je nevěrohodné, protože Agáta působí jako outsider a při představení rozhodně pohybově nezáří, ale tohle je recenzentův subjektivní pocit, „mimo záznam“). Paralelní linií příběhu Magdy je linie její kamarádky Zory (Agi Gubíková) , která si chce najít manžela, protože za chvíli jí „spadne zadok a bude v riti“. Naváže známost z mládí, s bohatým emigrantem z Kanady (Bolek Polívka). Vše se vyvíjí dobře, dokud se nepohádají kvůli Agátě (která přechodně bydlí u Zory, aby nemusela být s matkou na ubytovně). Agáta na Zořina milence dělá oči a dokonce se před ním svlékne. Jak je vidět, fabule je zajímavá a určitě by bylo na čem stavět. Bohužel však místo bytelné stavby vznikla jen chatrč ze slámy, kterou vlk svým dechem snadno rozfouká a prasátka sežere… Důvodem je skutečnost, že postavy jsou ploché a psychologizace nedostatečná. Emoce a chování hrdinů působí nevěrohodně a zatímco ve Smradech byly emoce skvěle vybalancovány, v Malých oslavách to je právě naopak. I přesto, že je Anna Šišková skvělá herečka, její pohledy do dáli a výraz raněné labutě po několika prvních dávkách nudí. Dokonce je tu snaha o symboliku (tanec s kyblíkem v tělocvičně), která působí neobratně, skoro parodicky.Na začátku Magda vytírá tělocvičnu, aby si přivydělala, a nešťastně se přitom plouží s mopem po parketách. Na závěr s tím samým mopem tančí do rytmu salsy (salsa je sice podle Zory lepší než sex, ale co je moc…). To, že před tím téhle práce nechala kvůli ekzému na rukou, už divák přece zapomněl, tak proč tenhle pěkný motiv nevyužít.Při této sekvenci si někteří možná vzpomenou na závěr filmu Žiletky, který má podobnou atmosféru záměrného kýče, ale protože Malé oslavy jsou na rozdíl od stylizovaných Žiletek civilním dramatem, celáscéna vyznívá dost neobratně a katarze se divák nedočká. Podobně naivní jsou i další momenty – například při sexu s Kubáncem slyšíme v podkresu domorodé bubínky… Plochost postav je nejvíc zřetelná na Agátě. Je na svůj věk nezralá, když je s klukem ve svém věku, sexualitu si neuvědomuje, emigranta Polívku ale svádí. Bez vysvětlení, bez toho, že by prodělala nějaký vývoj, že by dospěla… Také její paktování se s rebelskou trojicí z ubytovny je prvoplánové – stereotypně uchopená je i partička sama. Poníží ji tím, že ji jeden z nich sexuálně odmítne a ona se s nimi další den znovu kamarádí a zdá se, jako by se vůbec nic nestalo. To je na dívku v pubertě hodně netypická reakce. Když na závěr Agáta způsobí smrt jednoho z kumpánů, jediným momentem pokání je to, že spláchne do záchodu ukradený zlatý řetízek. Člověk by se pod pocity viny zhroutil, ale Agáta se z toho rychle oklepe. Buď je morální zrůda, nebo je na vině špatný scénář a nedostatečná stopáž.

Malé oslavy Zdeňka Tyce mohly být opravdu skvělým filmem, kdyby postavy nebyly tolik cítit papírem a podařilo se jim ožít. Třeba se to podaří příště…