Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Obávám se o návštěvnost náročných filmů

Obávám se o návštěvnost náročných filmů

ROZHOVOR s ředitelem společnosti Artcam Přemyslem Martinkem – ONDŘEJ ŠÍR –

Společnost Artcam patří již několik let k nejdůležitějším subjektům v tuzemské distribuční síti. Do kin přináší tzv. artové snímky, jak z evropských, tak i z asijských zemí. O historii, přítomnosti a budoucnosti Artcamu stejně jako o distribuci obecně jsme hovořili s jeho ředitelem Přemyslem Martinkem.

Produkční společnost Artcam založil Joel Farges již na začátku 90. let. Jeho zásluhou vznikly jedny z nejpozoruhodnějších českých filmů tehdejší doby (Žiletky, Marian, Záhrada). Můžete upřesnit, co tehdy motivovalo francouzského producenta ke vstupu na český filmový trh?

Vůbec netuším. V současnosti je hlavní postavou Artcamu producent a režisér Artemio Benki a oficiální historie společnosti Film Distribution Artcam začíná až rokem 2000.

V Česku je společnost Artcam Praha připomínána od roku 1998. Mezi léty 1998 a 2000 její filmy ale distribuovala jiná společnost. Můžete upřesnit, co se v této době v Artcamu dělo?

Opět neznám odpověď a nevím, koho se zeptat. Domnívám se ale, že primárně byl Artcam produkční společností.

Na českém distribučním trhu stabilně společnost Artcam působí od září roku 2000. Její vstup na český distribuční trh byl ale nesnadný. Bylo pro společnost tehdy obtížné najít k jejím filmům cestu do kin?

Především se nakoupilo velké množství drahých filmů a ihned se ukázalo, že jejich distribuce v České republice bude nesnadná a primárně nevýnosná. Vlastně ihned po založení společnosti hrozilo ukončení její činnosti, což se nakonec nestalo a Artcam se začal profilovat jako malá distribuční firma.

Od začátku jste se orientovali především na evropskou produkci. Ve vaší nabídce tehdy byly filmy jako Harrisonovy květy, nebo Buena Vista Social Club. Ty se ale nesetkaly s velkým diváckým ohlasem. Je pro Vás komerční hledisko důležitým ukazatelem? A které z vámi uvedených titulů byly (třeba i překvapivě) divácky velmi úspěšné?

Úspěšnost filmu je v našich podmínkách poměrně relativní. Základním kritériem není jen poptávka diváků v kinech, ale možnost film dále prodávat televizním stanicím a vydat ho na DVD. Navíc vlastníme práva i pro Slovenskou republiku, takže příjmy z kina jsou jen jedním z několika typů zisku. Filmy jako Buena Vista Social Club měly velmi slušné výsledky, ke kterým se dnes jen velmi těžko dostáváme. Podobně je to i s filmy jako Amores Perros nebo Pianistka. Ta asi překvapila velmi výrazně, protože dosáhla ve velmi malém počtu kopií necelých 40 tisíc diváků.

Jedním z prvních projektů Artcamu byl středometrážní snímek Milana Maňáka Kanál Izer 1. Přijímám trochu s údivem, že jeden z nejvýznamnějších artových distributorů v Česku se podílel na takové pubertální zábavě…

Co na to říct…

Artcam koprodukoval také oba celovečerní filmy režiséra Petra Václava1. Od roku 2001 se ale žádný jeho celovečerní snímek v kinech neobjevil. Hodláte navázat na spolupráci s ním?

Petr Václav dlouhodobě spolupracuje se společností Sirena film, která Artcam jaksi zaštiťuje, a to nejen na poli hraného filmu, ale i na relizaci reklamních spotů. Doufáme, že pokud přijde s novým filmem, budeme se o něj úspěšně ucházet.

V oblasti českého a slovenského filmu se specializujete především na dokumenty (Nachovéplachty, Iné svety) nebo nejnověji Slepé lásky. Přitom by se dalo, vzhledem k dřívějším aktivitám Artcamu, předpokládat, že se budete více specializovat na dramatickou tvorbu. Nemrzí Vás, že se v této oblasti více neangažujete?

České hrané filmy jsou pro nás příliš drahé. Producenti chtějí od distributora minimální garanci v řádech miliónů korun a to je pro nás těžko dostupné zboží. Nicméně bychom se rádi k hraným filmům dostali a letos v prosinci uvedeme do kin film Sestra režiséra Víta Pancíře. Jednáme také o dalších filmech, ale v zásadě se domnívám, že to vždy budou opět výlučnější, autorské filmy.

Ve vaší nabídce se pravidelně objevují snímky Kim Ki-duka nebo Larse von Triera. Čím Vás oslovili právě tito režiséři?

U obou těchto režisérů bylo jistě základním kritériem to, že je české publikum dobře zná. I když u obou lze vysledovat radikální pokles návštěvnosti jejich nejnovějších filmů. U výběru jsem přímo samozřejmě nebyl, takže nemám přesnější představu, proč právě tito autoři, nicméně oba patří mezi nejdůležitější režisérské osobnosti současnosti a to je přesně ten typ autorů, jejichž filmy bychom rádi českým divákům představovali.

Programová nabídka Artcamu je ojedinělá pravidelným zařazováním snímků východní provenience. Hodláte se v tomto oboru i nadále angažovat?

V tuto chvíli se budeme orientovat především na evropské filmy. Je to hlavně z toho důvodu, že na ně můžeme čerpat peníze z MEDIA programu. Rádi bychom v prezentaci asijských filmů pokračovali, ale bohužel se ukazuje, že jsou jen pro úzký okruh diváků. Navíc větší české společnosti atraktivnější filmy skupují a vydávavají je na DVD.

Asi nejvýraznějším úspěchem Artcamu v poslední době byl animovaný film Persepolis. Jak si jeho úspěch vysvětlujete?

Spojení autorského komiksu a filmu funguje velmi podobně na úrovni artové i mainstreamové produkce. Lze očekávat, že současný divák sáhne po kvalitním komiksu rázněji, než po kvalitním konverzačním dramatu. Perspepolis je v mnoha ohledech velmi provokativní film – formálně i z hlediska stylu a tématu vyprávění. Navíc měl širokou podporu médií a silnou odezvu v zahraničí, ať už na festivalu v Cannes, nebo při udělování Oscarů. To jsou přitom události, které česká média do značné míry zajímají a přinášejí z nich rozsáhlé zpravodajství.

Na animovaný film se specializuje čím dál více zahraničních studií. Do kin se ale chystá i český zástupce Kozí příběh: Pověsti staré Prahy. Věříte v jeho úspěch? Zatím poslední díl Fimfára ani takřka hororový film Jana Baleje se nesetkal právě s úspěchem…

Opět je otázkou, co je to úspěch. Velká studia mají velmi silnou marketingovou podporu svých titulů prostřednictvím licencí, které na jednotlivé tituly prodávají nadnárodním i národním společnostem. Spotřebitelé se tak dostanou do kontaktu s filmem prostřednictvím hraček v restauracích jako je McDonald nebo třeba i obyčejných českých jogurtů. Pro multiplexy jsou rodiny s dětmi klíčovou cílovou skupinou, takže tyto filmy mají silnou propagaci v kinech, která je pro komerční úspěch filmu také klíčová. Tomu české animované filmy konkurovat nemohou a jejich výsledek tedy není nutné poměřovat s čísly filmů studia Pixar. Věřím, že Kozí příběh, který je orientován na starší publikum, má potenciál uspět, ale tady bude skutečně záležet na tom, jestli je primárně určen spíš dospělým (případně dospívajícím) nebo rodinám.

Do Artcamu jste přišel poměrně nedávno. Mělo by se podle Vás nějak změnit zaměření, distribuční politika Artcamu?

Určitě je zapotřebí hledat další způsoby prezentace našich filmů. Obecně se typ filmů, ketré uvádíme, nezmění. Spíše jde o to, dokázat na ně přilákat širší publikum, a podpořit tak jejich další prodej. Pro mne je důležité udržet v silné konkurenci vysokou úroveň našich filmů. Trh je dnes přesycený a menší společnosti se musejí rozvíjet tak, aby se dokázaly zabezpečit i bez vysokých příjmů z kin. Bude to znamenat další rozvoj společnosti směrem k jiným aktivitám, než je jen čistá distribuce.

Neplánujete se vedle kinodistribuce více zaměřit i na vydávání artových titulů, které by třeba v kinech nenašly mnoho diváků, na DVD?

Trh s DVD je u nás tak trochu v krizi. Vlna příbalů sice dokázala přinést velkým firmám obrovské zisky, ale i ony teď musejí hledat nové cesty, jak divákům nabídnout dražší produkty a jak zabezpečit prodej nových titulů. Nejvýrazněji však příbalová vlna zasáhla právě distribuci DVD s náročnými filmy. Ty se nedostaly ani do příbalů a zájem o drahá, i když kvalitní DVD opadl stejně jako ostatním společnostem. Budeme rádi, když se nám podaří vydat ty filmy, které měli diváci možnost vidět v kinech.

Ceny vstupenek v kinech meziročně stouply o více jak 10 korun. Zpočátku roku to znamenalo pokles diváků v kinech a ani o prázdninách se kromě velkofilmu Bathory nenašel jediný, který by navštívilo více jak 300 000 diváků. Myslíte si, že diváci na kina zanevřeli?

Určitě ne. Letošní rok je ve znamení změn v daňovém systému, silné inflace a vůbec jakéhosi ekonomického tlaku. Navíc loňský rok byl, co se návštěvnosti týče, mimořádný. Odliv diváků vnímám také jako reakci na nadprodukci líbivých českých filmů, která divácký potenciál roztříšťuje. Do budoucna se domnívám, že kino stále hraje velmi důležitou sociální roli, i když trochu jinou než dříve. Multiplexy se chovají stejně jako velká nákupní centra a společně s hollywoodskými studii stále dokážou nabídnout atraktivní zábavní balíček, kterému se sezení u domácího kina, u televize nebo u internetu nevyrovná. Spíš bych se obával o návštěvnost náročných filmů.

Návštěvnost českých filmů je oproti loňsku poloviční. Nezabral ani nový film Hřebejka a Jarchovského. Přitom ještě na začátku roku deklaroval šéf Falconu Jan Bradáč, že nás čekají v letošním roce minimálně dva filmy, jejichž návštěvnost překoná hranici 800 000. Jak hodnotíte dosavadní letošní českou produkci?

Sázka na domácí trh přestává vynášet. Producenti se příliš spoléhají na to, že jim obyčejný český divák naplní kasu, ale ono se tak neděje. Právě Falcon je v tomto ohledu velmi silným hráčem, který na rozdíl třeba od Bontonfilmu spoléhá výhradně na nasmlouvané filmy studia Sony a české pochybné kvality (Vratné láhve nevyjímaje). Současný český film se musí vymanit ze stavu, kdy o jeho kvalitách rozhodují marketingové kampaně, a pokud chce uspět v mezinárodní konkurenci, musí být kvalitnější jak formálně, tak tematicky. Zvláštní je onen obrat k vážným tématům, který nás v brzké době čeká. Jakoby producenti zavětřili, že třeba Wajdova Katyň doma naprosto dominovala, a pokusili se tento model naroubovat nám. Po této vlně by snad mohla přijít kvalitnější produkce ze současnosti.

Jaký máte názor na nově zavedený systém financování českého filmu?

Chybí silnější provázání státu a kinematografie formou zastřešující organizace, která by lákala do Čech zahraniční filmaře, pomáhala s prodejem českých filmů do zahraničí atd. Máme jen soukromé organizace placené často z grantových prostředků a Státní fond, který dožívá na základě 16 let starého zákona. Celý systém by potřeboval zmodernizovat, ale do toho se nikdo příliš nehrne. Do Fondu sice přitéká větší množství prostředků, což se projeví hned příští rok, kdy do kin přijdou ambicióznější projekty jako Protektor nebo Normal. Množství peněz není zásadním problémem českého filmu, spíše mu chybí jakási struktura a zázemí, čímž bych se rád dotknul i stagnující úrovně českých filmových škol.

Zatímco multiplexy dnes nabízejí film divákům za 100–170 korun, na malých městech se vstupné stále drží v cenové relaci 50–70 korun. Myslíte si, že je to výhodou pro malá kina a jak se díváte na jejich budoucnost?

Malá kina se tváří, že jim budoucnost zajistí nadstavbové akce jako jsou filmové festivaly. Sály se při nich vždy příjemně zaplní, do kina se dostane atmosféra, přijedou autoři. Malá kina by se přitom měla pokoušet podporovat také standardní nabídku distribučních titulů a vychovávat si diváky tak, aby do kina chodili pravidelně. V tomto ohledu jsou nejdál pražský Světozor a kino Aero. V menších městech bude o budnoucnosti kin rozhodovat proces digitalizace, snaha radnice zachovat kino jako kulturní prostor a vzdálenost kina od nejbližšího multiplexu.

S rozvojem DVD projektorů se objevila poptávka promítat filmy kromě klasických kin a filmových klubů také na středních školách. Ne všechny školy ale mají tu možnost zařídit kompletní právně-ekonomický rámec, aby mohly projekce zajistit. Jak se na tuto problematiku dívá společnost Film Distribution Artcam?

Se zavedením Rámcově vzdělávacích programů na školách přišla i jakási povinnost učit děti mediální výchově. To je pro nás jako pro distributora velmi zajímavé, protože tak můžeme mladým divákům ukázat film nikoliv jako odpolední zábavu v multiplexu nebo doma na počítači, ale jako umění. Jenže opět vše závisí na konkrétních učitelích. V žádném případě se nebráníme tomu, aby od nás školy získávaly možnost promítat naše filmy za opravdu minimální cenu, ale nemáme sílu jim to sami nabízet. Vyučování mediální výchovy je dnes jen velmi volně definováno, a dokonce se mu nevěnují ani filmovědné katedry na našich Univerzitách (kromě té olomoucké). Tím pádem se pedagogové dostávají pouze k nabídce jakýchsi pofidérních rychlokurzů, které nabízejí společnosti spolu s přeškolováním na automechanika apod. Obecně lze říct, že všechna studia, dokonce i ta hollywoodská, mají pro školní projekce slabost a často je povolují zdarma. Bohužel je o ně menší zájem, než bych čekal.

1 Marian (1996), Paralelní světy (2001). Scenárista a režisér, absolvent FAMU. Jeho snímek Paní Le-Murie získal hlavní cenu na festivalu v Mnichově (1993).

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 49

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru