Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » „Gay Rights Now“

„Gay Rights Now“

RECENZE: Milk (Gus Van Sant, 2008) – MATĚJ NYTRA –

Snímek vyprávějící o životě prvního otevřeně homosexuálního politika Harveyho Milka, jenž byl v 70. letech v Americe zvolen do veřejné funkce v San Francisku, měl originální americký režisér Gus Van Sant v hlavě už dlouho. Teprve loni se mu podařilo vysněný počin uvést a hned z toho byla řádka nominací na Oscara: titulní role ztvárněná proměněným Seanem Pennem zaujala akademiky natolik, že herci přiřkli zlatou sošku na úkor zápasícího wrestlera Mickeyho Rourka, jenž by určitě v pěstním souboji ustrojeného homosexuála moc nešetřil. Zvítězila tedy jemnost. Více než ono setkání protikladů, co se výběru nejvýraznějších postav v amerických filmech loňska týče, je ale na celé věci zajímavá zvláštní shoda ve výrazové nátuře těchto top snímků daného období, jež rozhodně nejsou příkladem typických amerických velkofilmů ani trháků, jak je známe. Opět s ohledem na zmíněného Wrestlera se dá snadno s jistým potěšením tvrdit, že se obě životopisná dramata ze standardů hollywoodské produkce stylem vymykají a mohou dobře zaujmout i kritiku na evropské scéně, jako se to Van Santovi dařilo již celé roky předtím, kdy se se svou nezávislou tvorbou stal pro Západní Evropu inovátorem a skutečným filmařským umělcem dneška. To jsou ale jiné filmy.

Milk pracuje podle jasně narýsovaného scénáře, který napsal dosud méně známý autor Dustin Lance Black a také za něj dostal zlatou sošku podobně jako herecký představitel „mesiáše“ gayů. Důvod, proč se Gus Van Sant chopil „cizího“ scénáře, je jasný: jako člověk mající k tématu blízko se oddaně mínil zaměřit na samotnou režii a realizaci příběhu, který je už sám o sobě slavnými dějinami a jako takový nenabízí moc místa pro autorské zkreslování nebo čisté filmařské interpretace. Ty rád režisér činil, když například zpracovával columbinský školní teror ve filmu Slon, a také jeho pojetí smrti Kurta Cobaina (jenž však je jen vzdáleným předobrazem filmové postavy Blacka) v Posledních dnech rozhodně není nejspolehlivější „rekonstrukcí“ dění, a proto logicky namíchlo řadu muzikantových fanoušků. Tomu se jistě chtěl u Milka vyhnout, a děj filmu proto zcela vychází z přímých faktů, reálných televizních rozhovorů a atmosféra se snaží co nejvěrněji vystihnout a upomenout dobu.

Úvod nás vpraví do prostředí Harveyho života, do USA 70. let: hřmotné „vietnamské“ neurovnané doby, ve které i Pennův1 hrdina hledá sám sebe. Sám Milk byl účasten války v Koreji a měl za sebou bohaté zkušenosti ze studijního (absolvoval matematiku), úřednického i sportovního (hrál fotbal) prostředí, dlouho však tajil svou sexuální orientaci. Ta se ovšem ve filmu projevuje okamžitě, co se s ním divák setkává: poznáváme Milka v roce 1970 v New Yorku, zatímco se právě seznamuje s novým přítelem. Jeho věta v následné intimní chvíli zní: „Je mi čtyřicet a ještě jsem nestihl nic dokázat.“

Dané situace se sice na časové přímce – již film pojímá – nachází na samém začátku, ve vyprávění jim ale předchází základní scéna u Milka v kanceláři, když začíná hovořit do záznamníku. Ta implikuje retrospektivní charakter vyprávění a nechronologický časový rozvrh, který se ve filmu následně rozbíhá. Cílem je tragický rok 1978, kdy se Harvey B. Milk, již jako úspěšný politik a bojovník v zastupitelském úřadě své oblasti, ocitá v pracovně tváří v tvář blízkému příteli, zároveň však i konkurentovi v politických zájmech Danu Whitovi – a zbraň, kterou White třímá v ruce, se Milkovi stane osudnou.2 Scénář nám však toto vyústění podá již na samém začátku pomocí dobových materiálů. Celý průběh filmu je tak čekáním a napínavým odhalováním, co tomu v 70. letech předcházelo: jak probíhala Milkova osobní proměna (z dlouhovlasého „hippiesáka“ s fotoaparátem, který nestojí o žádnou veřejnou publicitu, v autoritu a vůdce zástupů), a jak následná vratká cesta za politickým úspěchem, která vedla přes několikeré volby a (ne)úspěšný boj proti návrhu č. 6 zakazujícímu homosexuálům jejich práva.

Strhující scény demonstrací se střídají s komorními pasážemi portrétujícími Milkovu osobnost a režisér Van Sant tak z filmu činí mnohobarevný, vskutku pestrý artový protiklad všem velkým biopic filmům. Ve shodě s dosavadními rysy jeho tvorby je tu patrná chuť navzdory silnému a propracovanému ději téma „jen“ využívat pro uskutečňování a zkoumání nevšedních vyprávěcích forem a významových spojení, jako to činí jeho díla předešlá. Van Sant si hraje s filmovými prostředky vždy po svém a daří se mu čas od času třeba „vstoupit“ do Milkovy mysli. V okamžiku střelby v jeho kanceláři se tak dozvídáme, na co jako oběť před vteřinou smrti myslí: kamera vidí skrze sklo Milkovu překvapenou, vyděšenou či zasněnou tvář a přeostřuje na odraz v okně, kde spatříme totéž, co on – protější budovu opery, jeho lásky, než z pistole zazní další výstřely tlumené tichem jeho pocitů.

Tyto filmařské prvky Van Sant objevoval v předchozích nezávislých filmech3, které tvoří jakousi trilogii o smrti a lidské neutěšenosti spolu s následným čtvrtým snímek Paranoid Park (2007); ten sérii doplňuje o poznání pozitivnějším přídechem, než měli Gerry (2002), Slon (2003)4 a Poslední dny (2005). Plně rozvinout optimistický duch a naději se Van Sant jal tedy nyní v Milkovi. Postupy se proto zestručňují – pohyb dlouhou chodbou už proto netrvá minuty jako ve Slonovi a záběry nejsou nekonečné jako v pouštních scenériích Gerryho. Halucinace a náladotvorné experimenty (jiná kvalita ilustračních obrazů ze skate parku, pohledy z dálky v lese, jímž bloudí hrdina Posledních dní) střídají původní televizní materiály z debat a průvodů jen proto, že zároveň nesou informace nutné pro děj. Místo alternativních a vyprázdněných forem, meditativních způsobů a nálad, se tak v režii zkrátka projevuje umírněnost a vše se výtečně daří sladit s klasičtějšími tendencemi mainstreamu, s nímž má Van Sant bohaté zkušenosti z let devadesátých.

Bude zajímavé sledovat, jak režisérova cesta povede dál. V jeho tvorbě se kloubí jedinečný výtvarný cit se smyslem pro jemné detailní provedení, jehož neobvyklost může čirým způsobem a trvale fascinovat. Široké publikum si však Gus Van Sant na svou stranu zřejmě nakloní až Milkem. Jen je třeba se nenechat zmást předsudky: nemusíš být queer – a to ve smyslu sexuální orientace i v tom smyslu, na jaké filmy se obyčejně díváš – aby sis film užil. To jinými slovy divákovi Van Sant filmem říká.

 

Milk

Režie: Gus Van Sant

Scénář: Dustin Lance Black

Kamera: Harris Savides

Hudba: Danny Elfman

Střih: Elliot Graham

Hrají: Sean Penn, Emile Hirsch, Josh Brolin, Diego Luna, James Franco, Alison Pill, Denis O´Hare a další.

USA, 2008, 128 min.

filminfocus.com/focusfeatures/film/milk

 

1 Milka mohly hrát podle původních plánů i jiné herecké osobnosti jako Robin Williams nebo Richard Gere. Pennovi byly pro roli upraveny vlasy a nezbytná byla kosmetická úprava nosu.

2 Z r. 1984 je oscarový dokument Doba Harveyho Milka (The Times of Harvey Milk, r. R. Epstein), taktéž uváděný na letošních Mezipatrech; jemu patří poděkování v závěrečných titulcích Milka.

3 Přehled autorovy filmografie: začínal nezávislým snímek Mala Noche (1985), proslul následující trojicí – Flákač (Drugstore Cowboy, 1989), Mé soukromé Idaho (My Own Private Idaho, 1991), I na kovbojky občas padne smutek (Even Cowgirls Get the Blues, 1993); následovaly filmy Zemřít pro (To Die For, 1995), Dobrý Will Hunting (Good Will Hunting, 1997), řada krátkých snímků a barevný, ale téměř „doslovný“ remake Psycha (1998) a následně ještě Osudové setkání (Finding Forrester, 2000); série nezávislých snímků pojímá filmy Gerry (2002), Slon (Elephant, 2003), Poslední dny (Last Days, 2005) a Paranoid Park (2007).

4 Tato série byla výtečně přijatá západními kritiky, na festivalu v Cannes, kde filmař díla zpravidla prezentoval, si vysloužily Zlatou palmu (tu získal Slon), výroční ocenění i technické ceny. A zcela nevšední je i tento případ – absolutní hvězdičkové hodnocení Slona u všech kritiků v tabulce francouzského č. Cahiers du Cinema (č. 583).

 

Print Friendly

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru