Důležité věci jsme si říkali na balkóně

Do soukromí scenáristy Jana Procházky nám dovolila nahlédnout jeho dcera Lenka Procházková.

Jste nejstarší dcerou spisovatele, scenáristy a dramaturga Jana Procházky. Jak na něj vzpomínáte?

Často. Denně. Je to člověk, který měl a stále má pro můj život zásadní význam. Je velikým štěstím mít takového tátu. Ale je to i veliká odpovědnost. Zdědila jsem jeho psací stroj…

Všeobecně se o Janu Procházkovi ví, že psal scénáře poměrně velkou rychlostí. Jakým způsobem pracoval?

Psal spíš nepřetržitě než rychle. V noci se bytem rozléhalo ťukání psacího stroje, bylo to jako kapky deště. Psal s chutí a s obrovskou energií. Připadal mi jako maratónský běžec.

Měl na Vás jako na dceru vůbec čas?

I přes tu posedlost prací to byl rodinný typ. Miloval společné večeře, návštěvy přátel, jezdil s námi na dovolenou. Ale i uprostřed hovoru často vypadal, že nás přestává vnímat. V duchu se vracel k rozepsané knížce nebo scénáři. To mám po něm. Pamatuju si, že vždycky, když dokončil nějakou věc (knihu nebo scénář), uklízel si pracovnu, rovnal papíry. Jako by se chtěl zbavit toho tématu a připravit místo pro další. Rád nás bral do kina nebo do cirkusu. Zřejmě to potřeboval jako relaxaci. Každý rok před Vánoci jezdila celá rodina do Ivančic k jeho rodičům. Ti zabíjeli prase a babička měla napečené cukroví. Cesta do Ivančic byla dobrodružná a dlouhá, tehdy ještě nebyla dálnice. Auto řídila maminka, táta neměl řidičák. On nebyl typ, co se dokáže soustředit na techniku. V autě jsme za těch pět šest hodin stihli probrat všechno, byla to skvělá rodinná jízda. V Jihlavě nebo v Čáslavi jsme šli na oběd a na nákup dárků pro babičku a dědu. Táta své rodiče hodně podporoval a obdarovával. Koupil jim třeba televizi nebo dědovi motorku. Taky mlátičku, ale tu děda postupně zjednodušoval, odmontovával „nedůležité“ součástky, takže nakonec mlátička fungovala spíš jako cep.

Dvakrát byl táta na Kubě, kde sbíral námět pro scénář k filmu Komu tančí Havana. Pokaždé tam byl dost dlouho a posílal nám na pokračování pohlednice s tajenkou. Zřejmě se mu stýskalo. Taky nám vozil dárky, jezdecké kalhoty, kabelky, mámě krokodýlí boty. Byl to člověk, který strašně rád kupuje dárky. Tu dětskou kabelku občas vytáhnu i dnes. Už několikrát jsem si ji dala opravit. Je to talisman.

Váš otec se narodil v Ivančicích u Brna. Z téhož města pocházel také Vladimír Menšík. Oba se narodili ve stejném roce. Předpokládám, že se znali…

V dětství se prý neznali. Ale táta pro Menšíka napsal několik rolí na tělo. Například postavu otce ve filmové komedii Naše bláznivá rodina.

Váš otec pocházel z venkova a také první jeho filmy se odehrávají na venkově za kolektivizace. Dotkl se tento proces nějak také vaší rodiny nebo známých?

Tátův otec byl takzvaný „střední rolník“. Měl pár kusů pole, choval dobytek a jeho velkým snem bylo mít koně. Tento sen se obtiskl do filmu Ať žije republika! Lásku ke koním táta chápal a zřejmě i sdílel. Ale nenáviděl tu každodenní dřinu kolem hospodářství, viděl, jak jeho rodiče předčasně zestárli, jak jsou sedření. Myslím, že od kolektivizace si sliboval pokrok. Než poznal za jakou cenu. Metody násilného vyvlastňování zachytil především v knize Svatá noc.

V jeho tvorbě najdeme mnoho filmů s dětskou tematikou (Vysoká zeď, Ať žije republika nebo Už zase skáču přes kaluže). Zejména ve filmu Ať žije republika využíval dětského pohledu na svět. Viděla jste ty filmy už jako dítě? Jak na ně vzpomínáte?

Táta nás bral na všechny premiéry. Myslím, že to pojímal jako odpustky. Maminka ty slavnostní projekce milovala, ráda se strojila atd. Myslím, že si to užívala víc než táta. Ten měl obvykle trému, jak bude film přijat. Nám se sestrou se líbily všechny jeho filmy a cítily jsme, že jsou trochu i o nás. Táta sice nezapomněl, jak může být dětství složité a i osamělé, ale přesto ten dětský svět bral trochu jako ztracený ráj. Zachoval si dětské oči. Pravdivé. A žasnoucí.

Nejčastěji spolupracoval s Karlem Kachyňou. Jistě jste ho znala, jak na něho vzpomínáte?

Chodil k nám často a s jeho dcerou Eliškou jsme kamarádily. Někdy s náma jezdila i na chalupu. Pak si Kachyňa koupil vlastní chalupu ve stejné obci (Horní Prysk u České Kamenice). Párkrát jsme společně slavili silvestry. Táta s Kachyňou jezdil na festivaly do zahraničí a vždycky jsme se těšily, jaké o něm přiveze historky. V jeho vyprávění byl Kachyňa poněkud stylizovanou legrační osobou. Ale byl to vlídný humorný náhled. Jako režiséra si ho táta vážil, uvědomoval si, že se doplňují. Rozum a cit…

Vedle Karla Kachyni spolupracoval také například s Ivo Novákem nebo Štěpánem Skalským. Dovedete dnes říct, s kým se mu lépe pracovalo?

To nedovedu rozlišit. Se Skalským byla myslím větší zábava. Naši ke Skalským často chodili na návštěvu do jejich bytu na Smíchově.

Právě ve filmu Ať žije republika stejně jako v předešlém Kočáru do Vídně bylo hlavním tématem filmu válka. Váš otec si válku prožil. Byl podle vašeho názoru válkou nějak poznamenán?

Na začátku války mu bylo jedenáct. Když o pět let později osvobozovali sovětští vojáci Ivančice, byl svědkem jak kolaborující sedláci vytahují z úkrytů vlajky a náhle jsou všichni vlastenci. Což asi dost věrně zachytil ve filmu Ať žije republika. Ten nemohl mít v Ivančicích ani premiéru…

V rodném městě holt nikdo nemůže být prorokem, ukamenovali by ho.

V roce 1968 se stal předsedou Svazu spisovatelů a více se začal zabývat politikou. Co bylo cílem Vašeho otce, čeho chtěl dosáhnout?

Táta skutečně věřil, že socialismus je, nebo může být, spravedlivým společenským řádem a snažil se to ve svých článcích konkrétně vysvětlovat. Například v časopise MY měl rubriku nazvanou „A co si o tom myslíte Vy?“ kde odpovídal na dotazy mladých čtenářů. Domníval se, že úkolem spisovatele je především zachycovat pravdu. Nezamlčovat chyby, pojmenovávat křivdy. A vytvářet naději. Zastával názor, že malé národy mohou být velké svou kulturou, uměním. Ale to předpokládá svobodu tvorby. Angažoval se v politice hlavně proto, aby se ta svoboda projevu stala samozřejmostí.

Znal se také s prezidentem Antonínem Novotným, v doslovu ke knize Politika pro každého vzpomínáte na jeho návštěvy u vás doma. Jak na Vás tehdy působil?

Novotný u nás byl jen jednou na večeři, kterou táta zorganizoval, aby ho seznámil s mladými filmaři. Jindy zas bylo obdobné setkání s intelektuály v Lánech. Tam jsem samozřejmě nebyla. Novotného jsem tedy znala spíš z tátova podání. Připadalo mi, že tátova snaha o to, aby prezident toleroval novou filmovou tvorbu, má docela výsledky. Například filmy Němce a Chytilové byly uvedeny do distribuce díky tomu, že je táta Novotnému „vysvětlil.“ Novotný zřejmě tátovu úsudku důvěřoval. Nicméně film Kočár do Vídně ho strašně šokoval a ten konec musel pak Kachyňa trochu zmírnit, aby film směl být uveden.

Často se mluví o odposleších, které u Vás doma instalovali jeho političtí odpůrci. To musela být zvláštní situace….

Odposlechy instalovala StB. Samozřejmě bez našeho vědomí. Trochu jsme to tušili a do telefonu mluvili v náznacích. Důležité věci jsme si (po invazi) sdělovali na balkóně nebo venku. Nám puberťačkám to připadalo zpočátku i dost zábavné, ale když táta onemocněl a estébáci sledovali mámu i mě na každém kroku, dokonce nám jednou přeřízli brzdovou hadičku u auta, kterým jsme za ním jezdily do nemocnice a málem jsme pak havarovaly, tak už to sranda nebyla. Ale odposlechy a náznaková řeč – to pro mě byla dobrá škola, hodila se mi později, když jsem přešla k disentu.

Často se mluví také o rozchodu tvůrčího dua Kachyňa-Procházka. Karel Kachyňa se prý k němu nezachoval zrovna dobře….

Poslední smutné vánoce 1970, kdy nám z nemocnice tátu pustili na revers (umřel pak v únoru 1971) Kachyňa „zkazil“ tím, že přišel tátovi oznámit, že se musí distancovat od jejich společných filmů. Že musí udělat veřejné pokání, aby se „zachránil“ pro budoucnost. Bylo mu teprve asi čtyřicet a chtěl ještě točit filmy… Tátu to ranilo. Byli kamarádi.