Spojování nespojitelného

Jak jste se dostal k produkování filmů Karla Vachka? Co vás k tomu přimělo?

U Karla Vachka jsem studoval na FAMU. Jednou říkal, že nemá producenta pro svůj chystaný film. Tak jsem mu nabídl pomoc.

Filmy jsem totiž začal natáčet už před studiem na FAMU. Jako student žurnalistiky jsem se v České televizi seznámil s jejím zlínským zpravodajem a nedlouho poté studentem FAMU Robertem Sedláčkem. Jednou jsem mu vyprávěl o svém spolužákovi, který s kamarády natáčí na video neonacisty hajlující na koncertech. Bylo to v polovině 90. let, kdy už sice holé lebky nepochodovaly tak často ulicemi jako o pár let dříve, ale média se o ně zdaleka nezajímala jako dnes. Robertovi se téma líbilo a já chtěl místo honoráře za námět, abych mu směl s filmem pomoci. Tak začala naše velmi intenzivní spolupráce, v jejímž průběhu jsem si zkusil sám režírovat, a nakonec se přihlásil i na FAMU.

Když jsme dostali první grant od Fondu kinematografie, tak jsem se stal „producentem“. Stanovy grantové komise totiž nařizovaly, že musíme mít produkční firmu. Znali jsme jen ty velké, které by o nás pravděpodobně neměly zájem. Navíc jsme se oprávněně obávali, že by nás to taky něco stálo… Pan Fryš, dobrá duše tehdejšího sekretariátu grantové komise, mi poradil, jaký nahlásit na úřadě předmět živnosti a bylo to…

O pár let později vstoupil do mého života Karel Vachek. Na nový film měl grant, tak jsem mu řekl, že grantové peníze utrácet umím. Pár měsíců se neozval, ale když mu před Vánoci hrozilo, že po Novém roce o grant přijde, vzpomněl si na mě a mně to udělalo velkou radost.

Ve stejné době odjel Robert Sedláček do komunity bývalých drogově závislých a napsal mi, že píše scénář hraného filmu. Tak se ze mě stále více stával producent bez uvozovek…

Jaký je váš vztah k tvorbě Karla Vachka? V čem spatřujete výjimečnost jeho snímků? Čím jsou pro Vás přínosné?

Americká „vachkoložka“ Alice Lovejoy říká, že jeho filmy jsou „life changing experience“, tj. zkušenost, která mění lidský život. Jsem živým důkazem tohoto tvrzení.

Jeho filmy mě hlavně hodně baví. Baví mě spojování nespojitelného. Cítím se svobodnější v nových kontextech, které svým viděním světa vytváří.

Nejen setkání s filmy, ale i s Vachkem samotným mi změnilo život. Poprvé jsem s ním mluvil, když jsem mu před přijímačkami pustil svůj film o Klementu Gottwaldovi. „Moje matka se musela učit pod lampou a kolektivizace přinesla vesnici i mnoho dobrého,“ sdělil po projekci. Půl hodiny jsem potom seděl v autě před jeho domem a myslel si, že jsme se asi dívali každý na jiný film. V konfrontaci s Vachkem se můžete dostat s vlastní látkou do jakéhosi bodu nula, ze kterého na celou věc můžete nahlížet svobodněji.

Produkuji teď film studentce FAMU Rozálii Kohoutové. Snažím se pomoci i s dramaturgickými radami. Když jsem zjistil, že jsem se na nich shodl s kolegy Pavlem Markem a Janem Gogolou mladším, tak mi to sice udělalo radost, ale řekl jsem si, že je nejvyšší čas zajít s Rozálií za Vachkem.

Jak se shánějí finance na film tak nonkonformního tvůrce jako je Vachek?

V kontextu českého filmového umění financování Vachka není ničím výjimečným. Finanční návratnost se blíží nule i u daleko „konformnějších“ tvůrců, a tak jsme všichni závislí na státní podpoře a přízni veřejnoprávní televize. Vachka nakonec vždycky obě instituce podpoří, a tak můžeme točit. I když možná trochu skromněji. Na druhé straně na 35 mm film, takže v téhle věci jsme i docela rozmazlení.

Jiné způsoby financování, kromě tradičních slev postprodukčních studií, které se někdy vyměňují za koprodukční podíl, jsem zatím neobjevil. „Product placement“ je jednak zakázaný a za druhé v případě Vachka trochu nepoužitelný. Ve filmu Bohemia Docta jsou na večírku v kavárně Slávia hostesky se šerpami s logy telefonního operátora. Vždycky se té scéně musím smát. Z ironického způsobu, jak je záběr natočený a ve filmu použitý, je zřejmé, že zájmy režiséra jsou zde v přímém rozporu se zájmy marketingového stratéga. A nejen tady. Chceme-li filmem myslet, činit lidi svobodnějšími, bavit je vlastním myšlením, těžko jim můžeme zároveň nutit nějakou marketingovou strategii.

S novým projektem se ale snažím sehnat peníze i v zahraničí. Jednám s polským, francouzským a slovenským koproducentem. Pokud budeme aspoň tři, zkusíme bruselské fondy. A taky chci zkusit najít nějakého mecenáše. Pan Vachek je oblíbený mezi surrealisty. Ve výtvarném umění obecně mecenášství myslím funguje, tak se ho chci pokusit rozšířit i na film.

Můžete o  projektu, zatím nazvaném Tmář a jeho rod, něco prozradit? O čem a jaký film by to měl být?

Prozradil bych rád, ale je to dost obtížné. Pan Vachek pracuje s momentální inspirací, a tak do poslední chvíle neví ani on, co vlastně natáčí. Má vždy jen takový rámec. Tím rámcem jsou tentokrát záhady a „záhadologie“, jako je například UFO či různá zjevení.

Díky vaší producentské iniciativě je nyní dostupná kompletní tvorba Karla Vachka na nosičích DVD. Vachek je asi jediným tvůrcem své generace, jehož veškerá díla jsou takto zpracována a dostupná. Co bylo na této práci nejobtížnější? Opatřit finance na přepis, nebo technické zpracování samotné? Nejdelší Vachkův film má něco přes 250 minut.

Jako jeho současnému producentovi se mi hodí mít celou filmografii na kvalitních DVD. Uvedení jeho nového filmu chtějí často festivaly kombinovat s nějakou retrospektivou. Takže hlavní byl asi nápad. Fond kinematografie mezitím dostal větší sumu peněz k rozdělení a  přesvědčit jeho radu o kvalitě filmů již vzniklých a osvědčených zase není tak těžké.

Přepisovali jsme znovu z filmu jen snímky ze šedesátých let a Nový Hyperion. Ty ostatní už díky České televizi, kde se vysílaly, měly kvalitní elektronickou verzi. Nejtěžší asi bylo vměstnat na jedno DVD celé filmy a nesnižovat příliš kvalitu obrazu.

Kolega Richard Němec zase chystá kompletního Špátu. Grant jsme získali současně, já mám ale s Vachkem tu výhodu, že jeho filmografie nemá zase tak mnoho položek, takže jsem byl dříve hotov…

Teď už ale žijeme úplně něčím jiným: získali jsme grant na financování Vachkových retrospektiv v zahraničí! Příští rok se chceme zaměřit na USA a Polsko. Ve Spojených státech by navíc měla kompletní kolekce DVD vyjít v tamní vysílací normě. DVD se samozřejmě budou distribuovat i v Polsku.

Samozřejmou přílohou disku jsou cizojazyčné titulky. Nyní plánujete, jak jste prozradil, retrospektivy mimo Česko. Máte přehled, jak jsou Vachkovy filmy přijímány v zahraničí?

Vlastně jsem už tak trochu odpověděl v minulé otázce. Vachkovy filmy mají své publikum v zahraničí, jen ho musíme poměrně složitě hledat. Vachek na rozdíl třeba od Švankmajera na dvacet let úplně vypadl ze hry, takže se obtížně navazují přerušené kontakty. Navíc je jeho tvorba přece jen poněkud méně stravitelná.

Velice mne v této souvislosti zklamaly filmové festivaly. Myslím ty, které se zaměřují na filmové umění. Od těch ostatních jsem mnoho neočekával. Jsou to pro mne první zkušenosti, které v téhle oblasti získávám, ale přijde mi, že je to také svět tak trochu sám pro sebe, se svými hvězdami a „blockbustery“. Jen se před všechno přidává slovíčko „art“. Příznačný je termín „artový mainstream“, Vachek tam moc neletí. Vyžaduje soustředění… I když tak jako všude i tady jsou důležité kontakty. A ty já teprve buduji.

Vydal jsem se ale spíše cestou retrospektiv a specializovaných institucí, jako je český Národní filmový archiv, se kterým jsme spolupracovali na vydávání DVD edice. V Americe navíc často podobně fungují i galerie, například prestižní Museum of Modern Art v New Yorku, kde už Vachkovy filmy promítali. Teď jednáme s Pacific Film Archive, který působí v rámci univerzity v kalifornském Berkeley.

Kde jsou DVD k sehnání a obsahují nějaké bonusové materiály?

V některých vybraných obchodech jako je třeba pražský obchod Polí pět pana Jindráka. Většinou se jedná o knihkupectví, asi mají k Vachkovým filmovým románům blíže. Dále na vybraných internetových serverech.

Taky je lze objednat na čísle 222212041 nebo na internetových stránkách www.karelvachek.cz. Tyhle stránky bych taky moc rád představil. Chceme na téhle adrese vybudovat co nejširší databázi týkající se Vachkovy tvorby. Vše vzniká za pochodu, takže je to zatím polovičaté, ale už teď je tam informací o Vachkovi více než kdekoliv jinde na internetu. Třeba tam ke všem filmům máme ukázky a trailery a taky fotografie. Momentálně hledáme nějakého studenta, který by měl zájem nám se stránkami pomáhat. Byla by to práce spíše dobrovolnická, financí mnoho nemáme, ale určitě by to pro potenciálního zájemce byla dobrá zkušenost s filmovým provozem.

Bonusy kromě základních informací o režisérovi na DVD se čtyřmi porevolučními filmy nejsou. Ke čtyřhodinovým filmům se prostě nevešly. Na DVD s filmy ze šedesátých let je naopak velice zajímavý bonus: Vachkův školní film Malíř Kamil Lhoták. Poetika tohoto krátkého snímku se velice liší od ostatní Vachkovy tvorby.

Jakýmsi „bonusem“ nynějšího vydání tetralogie Malý kapitalista je monografie Karel Vachek etc. od Martina Švomy. Je to první ucelené dílo mapující Vachkovu tvorbu.

Kniha i DVD měly vyjít společně už v květnu. Za to příšerné zdržení se velice omlouváme. Já i vydavatelé knihy. Na omluvu budiž řečeno, že v případě DVD nás zaskočily některé technické problémy způsobené právě stopáží filmů. Zvuk, který se čistil a upravoval, se například v jednom případě po sesynchronizování rozešel s obrazem o několik frejmů, tedy filmových okýnek. A hledat důvod v tak obrovské ploše dalo fušku.

Nejpozději v září by se měla začít prodávat kniha i DVD. I knihu půjde objednat přes zmíněnou adresu www.karelvachek.cz. Její vydání i vydání DVD edice oslavíme v říjnu  na festivalu v Jihlavě.

Můžete prozradit, s jakým ohlasem se vydaná DVD doposud setkala na českém trhu? Pravděpodobně prodej stěží může přinést zisk tak, aby pokryl veškeré náklady, máte vy osobně nějakou vytouženou hranici, které by se měl počet prodaných disků dotknout?

Výnos z prodeje pro nás není podstatný. Myslím, že by neuživil ani prodavače, natož vydavatele… Prodáváme desítky, maximálně stovky kusů. Nejsme v nabídce žádných velkých prodejních sítí, na druhou stranu tyhle tituly mají trvalou hodnotu a budou se prodávat stále.

Rád bych jednou prodal celý náklad, tj. 500 ks od každého titulu, abychom se zas vlezli do kanceláře… Ne, vážně, rád bych prodal veškeré zásoby a vydělal na dotisk…

Produkoval jste i hraný debut dokumentaristy Roberta Sedláčka Pravidla lži, který sklidil úspěch u kritiky, ale v jednom rozhovoru s režisérem Sedláčkem jsem četl, že jste čekali poněkud vyšší návštěvnost. Jakou zkušenost vám přineslo produkování celovečerního hraného filmu?

Návštěvností byl paradoxně více zklamaný režisér Sedláček než já jako producent. Asi je to dáno zkušeností s Vachkem. Mám stále větší pocit, že chceme-li dělat něco opravdu důsledně, ať už v estetickém či filozofickém slova smyslu, musíme se smířit s tím, že ohlas naší práce nebude příliš veliký.

Práce na hraném filmu mi přinesla především zkušenost s herci. Jsou to zvláštní lidská stvoření, která dokážou naplnit vaše vize. Zároveň jsou to dobří a vtipní společníci. Stojí ale dost peněz! A to i přes to, že se jim líbil Robertův scénář a dali nám opravdu velkorysé ceny.

Druhá zkušenost je právě s naplňováním těch vizí. Hraný film dává režisérovi opravdu velkou příležitost, aby zhmotnil svoje představy. Dává mu moc. Zase se kolem toho ale motá moc lidí a stojí to moc peněz, takže tam není taková svoboda jako u dokumentu. Svoboda a moc, to jsou myslím dva póly filmování. Po Pravidlech lži už je mi jasnější, co si za oběma představit.

Budete ve spolupráci s Robertem Sedláčkem pokračovat?

S kolegou Sedláčkem spolupracujeme neustále. Jsme spoluvlastníky firmy, takže Sedláček je spolu se mnou také producentem filmů Karla Vachka a dalších mých projektů. Taky spolu děláme na věcech, které nás živí, což je především televizní publicistika. Z poslední doby jsou to například cykly Živé srdce Evropy či Štíty království českého.

Taky mám v šuplíku jeho scénář Návrat andělů. Je to taková roadmovie o dvou schizofrenicích, kteří přestanou brát léky… Zatím je to ale u ledu, protože scénář před časem nepodpořil Fond kinematografie ani televize, a my jsme tak trochu uražení na dotyčné instituce a oba jsme začali žít každý něčím jiným… Ovšem všechny naše ostatní věci Fond nebo televize nějak podporují, takže jsme uražení jen na oko…

Sám jste autorem několika dokumentárních snímků (Krejča za branou, Papírový atentát). Pracujete na něčem novém? Neláká vás stejně jako kolegu Sedláčka hraný film?

Momentálně dotáčím a stříhám portrét spisovatele Pavla Kohouta, který je založený na oslavách jeho osmdesátých narozenin a hlavně na nastudování divadelního představení, které pro tuto příležitost režíroval J. A. Pitínský. Myslím, že se to bude jmenovat prostě Pitínský režíruje Kohouta. Spoluautorem filmu je takový nastupující spiritus agens brněnského divadla a televize, vydavatel a dramaturg Petr Minařík. Jsem rád, že jsem ho díky tomuto filmu poznal.

Hraný film mě láká, i když (zatím) ne jako režiséra. Spolu s Petrem Fischerem, který byl spoluautorem Papírového atentátu, píšeme scénář dokudramatu o kauze Jiří Čunek. Dokudrama je specifický žánr, který rozvíjejí hlavně britské veřejnoprávní televize. Je to hraný film se vším všudy, jen jsou u něj daná přísná pravidla, jak lze pracovat s realitou. Jednoduše řečeno by vše mělo mít prokazatelný základ v rešerších. Pokud se nám scénář povede, měl by film režírovat Robert Sedláček. Takže je to vlastně hlavní linie další spolupráce s ním.

Zdroj fotografií: ceskatelevize.cz, koule.cz