Každá generace má svého Karla Čapka

Když začínal, nevzbudil svými literárními prvotinami (sbírka povídek Rok života) téměř žádný ohlas. Psal se rok 1956, on se aktivně zapojoval do organizování brigád a spokojeně žil se svou rodinou. Doma ho čekala milující manželka a pětileté dcera Lenka. V šedesátých letech se ovšem jeho jméno začalo skloňovat. Když o patnáct let později Jan Procházka umírá, je mu 42 let a na svém kontě má více než 35 filmových scénářů.

Nadpis tohoto článku by dost možná měl znít jinak: Každý prezident má svého Karla Čapka. Tato slova použil sám Jan Procházka v roce 1967. V kuloárech se tímto sloganem připomínal všeobecně známý fakt, totiž Procházkova přátelství s prezidentem Antonínem Novotným. Připomenutí tohoto faktu by nás mohlo vést k jasnému zařazení tohoto autora k tehdy vládnoucí politické straně. Ovšem jeho postavení v kultuře šedesátých let bylo mnohem významnější. V 60. letech působil na Barrandově jako vedoucí tvůrčí skupiny Švabík-Procházka, v níž kromě filmů Karla Kachyni vznikaly také například filmy Jana Němce. Nebýt jeho přímluv, zřejmě by se na světlo filmových pláten nikdy nedostaly filmy jako Sedmikrásky nebo O slavnosti a hostech. Procházka nebyl žádný studovaný filozof, jako novinář ale dovedl uvažovat nad leckterým problémem soudobého světa. Nebyl ani soudce lidu, který by s kladivem a pistolí v ruce tlačil své spolupracovníky do kouta, ačkoliv působil jako člen ideologické komise Komunistické strany Československa. Nebyl příznivcem zavírání filmů do kovových krabic většinou nazývaných trezory. Byl to prostě pan spisovatel, kterého si všichni vážili, a ti, kdo ho dnes pamatují, na něj velmi rádi vzpomínají jako na člověka poctivého a svědomitého, na nějž se mohli vždy a za každých okolností spolehnout.

Když se dnes řekne Jan Procházka, mnoha lidem se nevybaví vůbec nic, některým filmu znalejším snad Kočár do Vídně nebo Ucho. Filmy podle jeho scénářů by se však mohly vysílat tři dny nepřetržitě a jistě by se bylo na co dívat.

Při psaní tohoto článku se mi nabízí jedna otázka. Totiž, nakolik lze oddělit filmovou tvorbu scenáristy Jana Procházky od tvorby jeho nejčastějšího spolupracovníka, režiséra a jednoho ze stěžejních tvůrců českého poetického filmu, Karla Kachyni. Inu, dost dobře to nejde, protože valnou část své tvorby psal Jan Procházka právě pro film a právě jeho filmy nejčastěji režíroval Karel Kachyňa. Oba tvůrci se znali a režisér se snažil zachovávat ráz scenáristových předloh. Vedle Kachyni ale spolupracoval i s dalšími režiséry generace šedesátých let, s Ivo Novákem, Štěpánem Skalským nebo Jiřím Hanibalem. S Karlem Kachyňou si ale rozuměli. Jejich rodiny se stýkaly, jezdily společně na dovolenou a vzájemně se navštěvovaly, nejen o Vánocích.

Soudě podle dobových Kachyňových samostatných pokusů (Tenkrát o Vánocích) právě Kachyňova komorní poetika, důsledná spolupráce s kamerou a přísný výběr hereckých představitelů zkombinovaný s Procházkovým nesporným literárním talentem a příběhy, do nichž často otiskl část sebe, vytváří jen těžko popsatelný, avšak celistvý a dobře fungující filmový celek, za nějž sbírali oba tvůrci festivalové ceny nejen doma, ale i v zahraničí. O to více potom zamrazí, když se z rozhovoru s Lenkou Procházkovou dozvídáme, jak se Karel Kachyňa distancoval od jejich společné tvorby v závěru 60. let.

Psal se rok 1970, Procházku právě pustili domů za rodinou, když tu se náhle ve dveřích objevil Karel Kachyňa, aby těžce nemocnému příteli, díky němuž prorazil do filmového světa a dotknul se pomyslných vrcholků filmové slávy, sdělil, že by bylo lepší, kdyby se nadále k jejich společnému dílu nehlásil. Procházku to tehdy ranilo. S odstupem doby je tento fakt obtížné soudit a o to obtížnější odsoudit, protože jak říká sama Lenka Procházková, Kachyňa chtěl tehdy ještě točit, a ačkoliv rok 1970 znamenal pro Barrandov konec autorských uměleckých filmů, které se tehdy inspirovaly světovými novými vlnami, mohl snad přece jen doufat, že ještě někdy něco natočí. To Procházka si v tomto ohledu stál vždy tvrdě za svým, i když je pravda, že stejně jako mnozí jiní i on v průběhu svého života měnil názory, což dokládá například jeho kniha esejů Politika pro každého. Boris Jachnin, který Procházkovi věnoval jednu ze svých studií, a nutno připomenout, že je dodnes jedním z mála, který se o toto pokusil, připomíná úryvek z dopisu, který mu zaslal na sklonku svého života právě Jan Procházka. Tato slova snad dostatečně charakterizují autorovo nasazení pro věc: „Jsem ve svém bytě a ani mě nenapadne, abych se někam schovával. Říkám si, že je vždycky lepší zhebnout pro něco, než na něco.“¹ To bylo v době, kdy se nad českou kulturou začala stahovat mračna a Procházkovi, stejně jako mnohým dalším (Juráček, Helge, Menzel), bylo naznačeno, aby se dále v českém filmovém průmyslu nerealizovali.

Vraťme se ale zpět do roku 1956, kdy vychází sbírka povídek. Už tady naznačil svoji poetiku, kterou později rozvinul ve scénářích k filmům Pouta, Trápení nebo Ať žije republika. Hrdiny povídek jsou mladí lidé, kteří se nebojí vyhrnout si rukávy, pustit se do práce s plným nasazením a bojovat za vlast nejen na schůzích KSČ. Avšak již tady nás Procházka často zavádí do přírody, kde se rozvíjí vztah člověka k okolnímu světu, kde voní pokosená tráva a smysl lidského života spočívá mimo jiné v tom, jak dobře napojit koně nebo podojit krávu. Jak výše naznačuji, promítá se již v raném Procházkově díle politika. Ústředním motivem titulní povídky je dokonce projev prezidenta Antonína Zápotockého. Na literární výsluní se ale dostává až v roce 1960, kdy začíná nakladatelství Československý spisovatel vydávat edici Život kolem nás. V této edici postupně vychází dílo mladých autorů jako Alexandra Klimenta, Ivana Klímy nebo Jana Trefulky. Je odhalen kult osobnosti a postaven k všeobecnému odsouzení. Procházka se ale dokázal vyhýbat dobovým schématům a v popředí zájmu jeho díla jsou osudy lidí. Ano, i ty často ovlivňuje politika, ale důraz na ni jde prozatím v jeho první novele Zelené obzory, která je považována za autorův skutečný start, stranou.

Poetika venkova

Novelu zfilmoval v roce 1962 režisér Ivo Novák a dobová kritka ji dává do kontextu s Helgeho Velkou samotou, která připomíná osudy robustního a vytrvalého předsedy družstva, jenž se vrací do vesnice, aby zjistil, že práce, kterou kdysi začal, přišla vniveč a dostává se do společenského ústraní. Právě v souvislosti s procesem kolektivizace a úlohou vedoucího pracovníka v ní připomíná dobová kritika následující: „Zelené obzory odpověděly na některé otázky Velké samoty. Ukázaly například, že trumfem vedoucího pracovníka je především osobní příklad a někdy až paličatá důslednost.“² Ovšem v Procházkově novele nešlo o nějaké brigády, zemědělce, družstva a kolektivizaci, jak to zařazuje Ludvík Pacovský. Tento pokus můžeme vnímat jako usouvztažnění tvorby Jana Procházky za pomoci tehdy zvučnějších jmen, jakým se mohl pyšnit Helgeho dvorní spolupracovník Ivan Kříž. Pakliže ale jsou obě díla v něčem podobná, je to ve snaze o zachycení nelehké situace ústředního hrdiny na pozadí těžké doby. Zelené obzory vypráví příběh mladého inženýra, který se dobrovolně vzdá lukrativního místa ve městě, kde by si mohl spokojeně žít, a dostává se na venkov, do pohraničí, kde působí jako správce dobytčí farmy. Kolem něj jsou nekonečné zelené pastviny, které by ho snad mohly naplnit životním optimismem, kdyby se kolem něho nepohybovalo pár lidí, kteří mu značně znepříjemňují život, v čele se soudruhem ředitelem družstva. Nešťastně se zamiluje, aby si prožil první zklamání a stal se outsiderem, kterým v jednu chvíli opovrhuje téměř každý. Až se na obzoru objeví Jana. Mladá a krásná dívka, která Ondřeje upoutá na první pohled a vyvede ho tak z otroctví samoty. Již tady se vytváří některé rysy, které jsou potom typické pro mnohé z Procházkových povídek: hlavní postava, která je zachycena uprostřed hledání sebe sama v náročné životní situaci. Otevírá se jí svět, kterému nerozumí, je pro ni novým, rozhodně ne však lhostejným. Situace, která se jí otevírá, najednou nutí k rozhodujícímu činu, jenž se může stát pro její život zásadním.

Zelené obzory ovšem nebyly první zfilmovanou látkou. U počátků Procházkových filmů stojí režisér Josef Mach. Ten natáčí první dva dlouhometrážní filmy podle jeho předloh: Hořká láska a Valčík pro milion. První zmíněný nás opět zavádí do jednoho moravského družstva, kde starý otec musí po úrazu jednoho svého syna povolat toho mladšího z Prahy. Ten se následně projeví jako šikovný a politicky uvědomělý občan. Postaví se do čela kolektivizace, a zachrání tak hospodářství nejen svému otci. V druhém případě se jedná o lehký milostný příběh s komediálními prvky, který Boris Jachnin přirovnává ke známější a úspěšnější Hudbě z Marsu (Kadár-Klos).

Vedle těchto dvou vznikla ještě komedie z vojenského prostředí Zatoulané dělo, kde Josef Mach zúročil zkušenosti z armádního studia, kde začínal, ostatně podobně jako Procházkův častější spolupracovník Karel Kachyňa.

S  ním začal spolupracovat už v roce 1962, kdy natočili film Pouta. Ten se vyznačuje spíše klasičtějším, neexperimentálním pojetím. Vypráví příběh mladého veterináře, který se podobně jako hrdina Zelených obzorů nemůže rozhodnout mezi kariérou a láskou k venkovu, kde má své blízké, kteří na něj spoléhají. Film je spíše dokumentární freskou ze života družstevníků. Chybí mu ještě větší osobní zaujetí a scénáristická vyváženost. Dost možná proto, že se pod scénář podepsal také neznámý autor Lubomír Možný a za kameru se postavil Václav Huňka. Právě atmosféru, kterou se oběma hlavním tvůrcům podařilo rozvinout ve filmech jako Ať žije republika nebo Kočár do Vídně, se podařilo zachytit také díky kontrastní černobílé kameře Josefa Illíka, se kterým se Kachyňa znal již z dob armádního studia. Ústřední téma, boj hlavního hrdiny se sebou samým, jeho váhavost v těžkých chvílích, kdy se má rozhodnout mezi prostou dívkou a dcerou bohatého podnikatele, opět představuje jedno z Procházkových stěžejních témat. V roli onoho veterináře se představil Radovan Lukavský.

Láska, mládí a trápení

Osudy mladé hrdinky, její konflikt se světem dospělých a kladný vztah ke zvířatům, především koním, se stává tématem druhého filmu Kachyni a Procházky, Trápení (1961). Pro něj je charakteristická přírodní lyrika a touha po lásce. Již tady stál za kamerou právě Josef Illík a film Trápení je považován za jeden z tvůrčích vrcholů. Právě zaostřením na témata mladých lidí, kteří se snaží najít cestu životem, zúročil autor své dřívější životní zkušenosti. V letech 1949 – 1950 totiž působil ještě jako svobodný v Ondrášově, kde získával své první životní zkušenosti na postu vedoucího mládežnického statku. Již tady se snad mohl alespoň trochu realizovat jako milovník přírody a střední rolník. Vždycky toužil mít koně. Právě ten se stal motivem několika jeho filmů. Ať už Pout, kde se mladý veterinář vrátí na venkov, aby v družstvu pomohl zachránit jednu klisnu, která právě rodí, anebo v Trápení, kde se kůň stává tím, u něhož mladá Lenka hledá porozumění. Film Trápení získal mezinárodní ocenění na několika světových festivalech. Například zvláštní cenu poroty na festivalu Mar del Plata, velkou cenu mezinárodní poroty na Setkání filmů pro děti v Cannes či stříbrnou gondolu v Cidas a další.

Milostná vzplanutí řeší i další film realizovaný podle scénáře Jana Procházky, Život bez Kytary (1962). Společensky závažná tematika se potom v 70. a 80. letech stala námětem mnoha filmů pro mládež: dva lidé si chtějí ještě užívat života, ale čekají potomka. Film v režii Jiřího Hanibala se nedočkal mnoha ohlasů. Připomeňme, že Jiří Hanibal se obdobné tematice věnoval ještě v 80. letech například filmem Víkend bez rodičů.

Problematice mladých lidí se ale Procházka věnovat nepřestal. Například ve filmu Vysoká zeď (1964) zobrazuje mladou hrdinku, která se citově identifikuje po setkání s invalidním mužem žijícím v ústavu. Opět jsou tu proti sobě postaveny dva světy: svět léčebny, kde se nachází hlavní hrdina, se mladičké Jitce nemůže otevřít, a nakonec se musí smířit s faktem, že život se musí žít, i když občas není zrovna lehký. Nemocniční zahrada, kam zřízenec každý den vyváží svého pacienta, je oddělena vysokou zdí. Zeď je i mezi dvěma hlavními hrdiny. Procházka chápal mládež jako duševní předobraz tehdejších dospělých. V dětech viděl naději, zároveň se však snažil upozorňovat na soudobé problémy. Například filmem Naděje (1963). „Když jsem s Karlem Kachyňou pracoval na filmu Naděje, řada lidí se mě ptala, proč natáčíme černý film. Říkal jsem, je to film o naději člověka. No ano, jenže on je alkoholik a ona prostitutka? Jsou typickými představiteli socialistické společnosti?“³ Filmem Naděje vzbudil doopravdy rozruch: „Kachyňa a Procházka záměrně hledají rub dřívějších idylických a zjednodušených představ. V době počtářské typičnosti by se samozřejmě nemohly stát protagonisty figury jako opilec Lucin a Magdaléna, prostitutka, se kterou spí celá vápenka. Kachyňa a Procházka si zvolí právě je, aby dokázali, že i takoví žijí mezi námi, a aby podrobili umělecké analýze tyto dva hrdiny v příběhu, jenž je svede dohromady a odkryje jejich zázemí. U ní citové zklamání v minulosti a nezhojenou ránu – vzali jí děti. U něho opěrný bod v představě dávno ztraceného domova a dětství“⁴. Právě psychologická témata se čím dál častěji stávala součástí Kachyňových a Procházkových filmů.

V dalším díle zpracovaném Ivo Novákem vytvořil postavu outsidera, který si musí hledat místo v drsném prostředí v okolí kladenských hutí poté, co ho rodina vyhostí až na samý okraj. Film se jmenoval Na laně. K dětské tematice se vrací už jen ojediněle. Ať už v roce 1968, kdy na nemocničním lůžku vzniká povídka Městem chodí Mikuláš, nebo ve scénáři ke dvěma dětským filmům: Už zase skáču přes kaluže (1970) a Páni kluci (1975). Oba filmy čerpají z námětu zahraničních autorů. Příběh prvního pochází z pera australského spisovatele A. Marshala a druhý je adaptací Dobrodružství Toma Sawyera. Oba dva zasadil do českého prostředí. V případě druhého byl po léta jako autor scénáře uváděn Vít Olmer. Autorství bylo Procházkovi přiřknuto až později. Své jméno Procházkovi propůjčil také Karel Zeman filmem Na kometě (1970).

Procházka a válka

„V roce třicet devět mi bylo deset. Dospělý desetiletý člověk byl i tenkrát z jakési zvrácené konzervativnosti počítán mezi děti. Začínala válka. Na náměstíčku trčely krabice z cizích černých pancéřů. Kolem obcházelo pár lidí. Možná byli zvědaví, jestli vozidla mají doopravdy brnění z lepenky. Přál jsem si, aby pršelo, aby se to poznalo. Cizí vojáci kouřili, mluvili mezi sebou, jejich němčina měla samé er. Hleděli na památnou věž, přeplácané svaté sousoší, hlavně však přeplněné obchody. Nikdo by s nimi neměl mluvit, napadlo mě. Aby viděli, že je tady nechceme.“⁵ Předchozí citát snad charakterizuje Procházkův již od dětství vypěstovaný antimilitaristický postoj. Ten se projevuje jak ve filmech Ať žije republika, tak také ve filmu Kočár do Vídně.

Prvním filmem dotýkajícím se válečné tematiky byl již Anděl blažené smrti, který v roce 1965 natočil režisér Štěpán Skalský. Pro film je typická autentická atmosféra a hlavně snaha rozkrýt problematiku vyšetřování nacistických zločinů. Otevírá se nám pohled do zákulisí kontrarozvědky, kde dva detektivové pátrají po nacistickém archivu, který je ukrytý kdesi pod náhrobkem na starém hřbitově. Film si kladl za cíl navázat na tehdy novou vznikající dokumentární formu. Snaha o autenticitu ani zajímavé herecké obsazení v čele s Radem Markovičem⁶ nepomohly filmu k závratnému uměleckému úspěchu. Zatímco ale na film Naděje přišlo tehdy 435 000 diváků, detektivku Anděl blažené smrti vidělo v kinech 635 000 lidí. Hudbu k filmu složil Zdeněk Liška, za kamerou stál Stanislav Milota⁷.

Naopak zcela zásadní vliv na českou filmovou tvorbu měl film Ať žije republika. Poněkud ironické vidění světa očima malého dítěte se dočkalo mnohých ohlasů domácí a zahraniční kritiky. Olin žije s otcem a matkou v malém městě. Píše se rok 1945, válka končí a osvobození je za dveřmi. Procházka se v tomto filmu pokusil zmapovat českou společnost na konci války, kdy dochází k závažným společenským proměnám. Film se uváděl také pod názvem Já, Julina a konec války. Kachyňa a Procházka zařadili do filmu okamžiky, kdy Olinův otec maluje na plot vápenný nápis „tyfus“, aby ho neotravovali ani Němci, ani osvobozující Rusové. Olin je od svého otce využíván k práci a nemá čas na kamarády. Těmi je odstrkován do pozadí (další postava outsidera). Olin tak nemá nikoho jiného než koně. Toho mu otec poručí odvézt do bezpečí. Prochází městem, koně mu ukradnou Němci a jemu se odkrývá nová skutečnost, kterou předtím neviděl. Příběh se odehrává v několika vrstvách, realita je prostoupena fantazií a vzpomínkami. I z tohoto pohledu patří film Ať žije republika k přelomovým. Znamená ústup od lineárního narativu a přechází k experimentálnímu psychologickému automatizmu, který je ovlivněn výtvarným uměním. Kamera zaznamenává obrazy zdevastovaného města a ve snech si hlavní hrdina například představuje, jak by se pomstil posmívajícím se klukům. Vrcholnou scénu vytváří pohled na zoufalého kolaboranta, kterého doženou k sebevraždě zfanatizovaní vesničané.

Film se původně promítal jako dvoudílný, přičemž, jak uvádí Jachnin, návštěvnost druhého dílu byla nižší. Karel Kachyňa charakterizoval film takto: „Je to příběh chlapce, který za tři dny konce války prožije – a to jak ve skutečnosti, tak v představách, snech a vzpomínkách, k nimž ho skutečnost silně provokuje – tolik událostí, že jeho znalost života se posune o obrovský kus dál. Instinktivně procítí hrůzu a nelidskost války, a konečně vítězství, které oslavují v jeho vesnici. Poznává za pár dní lidi v celé nahotě, jeho vzpomínky na ně se nyní uzavírají do pevného obrysu na základě toho, jak je vidí poslední den. Největší zklamání prožije u své matky, která pro něj byla vždy principem nevinnosti, krásy a až nadzemské čistoty.“⁸

Autor dost možná naráží na scénu, kdy se Olin vrací domů a vidí nakradený majetek svých rodičů.

„Léta letoucí jsem přešlapoval kolem tohoto příběhu,“ řekl Jan Procházka při premiéře dalšího významného filmu, Kočáru do Vídně. „Vzrušovala mě jeho výchozí situace. Tři lidé, ubiti válkou, jsou až k zalknutí naplněni vzájemnou nenávistí. Ale zabít strach znamená ve válce jedno: zabít. (…) Buďto zabiju, nebo budu zabit. Tento motor smrti je hlavním v každé válce. (…) Válka zabíjí hlavně nevinné, koho jiného. Němci budou říkat, že je to protiněmecký film, Češi, že je to film protičeský, partyzáni, že je protipartyzánský. Ale věřím, že kulturní divák pochopí nesnadnost cesty, kterou jsme se dali.“⁹

Kulturní divák nesnadnost cesty možná pochopil, jinak to ale bylo s vedením Československa. Procházka jen stěží vysvětloval prezidentu Novotnému, co se filmem myslelo a proč ho pustit do kin, když byl nejvyššími místy zakázán již během natáčení. Od diváků mu pak chodily i takovéto dopisy: „Pane Procházko, koupil jsem si lístek na film Kočár do Vídně a je mi líto čtyř vyhozených korun. Kde je, řekněte mi, ve filmu ten kočár. A co je to za blbost motat se pořád v lese. Myslím, že Vám luplo v bedně…“¹⁰

Naopak diváky karlovarského filmového festivalu snad upoutal příběh venkovské ženy, které za války zabili manžela a jež se rozhodne pomstít na dvou vojácích, kteří jí jednoho dne u prahu její světnice poručí zapřáhnout koně a jet s nimi neznámo kam. Ona to vnímá jako pokyn boží. Musí za každou cenu vykonat pomstu, sic bude pozdě. Josef Illík vytvořil množství pozoruhodných záběrů, které rámuje cesta lesem, kde se postupně objevuje několik dramatických motivů. At už je tvoří ustupující partyzáni, nebo žena se sekerou, která se nemůže rozmyslet, zda zabít, nebo nezabít. Je to ona, kdo má otěže jasně v rukou, na druhou stranu nebezpečí v neznámém prostředí čeká i na ni. Potupu si nakonec vyslouží všichni, trest, který snad netrestá konkrétní provinění, nakonec nemine nikoho. Je ale pomstou za vinu, kterou si v sobě nese každý, kdo.se s válečným stavem identifikuje uvnitř sebe sama. Závěr, v němž skupina partyzánů zavraždí posledního mladého vojáčka (Jaromír Hanzlík) a vdovu znásilní (Iva Janžurová), zanechal návštěvníky onoho festivalu strnulé. Diváky při pohledu na tento film musí mrazit dodnes. Dobovou kritiku nenechala spát otázka, kdo jsou vlastně oni partyzáni a proč si vybárají za oběť právě dva lidi, kteří proti nim snad ani nic nemají. Film je obrazem války v obecném slova smyslu. Války, která prostě přináší nebezpečí a někdy i smrt, která se zjeví z ničeho nic.

Sérii filmů z války doplňuje ještě freska pod režijním vedením Ivo Nováka Maratón s Janou Brejchovou a Jaromírem Hanzlíkem v hlavní roli.

Procházkova další významná tvorba

Po Kočáru do Vídně přišel na řadu další významný scénář, Noc nevěsty. Vznikl na motivy novely Svatá noc. Film ukazuje dva protipóly, které můžeme označit za extrémy. Proti sobě tu stojí postava budovatele Picina, který chce proces znárodňování a kolektivizace dotáhnout do zdárného konce a násilím odvádí zhrzeným vesničanům dobytek. Proti němu se staví mladá hrdinka, jeptiška z polorozbořeného kláštera, jejíž otec právě zastřelil svůj dobytek, jen aby ho nemusel odevzdat. Slečna, jak je tato postava ironicky nazývána, se po zrušení kláštera živí jako dojička, avšak ze své víry se nevzdala ničeho, ba naopak. V prostředí plném zmatků a ponížení její víra přeroste až k fanatismu. Jejímu náboženskému šílenství předchází neskonalá touha oddat se Ježíši Kristu, která ovšem nabývá nepochopitelných rozměrů. Žena se domáhá na faráři, aby sloužil půlnoční mši, on však nechce svolit s odůvodněním, že mše se obvykle slouží ráno a v kostele nefunguje topení. Ačkoliv je Štědrý den, zavírá se na faře a sleduje, co se bude dít. Dotyčná tak bere tento úděl do svých rukou staví se do čela skupiny věřících. Vesnicí prochází zfanatizovaný dav, který přejímá její názory na víru, její přesvědčení budí obdiv. V mrazu burcuje další sedláky a selky provoláváním slávy k Bohu. Tento střet je ve skutečnosti střetem materialismu s vyššími idejemi, jakými jsou víra, láska a naděje. Farář se nakonec odhodlá sloužit mši, ale zfanatizovaná jeptiška do ní aktivně zasahuje, čímž se dostává do střetu s farářem. Tento konflikt však není konečný. Film vrcholí střetem ozbrojených milicí s davem věřících, který se neobejde bez obětí. V roli jeptišky se představila Jana Brejchová. Film tehdy upoutal především výrazně kontrastními černobílými obrazy Josefa Illíka, které byly později promítány na širokoúhlé plátno.

Za scénář dostal Jan Procházka v roce 1967 cenu Ústředního výboru svazu československých spisovatelů. Za necelý týden se ale odehrál IV. sjezd spisovatelů, na němž se do konfliktu dostali literární představitelé inteligence s politickou mocí. 28. června vystoupil Václav Havel, který jménem přítomných přednesl ostrou výtku proti interpelaci poslance Pružince na půdě Národního shromáždění. Ten protestoval proti odsouzení filmů generace české nové vlny. Sjezd skončil demonstrativním odchodem příslušníků politické moci. Procházka se tehdy pouze opatrně přikláněl na stranu spisovatelů. V závěru svého vystoupení na sjezdu spisovatelů deklaroval: „Jsme se všemi na světě, kteří bojují proti útlaku, perzekucím, proti jedu rasismu a jedu antisemitismu, proti šovinismu i omezenému nacionalismu. Stojíme na straně těch, kteří usilují o změnu našeho bolavého věku.“¹¹ Tyto revoluční snahy se samozřejmě nelíbily Ústřední publikační správě, a tak byly mnohé články Procházkovi zabaveny. Vrchol představoval článek, v němž oslavoval prezidenta Masaryka. Procházka tehdy napsal: „Hlásal čestné zásady a sám podle nich kupodivu i jednal. A při všem byl kupodivu i pedagogem a vychovatelem, neboť věděl, že vést jakýkoliv národ znamená nepřetržitě vést jakýkoliv zápas s jeho špatnými vlastnostmi. Zdůrazňoval, že úspěch každého díla je závislý na charakteru těch, kteří jej uskutečňují. (…) Získával stoupence, aniž komukoliv nadbíhal, aniž komukoliv hrozil (…) V Čechách už dlouhou dobu glorifikujeme a kamenujeme zručně a bez dlouhých cavyků. A přečasto zapomínáme, že lež, nebo historická pravda, jakmile ji připustíme, se pak donekonečna vleče jako početní chyba v dlouhém matematickém příkladu.“¹²

Sám byl v posledních letech sledován STB, byly mu nainstalovány štěnice do bytu, sledovali i jeho rodinu. To se dost možná promítlo i ve filmu Ucho (1968), který se dostal do trezoru dřív než do kin. Kachyňa s Procházkou tu nastínili alegorickou vizi společnosti, která je zmítána strachem z toho, co se bude dít. Většina filmu se odehrává ve vile politika (Radoslav Brzobohatý), který je konfrontován svou ženou (Jiřina Bohdalová). Čekání na to, co se bude dít po bouřlivém nočním zasedání, vzájemné obviňování, rvačka a usmíření, k tomu všemu dochází poté, co si muž uvědomí, jak viklavé je jeho vládní postavení stejně jako manželské pouto, které narušuje nejen nedostatek času, ale i neustálé sledování. Poukazuje se tu také na malou vzdělanost lidí ve vládnoucích vrstvách. Film se dostal do kin až po roce 1990 a byl poslední spoluprací dua Kachyňa-Procházka¹³.

Jan Procházka byl v posledních měsících svého života upoután na nemocničním lůžku. To se snad promítlo i na jednom z posledních, avšak nejzajímavějším projektu Jana Procházky. Směšný pán v hlavní roli s Vladimírem Šmeralem je příběhem stárnoucího vědce, který po operaci srdce tráví dny na nemocničním lůžku. S tímto údělem se ale nechce smířit. Ve stavech horečky často uniká do fantazií. Tráví dny na chodbě a dívá se na jednu z protějších střech, kde lítají holubi a jedna z dívek věší prádlo. Jednoho dne ale prádlo dlouho nikdo nesbírá a vědec tušící tragédii se ji vydá hledat do centra města. Zachrání jí sice život, sám přitom ale nachází smrt.

V roce 1993 jsou Českou televizí zfilmovány ještě další filmy: Kráva a Městem chodí Mikuláš. Oba vznikly podle scénáře Jana Procházky. Městem chodí Mikuláš je příběh malého chlapce, který tráví mikulášský večer v nemocnici, kde se odehrává ještě mnoho konfliktů mezi personálem a pacienty. Každá z postav má svůj problém. Největší má ale malý chlapec, který slíbil jedné své spolupacientce přivést do nemocnice Mikuláše. Stále ale naráží na pedantickou vrchní sestru. Jediné pochopení nalézá u doktora, kterého hraje Josef Abrahám.

Film Kráva nás pro změnu zavádí na počátek dvacátého století, kdy na vesnici stále žijí lidé, pro něž je sepětí s přírodou jediným zdrojem obživy. Film zaujal kritiku po celém světě. Získal ocenění na Mezinárodním filmovém festivale ve Štrasburku a na Finále Plzeň 2004. Hlavní roli manželů ztvárnili Radek Holub a Alena Mihulová.

Film vypráví příběh Adama, který je od dětství fixován na svoji matku. Ta kdysi žila bohémským životem a na svého syna měla jen málo času. Ten musel brzy pracovat, aby se uživil. V dospělosti Adam matce odpouští, ale pocity uzavřenosti si v sobě nese stále. Musí pečovat o těžce nemocnou matku, a aby se uživil, musí také prodat krávu, jediný zdroj stálé a pravidelné obživy. Jednoho dne se před jeho dveřmi objevuje mladá Róza, která touží najít spřízněnou duši, avšak její šance u Adama jsou zpočátku minimální. Je uzavřen ve svém světě a smysl života nachází v sepjetí s přírodou. Nakonec si ti dva ale přeci jen najdou cestu k sobě… Oba filmy vznikly ve studiu Mirage ve spolupráci s Českou televizí a režíroval je Karel Kachyňa.

V tomto článku nebyly připomenuty všechny scénáře Jana Procházky. Pozornost jsem věnoval pouze těm zásadním. Z Procházkových 36 scénářů vznikala pozoruhodná a rozmanitá díla. Cílem bylo věnovat se několika hlavnímokruhům a upozornit tak na témata, jimž se Jan Procházka věnoval. Když v roce 1969 vyšla Politika pro každého, kniha studií Jana Procházky, byl její náklad po několika týdnech Ústřední publikační správou zastaven a na mnohé čtenáře se už se nedostalo. Studie Borise Jachnina byla vydána na počátku roku 1990 v nákladu 3000 výtisků, avšak dodnes je spíše sběratelským kouskem. Tento článek nechť je tedy připomenutím obrysů života a díla slavného spisovatele. Doufejme, že se k jeho filmům vrátíme v některém z příštích čísel podrobněji.

Použitá literatura:

Fila Miloš: Deziliuze. Film a doba č. 1\ 1967

Pacovský, Ludvík: Filmy z vesnice. Film a doba č. 7 1963, s. 500

Francl, Gustav: Hledání ztracených pravd. Film a doba 11\1967, s. 605

Procházka, Jan: Politika pro každého. Praha: Tezaurus, 1991

Jachnin, Boris: Jan Procházka. Praha: ČFÚ, 1990

 

Filmografie Jana Procházky

1957: To byla noc (r. Josef Mach, na DVD dosud nevyšlo)

1958: Hořká láska (r. Josef Mach, na DVD dosud nevyšlo)

Zatoulané dělo (r. Josef Mach, na DVD dosud nevyšlo)

1960: Lidé jako ty (r. Pavel Blumfield, na DVD dosud nevyšlo)

Valčík pro milion (r. Josef Mach), na DVD dosud nevyšlo)

1961 Pouta (r. Karel Kachyňa, na DVD dosud nevyšlo)

Trápení (r. Karel Kachyňa, na DVD dosud nevyšlo)

1962 Život bez kytary (r. Jiří Hanibal, na DVD dosud nevyšlo)

Závrať (r. Karel Kachyňa, na DVD dosud nevyšlo)

Černá dynastie (r. Štěpán Skalský, na DVD dosud nevyšlo)

Zelené obzory (r. Ivo Novák, na DVD dosud nevyšlo)

Komu tančí Havana? (r. Vladimír Čech, na DVD dosud nevyšlo)

1963 Naděje (r. Karel Kachyňa, na DVD dosud nevyšlo)

Na laně (r. Ivo Novák, na DVD dosud nevyšlo)

1964 Vysoká zeď (r. Karel Kachyňa, na DVD dosud nevyšlo)

Povídky o dětech (r. Milan Vošmik, na DVD dosud nevyšlo)

Kdy brečí muži (krátkometrážní, na DVD dosud nevyšlo)

1965 Anděl blažené smrti (r. Štěpán Skalský, na DVD dosud nevyšlo)

Ať žije republika (r. Karel Kachyňa, na DVD vydal Bontonfilm)

1966 Transit Carlsbasd (režie Zbyněk Brynych, na DVD dosud nevyšlo)

Kočár do Vídně (režie Karel Kachyňa, na DVD vydal Bontonfilm)

1967 Noc nevěsty (režie Karel Kachyňa, na DVD vydal Bontonfilm)

1968 Naše bláznivá rodina (režie Josef Valášek, na DVD dosud nevyšlo)

Vánoce s Alžbětou (režie Karel Kachyňa, na DVD dosud nevyšlo)

Maratón (režie Ivo Novák, na DVD dosud nevyšlo)

1969 Slasti otce vlasti (režie Karel Steklý, na DVD vydal Bontonfilm)

Směšný pán (režie Karel Kachyňa, na DVD dosud nevyšlo)

1970 Ucho (režie Karel Kachyňa, na DVD vydal Bontonfilm)

Už zase skáču přes kaluže (režie Karel Kachyňa, na DVD vydal Bontonfilm)

Na kometě (režie Karel Zeman, na DVD vydal Bontonfilm)

Svatby pana Voka (režie Karel Steklý, na DVD vydal Bontonfilm)

1975 Páni kluci (režie Věra Plívová Šimková, na DVD vydal Bontonfilm)

1983 Das Ohr (režie Pavel Kohout, rakouský televizní film)

1993 Městem chodí Mikuláš (režie Karel Kachyňa, na DVD distribuuje společnost Atypfilm)

1993 Kráva (režie Karel Kachyňa, na DVD vydala Česká televize)

 

 

 

1 Jachnin, Boris: Jan Procházka. Praha: ČFÚ, 1990, s. 34.

2 Pacovský, Ludvík: Filmy z vesnice. Film a doba č. 9, 1963, s. 500.

3 Procházka, Jan: Politika pro každého. Praha: Tezaurus 1991, s. 40.

4 Fiala, Miloš: Deziluze. Film a doba č. r. ????

5 Procházka, Jan: Politika pro každého. Praha: Tezaurus 1991, s. 11.

6 Hlavní představitel filmu Tři přání.

7 Markéta Lazarová.

8 Karel Kachyňa v rozhovoru pro Rudé právo. Přejato z článku: Fila Miloš: Deziluze. Film a doba, s. 30.

9 Procházka Jan: Politika pro každého, s. 102.

10 Jachnin, Boris. Jan Procházka, s. 20.

11 Politika pro každého, strana 163.

12 Jachnin, Boris: Jan Procházka. s. 24.