Marné hledání české cesty

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 25. listopadu 2008 Rubrika: Český film | Komentář : 0

RECENZE: Hugo Haas – Život je pes (Jolana Matějková) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Málokdy se stane, aby kniha měla již sama v sobě obsaženou svou vlastní recenzi. U biografie Hugo Haas – Život je pes televizní scenáristky Jolany Matějkové (1967) se to někomu z nakladatelství XYZ podařilo hned v úvodu, kde se píše: „Okouzlení charismatickou osobností – to byl sjednocující moment přípravy této knížky. Je to pokus o začátek. Hugo Haas si zaslouží víc.“

Divadelní a filmový herec, scenárista, režisér a později i producent Hugo Haas (1901-1968) si zaslouží především mnohem lepšího vypravěče svého pohnutého životního příběhu. Po afektovaném dopisu, který autorka „posílá“ Haasovi a jeho psíku Dodovi do „nebeské kavárny“ a v němž rovnou přiznává, že „některé věci na Vás neprozradím“, následuje totiž text, který je převážně složen z doslovných citací. Stojí za podobným přístupem snaha o maximální věrnost pramenům, nebo prostý fakt, že autorka si je vědoma svých limitů a nedokáže z nastudované literatury a osobních rozhovorů sama složit kompaktní portrét? Nebo to má být nějaký pokus o „českou cestu“, jak psát herecké životopisy? V tom případě je nutné zdůraznit, že jde o slepou uličku, byť značně roztříštěný text nedosahuje literární obludnosti takového Podobenství o Františku Vláčilovi Šárky Horákové (shodou okolností také televizní scenáristky), která svou nemohoucnost skryla za „alternativní“ lyrické blábolení.

Matějková v rámci kapitol, které sledují chronologicky hercův život, mechanicky řadí citace za sebe, některé jsou natolik rozsáhlé, až se čtenář náhle přistihne, že již ani neví, kdo právě na Haase vzpomíná. Další si navzájem protiřečí (Mandlová píše o Haasově závislosti na kokainu, Vávra to vylučuje), ale autorka nic nekomentuje, k ničemu nezaujímá stanovisko. Nevadí jí, že v Haasově portrétu zejí mezery jako v chrupu starého muže, opomenut je např. vztah s Jiřinou Štěpničkovou (jejímž jménem se to přitom ve vzpomínkách jen hemží) nebo k synu Ivanovi, rezignuje na jakoukoli hlubší analýzu Haasova moderního hereckého projevu (přímo se nabízí možnost srovnat dva nejpopulárnější komiky své doby – inteligentní, sebeironický, z židovských kořenů vyrůstající humor Haasův a lidové řádění Vlasty Buriana) nebo jeho filmů, charakter doby, v níž Haas sklízel největší úspěchy, je jen letmo naznačen. Na druhou stranu nechybějí z brožurek hereckých anekdot mnohokrát omleté historky, jejichž vypovídací hodnota je přinejmenším sporná. Nejživotněji tak působí v příloze obsažené ukázky z Haasovy korespondence, kterou zasílal svým přátelům z emigrace.

Když už jsme u příloh, zajímavé je zamyšlení terapeutky Věry Roubalové o židovském a uprchlickém osudu, grafologický portrét Heleny Bakové trpí užvaněností (navíc předem věděla, čí rukopis zkoumá), dočíst jsem nedokázal sáhodlouhý portrét astrologický (Soňa Králová stejně přesnou hodinu Haasova narození nezná) a pomyslnou soutěž o nejzbytečnější příspěvek s přehledem vyhrává MUDr. Tomáš Karhan se svou Homeopatickou variací. Naopak mrazí z ukázek z dobového fašistického tisku. Následuje pokus o přehled Haasových divadelních rolí, filmografie by mohla být zpracována pečlivěji (je uveden pouze rok, název filmu, režisér a Haasova role), nepočetná použitá literatura a prameny uvádějí i Tabáškovu obskurní kompilaci o Adině Mandlové, chybí (u tohoto druhu publikace nezbytný) rejstřík.

Navíc kniha klame tělem ohledně svého skutečného rozsahu, protože do textu jsou začleněny několikastránkové fotografické sady, každou z dvanácti kapitol navíc otevírá celostránková fotografie, u které ovšem pohříchu chybí jakákoli popiska. Drobné překlepy nemá smysl rozebírat (snad jen to nejlegračnější: v přepisu jednoho z Haasových dopisů se dočteme, že Ivanovi „tekla žena“, tento rukopis je pak otištěn jako součást grafologického portrétu a Haasovu synovi samozřejmě žena utekla). Rád bych se také nechal poučit o tom, co to znamená, když má žena (konkrétně herečka Anna Sedláčková) „obrovský sexuální dostřel“.

Z pokusu o začátek se bohužel stala promarněná šance a další z důkazů, že domácí biografie zatím příliš neumíme (ale neumíme ani portréty filmové, jak dokládá v ČT nedávno uvedený dokument Zdeňka Zelenky o Martinu Fričovi). A jestliže si v závěru textu neodpustí Jolana Matějková citovat ze svého deníčku (Můj rok s Hugem Haasem), pak doporučuji její pozornosti třeba do češtiny přeložený životopis Caryho Granta. Na tom jeho autor pracoval pět let a vynaloženému času odpovídá kvalita výsledku. V případě knihy Hugo Haas – Život je pes platí totéž. S povzdechnutím: Bohužel.