Když komiks vládne Americe

TÉMA – KOMIKS VE FILMU: Komiks a jeho adaptace – JIŘÍ G. RŮŽIČKA – 

V poslední době vládnou zejména americkým kinům filmy označované jako komiksové adaptace. Vystřídaly tak vlnu fantasy filmů, jejichž úspěch nastartoval Peter Jackson adaptací TolkienovaPána prstenů. Komiksových adaptací je tolik, že producenti pomalu nemají kde brát, a tak sahají i po superhrdinech, kteří dnes na komiksové scéně působí spíše nostalgicky, jako je tomu v případě Hulka nebo Iron Mana. Ostatně celý ten humbuk kolem komiksových adaptací je postavený na nostalgii, stejně jako úspěch superhrdinů v balení pro dospělé, jak ho nabízí autoři jako Frank Miller nebo Garth Ennis.

Médium a informace

Již první adaptace z jednoho média do druhého jistě přinesla debatu o tom, zda přenesená verze může být stejně kvalitní jako její předobraz. Když předěláváme knihu do divadelní hry nebo filmu, musíme počítat s určitou ztrátou informace. Předloha musí být zjednodušena, postavy nepodstatné pro základní zápletku vyškrtány, sáhodlouhé popisy nahrazeny plochým obrazem, který, i kdyby obsahoval vše, co autor popsal, nedokáže být adekvátně přesný. U filmového obrazu má divák možnost výběru, na co se soustředí, a tak si vybírá jen to podstatné – tedy to, co tvůrce zdůrazní. Teoretik médií Marshal McLuhan v knize Jak rozumět médiím napsal, že informace přenášená určitým médiem s tímto médiem souvisí víc, než jak to může na první pohled vypadat. Některá média jsou optimálnější pro přenos určitých informací více než jiná. Pokud někomu chceme popsat cestu z bodu A do bodu B, uděláme to spíše formou obrazu (mapy) než textem nebo divadelní hrou. Komiks jako kombinace obrazu a textu je však médiem, pro jehož komunikaci můžeme použít jak papír, tak i film. Stačí obraz rozpohybovat a přidat zvukovou stopu. Film je zkrátka ideálním médiem, které může komiks přenést v podobné formě jako papír. Vždyť i storyboard pro film má ke komiksu velmi blízko.

Prodat komiks/film

Přesto, jaký má adaptace smysl? Často pražádný. Například Brabcův film Máj má prý k literární klasice přivést nové čtenáře (nakladatelství Mladá fronta proto spolu s premiérou filmu nabídlo Máchovu báseň ilustrovanou fotografiemi z Brabcova filmu). Není však smyslem adaptace „povinné literatury“ spíše ulehčit studentům jejich práci a nabídnout jim klasiku ve formě, která je jim bližší a ulehčit jim tak práci? Smysl adaptace komiksu je však jiný. V době, kdy jsou média navzájem provázaná, působí totiž často jako reklama. Po uvedení filmové adaptace komiksu o Spidermanovi tak může jeho vydavatel očekávat zvýšený zájem o sešity s touto postavou. Nakladatelství předtím naopak poskytlo filmu čtenáře, kteří jsou zvědaví, jak bude film s jejich oblíbeným hrdinou vypadat.

Film podle komiksové knihy

Filmové adaptace komiksů můžeme rozdělit do dvou skupin. Jednak to jsou filmy natočené podle určitého uzavřeného díla, což je případ například snímků Z pekla, Liga výjimečných nebo V jako VendetaAlana Moorea, PersepolisMarjane Satrapiové a nakonec i Sin CityFranka Millera. V druhém případě jde o filmy, v nichž vystupuje postava z nějaké série, jako je Batman, Superman nebo Spiderman. Filmy z první skupiny jsou z velké části divácky neúspěšné, tedy pokud jde o přijetí ze strany komiksových fanoušků, kteří znají předlohu. Vadí jim, jak jejich oblíbení hrdinové vypadají, že je děj zjednodušený, často dokonce úplně překroucený, což je příklad filmů Z pekla nebo Liga výjimečných. Když se režisér naopak drží předlohy, nemá diváka čím překvapit, a on podruhé sleduje to, co již četl, tak jako v případě Persepolis nebo Sin City. Filmy podle uzavřených komiksových příkladů tudíž trpí stejnými neduhy jako adaptace románů. Pro někoho jsou příliš jiné a pro někoho zase příliš stejné.

Film podle komiksové série

Jiné je to v případě filmů natočených podle určité postavy. Tyto filmy jsou naopak u fanoušků oblíbené, o čemž svědčí jak trilogie o Spidermanovi, Supermanovi (ta ze 70.  let) nebo naposled Temný rytířChristophera Nolana. Tady se tvůrci nemusí tak těsně držet dějové linie, naopak vytvářejí svoji vlastní. Do rovnice dosadí hlavního hrdinu, některého z jeho protivníků, nezbytné přátele a především události nebo předměty, které k dané legendě patří. Komiksové fanoušky tyto snímky spojují. Mají pocit, že jen oni pochopili, že to, co hrdina právě řekl, se objevilo v sešitě číslo 168, že poznali předmět, který se ve filmu třeba jen mihne, ale v superhrdinské legendě mu patří pevné místo, a vědí, co se vyklube z postavy, která se ve filmu právě objevila. Zkrátka mají pocit jedinečnosti a své postřehy pak mohou sdílet na různých diskusních fórech nebo srazech (na podobném principu fungují i parodie). Navíc, když se tvůrcům film nepovede, nic se nestane. Dostane jen status něčeho, co nestojí za to, podobně jako určitá nepovedená čísla série, které ke každému superhrdinovi také patří. Film se tak pomyslně může zařadit mezi papírové komiksy jako jedno z dalších dobrodružství daného superhrdiny.

Film natočený podle komiksu, a to uzavřeného, nebo série, je však nakonec především filmem. Je na něj tedy nutné pohlížet jako na jedinečné umělecké dílo, které je kvalitní samo o sobě, anebo není. O tom, jak moc je podobné své předloze tak mohou debatovat laici nebo odborníci, na kvalitě toho kterého filmu to však už nic nezmění.

Autor je redaktorem A2 kulturního týdeníku.