Renesance temného rytíře

Mnoho diváků považuje komiksové filmy za určitý druh „pokleslé“ zábavy, přesto dokázal Temný rytíř přesvědčit o tom, kam až lze posunut hranice tohoto žánru. Další film z batmanovské série je výrazně dospělejší než jeho předchůdci, dokáže obstát jak v dramatických, tak intimních pasážích, aniž by se nechal vléci setrvačností úspěchu předchozího filmu. 

Jen málokterá filmová série je charakteristická stylovou a vyprávěcí proměnlivostí jako filmy o Batmanovi. Zatímco Burtonův odkaz (Batman, Batman se vrací) spočívá především v příkře stylizované poetice, goticky temném nádechu, Joel Schumacher pojal své dva příspěvky k sérii (Batman navždy, Batman a Robin) jako excentrickou, barokně opulentní, avšak přesto poněkud vyprázdněnou a v zásadě neinvenční podívanou. Zcela jiným směrem se vydal Christopher Nolan, pravděpodobně nejsofistikovanější z řady těchto tvůrců, který se zaměřil spíše na psychologickou věrohodnost jednotlivých charakterů a snažil se přitom více oprostit od komiksové nadsazenosti.

Proměny, jimiž řada prošla, pochopitelně souvisejí s dobou, konkrétně s vnímáním komiksového, velmi specifického žánru. Samozřejmě se změnily nároky diváka, kterému přestalo imponovat jednoznačné rozložení sil, respektive přímočará heroičnost a důraz na akční linii snímku. Snaha odpoutat se od žánrových klišé je nejvíce zřejmá v Nolanových filmech. Jejich struktura je mnohem komplikovanější, vztahy mezi postavami i pojetí dobra a zla pak méně triviální. Samotný Batman není prvoplánově kladný hrdina, ale stále více frustrovaný muž, pro něhož se znak Batmana stává v podstatě prokletím. V Temném rytířiNolan rozvinul i myšlenku, že právě přítomnost tohoto „symbolu dobra a spravedlnosti“ láká do Gotham City zločince a podivuhodná individua, která chtějí poznat maskovaného hrdinu a změřit s ním síly.

Temný rytíř je pozoruhodný i tím, že v podstatě překlápí žánr komiksového filmu a daleko více využívá prvků a postupů thrilleru. Zatímco jeho předchůdci vsázeli spíše na lineární, až průzračně organizovaný styl vyprávění (přerod konkrétní postavy v nepřítele, osvětlení jeho motivací, přímý konflikt s Batmanem), Temný rytíř se těmto schématům více méně vyhýbá a přichází s řadou inovací. Divák nemá povědomí o minulosti některých záporných hrdinů, což platí především o postavě Jokera, která se objevila odnikud, navíc neustále lže o své minulosti a fyzickém přerodu ve zjizveného klauna.

Pozoruhodný je i způsob vyprávění, jehož podstatou je neustálý běh několika paralelních linií. Právě „paralelismus“ odkazuje nejvíce k žánru thrilleru, respektive kriminálnímu filmu – Nolan koneckonců přiznává inspiraci Nelítostným soubojem režiséra Michaela Manna. Princip křížového střihu (střetnutí dvou samostatně plynoucích linií) je patrný už v úvodní scéně přepadení banky, kdy divák sleduje akci jednotlivých zločineckých skupin, z nichž nakonec přežije pouze Joker a odváží si veškerý lup sám. I další paralelní linie (záchrana Harveyho Denta a Rachel, Jokerovo vyvražďování nepohodlných politiků apod.) mají logické, velmi sofistikovaně zinscenované vyústění. Epičnost a komplexnost Temného rytíře je vskutku nebývalá.

Je paradoxní, i když poměrně nepřekvapivé, že zajímavější než postava Batmana bývají jeho protivníci. Předzvěstí se v tomto ohledu stal Joker v podání Jacka Nicholsona. Zatímco Michael Keaton v roli netopýřího muže „pouze“ naplňoval obecnou představu o odhodlaném hrdinovi, Nicholson dokázal zejména velmi plasticky pracovat s různými odstíny Jokerovy povahy. S podobně groteskní stylizací a excentričností pracoval i Danny DeVito, představitel Tučňáka v pokračování Batman se vrací. Toto „klišé“ celé série v podstatě vyvrátil až Christopher Nolan, který se ve snímku Batman začíná více drobnokresebně zaměřil právě na postavu Bruce Wayna a pokusil se z něj udělat životnější postavu, než jak tomu bylo v předchozích filmech. Částečně mu v tom pomohlo i to, že se z Batmana stává fanatický, pomstou posedlý hrdina, jehož neortodoxní zacházení s padouchy se v mnoha ohledech neliší od toho, které aplikují jeho protivníci. V rámci psychologizace postav se Nolan opřel o několik zajímavých témat. Jedná se především o motivy strachů a nejrůznějších fóbií. Ty jsou slabinou téměř každého člověka, čehož zneužívá záporná postava, psychiatr Dr. Crane, který pomocí nervových látek přivádí svou oběť až na hranici šílenství. Překonání určité fobie je i jeden z vysvětlujících prvků batmanovské mytologie. Bruce Wayne se stává okřídleným mstitelem právě kvůli vlastnímu strachu z netopýrů. Jeho maska tak v podstatě symbolizuje i strach, který by měli pociťovat všichni jeho nepřátelé. Zatímco pro Tima Burtona byl Batman pouze jednou z mnoha součástí jinak velmi bizarního světa, Joel Schumacher předvedl tutéž postavu jako plochou celebritu. Teprve Christopher Nolan – v rámci svého realisticky zacíleného pohledu na komiksový fenomén – se rozhodl vytvořit vskutku komplexní charakter, což legitimizoval i řadou změn a oproštění se od předchozích filmů, ale i tradiční komiksové předlohy.

Výrazné odlišnosti jednotlivých filmů jsou na první pohled patrné i v rozdílnosti formálních přístupů. Je bezesporu, že vizuálně nejpůsobivěji vyznívají především Burtonovy příspěvky. Po vzoru Blade Runnera se Burton odhodlal k postmoderní variaci moderního světa s retro prvky, které odkazují na dobu vzniku původního komiksu. Futuristické vynálezy se tak prolínají s kostýmy a rekvizitami, které jakoby náležely do 30. a 40. let minulého století. V souladu s poetikou sobě vlastní doplnil Burton příběh o řadu excentrických postav, černý humor a celkově pochmurnou atmosféru. Podobně temnou náladu si udržely i Nolanovy snímky, i když se tak děje na základě zcela jiného přístupu. Temná poetika zde není vyjádřena skrze filmové obrazy, ale spíše prostřednictvím postav, jejich morálky a neudržitelné anarchie, kterou rozpoutávají – ideálním příkladem je Temný rytíř, kde je ústy Jokera dobro pouhým projevem naivity. Režisér zasadil děj do reálnějšího prostředí, Burtonovy gotické chrámy vystřídalo sklo a beton. Gotham City tak začalo stále více připomínat skutečná místa a stalo se divákovi povědomější, tudíž se i zločinci v tomto světě stále více podobají současným teroristům, jejichž cílem je zavést do určitého řádu strach a chaos.

Samostatnou kapitolou pak zůstávají filmy Batman navždy a Batman a Robin, které se pod režií Joela Schumachera staly poněkud nekontrolovatelnou přehlídkou okázalosti a významové prázdnoty. Schumacher se pokusil dodat filmům palčivější komiksový výraz, z čehož vzešla veskrze hýřivá barevnost, bezbřehá dekadence a kýč. Kultovní postava a její mytologie se najednou musely potýkat s rozmělňováním a falešností. Nolanův návrat k tíživé ponurosti a melancholii pak byl patrně jedinou možností, jak znovu oživit mýtus netopýřího hrdiny a navrátit mu skutečný lesk a popularitu.