O jedné koze

RECENZE: Kozí příběh − pověsti staré Prahy – ZUZANA DRTILOVÁ – 

Jan Tománek natočil film, který je bezpochyby v České republice unikátní. Vlastně je jedinečný i ve Střední Evropě. Bohužel pouze po technické stránce − je to první animovaný trojrozměrný snímek u nás, o tom není pochyb.

Režisér Jan Tománek má velmi obtížnou pozici, protože se svým filmem vstupuje na trh, který už je dlouho zavedený a funguje výborně. A aby toho nebylo málo, nabízí produkt, který vypadá úplně jinak než ty, na které jsme za dlouhá léta zvyklí a máme je rádi. Obal není tak hladký a lesklý a mašle je trochu nakřivo… Při srovnání s digitálními snímky jako je Shrek, Ratatouille nebo nejaktuálnější Vall-I je třeba si uvědomit, že Pixar natočil svůj první digitální snímek už v polovině osmdesátých let, takže má pár desítek let náskok. Kozí příběh proti výše zmíněným vypadá úplně jinak − není tak uhlazený a to, že jde o počítačovou animaci, je zjevné, film se to totiž nebojí přiznat. Proč ne. Je dobře, že český digitální film má svou svébytnou poetiku a vlastní styl, že se nesnaží kopírovat bohaté a zkušené příbuzné − to se cení. Záběry staré Prahy jsou působivé, poctivé a mají kouzlo, které ve filmu režisér chtěl.

Kozí příběh – pověsti staré Prahy zachycuje dva paralelní a vzájemně propojené příběhy. První linií je příběh chasníka Kuby, který se svou kozou přichází do stověžaté Prahy, protože se chce podílet na stavbě Karlova mostu − místo toho najde lásku v podobě dívky Mácy a získá práci řezbáře na Orloji. Druhou linii tvoří příběh chudého studenta Matěje, který trpí ústrky svých bohatých spolužáků a ve chvíli, kdy ho nařknou z toho, že zničil plány na stavbu Orloje a Mistr Hanuš se ho nezastane, rozhodne se pomstít − spolčí se s ďáblem, o kterém ví, že sídlí ve Faustově domě. Jak je vidět, jde o námět, který v sobě má obrovský potenciál – dějový i výtvarný.

Problém filmu není ve stylu, ale v obsahu. V práci se scénářem a s fabulí – ve výstavbě příběhu, v bezradnosti a špatném řešení některých motivů, které nechává tvůrce vyšumět do ztracena, například motiv nepotrestaného zla v postavě Matěje. To, že Matěj nechal oslepit Mistra Hanuše (napsal anonymní dopis konšelům) a nenese za to žádné následky, je dost podezřelé. (Argument, že v životě zlo také často nedojde odplaty, se zdráhám přijmout, protože se mi zdá alibistický… Může to sice být můj subjektivní, konzervativní pohled, ale spíš než jako záměr mi to připadá jako nedbalost režiséra nebo neschopnost motiv vyřešit a dotáhnout ho do konce.) Jak to, že si pro Matěje ďábel nedojde? Vždyť podepsal smlouvu!Převezl Matěj peklo prostě tím, že z Faustova domu odešel? Škoda, že tohle nevěděl Faust, mohl si svou duši nechat a nezničit si střechu.

Nevyrovnaná je také práce se střihem – některé scény jsou přehnaně dlouhé, zbytečně monumentální a nechávají diváka si pohled na ně vychutnat – až moc. Mají retardační charakter, takže nefungují v rámci děje. Někdy dokonce působí dojmem, že jde spíš o to, aby si divák užil dokonale vyrobenou technickou hříčku a ne dobrý film.

Problém je taky v humoru, který moc „tlačí na pilu“. Je prvoplánový, někdy až primitivní (snaha o verbální gag„nejsou hřebíky“moc nevyšla) nebo zbytečně vulgární, takže občas vám zmrazí úsměv na rtech či vyklene obočí někam těsně pod vlasovou linii (co že to spolu dělají ti vězeňští strážní? Jeden měl spuštěné kalhoty, takže děti, zavřít oči!). Také scéna, ve které Máca Kubovi slíbí pohádku na dobrou noc, je špatně odhadnutá. Pohádka spočívá v tom, že Kuba hledí do okna, ve kterém se svléká Mácin stín. Na tom nic není nic špatného, ale vizuální zachycení Kuby, který na výjev hledí s vyplazeným jazykem vám možná připomene eroticky laděné vtipy z časopisu Trnky Brnky. Taková stylizace a zbytečná explicitnost jsou pro tento žánr příliš vykřičené a diváka spíš urazí, než aby pobavily. I když má jít o nadsázku pro dospělé, vyznívá to jako obyčejný nevkus. Na druhé straně jsou zase místa, která humor vyžadují, ale bohužel v nich absentuje. Například komický potenciál, který je ukryt v postavě žárlivé kozy je využitý jen velmi málo, vlastně skoro vůbec. Koza působí dojmem, že byla původně jako komická koncipovaná. Co by se také dalo od kozy zamilované do svého pána čekat jiného? Jenže divák se ničeho nedočká. Koza občas něco prohodí, ale zdá se, že mluví jen proto, aby mluvila. Její „žárlivé oko“, mimika a některé reakce trochu připomínají „žárlivé oko“oslíka ze Shreka, což je trochu podezřelé, ale zdaleka ne stejně vtipné.

Máce bylo vyčítáno obrovské poprsí. Osobně bych proti poprsí nebyla, ať je jakkoli obrovské. Kdyby ovšem neztělesňovalo to, co Máca představuje − primitivní objekt sexuální vášně chasníka Kuby (a nejen jeho). I přes bujné vnady je Máca plochý objekt, který nemluví, jen natřásá své obrovské prsy, které klidně ohnou kovový hřeb, a upejpavě se hihňá. Za celý film řekne Máca maximálně jednu větu.

Téma Kozího příběh mělo velké možnosti − pověsti nabízí jednoduché, ale ryzí příběhy s jasně definovaným zlem a dobrem, atmosféra staré Prahy je pro animovaný 3D film materiál ideální. A i když je výtvarná stylizace filmu zajímavá a nová, je to pořád málo. Kde není dobrý scénář, není, zdá se, ani dobrý film.