„Kterého dne Bůh stvořil Spinal Tap, a nemohl ten den raději odpočívat?“ aneb Pár slov o jednom bezpáteřním dokumentu
Před čtvrt stoletím byl v kinech bez bouřlivého ohlasu uveden hudební „dokument“ This is Spinal Tap (1984). Poté, co byl vydán v devadesátých letech na videu a později i na DVD, se z něj však stala kultovní záležitost. Popularita This is Spinal Tap stále přetrvává, což jen dokládá jeho speciální vydání na Blu–Ray disku, které vyšlo na začátku letošního roku, k pětadvacátému výročí vzniku filmu.
Děj snímku This is Spinal Tap se odehrává na počátku osmdesátých let. Jedna z britských rockových legend, kapela Spinal Tap, se tehdy vydala na turné po Spojených státech a s novou deskou Smell the Glove chtěla znovu získat ztracenou slávu z let předešlých. Věci se však během turné poněkud zkomplikovaly…
This is Spinal Tap je celovečerním debutem režiséra Martyho DiBergiho, který se předtím věnoval tvorbě televizních reklam. Režisér spolu se svým štábem doprovázel kapelu na její několik let trvající koncertní šňůře a zdokumentoval úspěchy i potíže, se kterými se kapela musela potýkat. Žánrově tvůrce označuje svůj snímek jako rockumentary, což popisuje jako smíšení rocku a dokumentu.[1]
Na základě rozhovorů s členy skupiny se odkrývá historie Spinal Tapu, záznamy pak odhalují nejen dění při koncertech, ale i události v zákulisí. I když se může zdát, že This is Spinal Tap se v ničem neliší od jiných dokumentů mapujících turné kapely, přece jen jeden markantní rozdíl zde je. V tomto případě se totiž jedná o tzv. mockumentary, nebo chcete-li mystifikační dokument. Tedy snímek, který se sice snaží působit jako realistický, avšak jedná se čistě o fikci.
Problém fikce a reality
Pojem mockumentary vznikl spojením dvou anglických slov „mock“, znamenající nepravý, a „documentary“, dokument. Jedná se o specifický druh parodie, která se zaměřuje na formu dokumentu.[2] Podobně jako hraný film, tak i dokumentární tvorba podléhá konvencím, jejichž prostřednictvím se snaží podat reálné svědectví. Častými prvky opakujícími se v dokumentu[3] jsou například rozhovory se skutečnými osobami, použití archivních záznamů nebo ruční kamera snímající bezprostřední události. A právě z těchto postupů, které mají v divákovi vzbudit dojem reality, vychází mockumentary, aby své fiktivní výpovědi dal punc reality.
Jedná se o hru mezi tvůrcem a divákem. Nakolik dokáže tvůrce zcela fiktivní událost podat tak, aby působila co nejvíce realisticky. Na divákovi pak záleží, zdali pod dojmem reality podlehne fikci, nebo odhalí pomyslnou hru, kterou s ním tvůrce hraje, a dojde tak k parodickému naplnění. Zde nejspíše spočívá příčina toho, že This is Spinal Tap byl zpočátku přijat bez větší odezvy, protože ani v reklamních materiálech souvisejících s tímto filmem nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo o parodii. Naopak, kapela byla představena jako skutečná legenda, což přispělo ke zdání realističnosti[4] – a vůbec nevadilo, že je nikdo neznal (a ani samozřejmě nemohl znát).
Kapela, která se stala legendou
Ve snímku This is Spinal Tap si tvůrci jako cíl parodování vybrali konvence spojené s žánrem hudebního dokumentu a klišé související s hardrockovými muzikanty − rozhovory s hardrockery tvářícími se velmi důležitě, ale mluvícími prakticky o ničem, povrchnost textů písní či prezentace velkolepé show, která doprovází jejich koncerty. This is Spinal Tap tedy nevznikl pouze jako reakce na tvorbu v oblasti dokumentu, ale i na tvorbu na poli hudebním.
Režie falešného rockumentary se ujal Rob Reiner, který se v něm také objevil jako režisér Marty DiBergi. Spolu s ním jsou jako scenáristé uvedeni Christopher Guest, Michael McKean a Harry Shearer, jež ztvárnili hlavní představitele skupiny Spinal Tap a zároveň jsou i autory textů písní. Nic jako pevný scénář však neexistovalo a snímek vznikal převážně improvizací během natáčení. Rob Reiner z mnoha hodin materiálu, které nakonec vznikly, vytvořil sestřih o délce kolem osmdesáti minut, jenž byl oficiálně uveden. Ale na DVD verzi spolu s filmem vyšlo přes hodinu vystřižených scén, a dokonce některé zdroje uvádí, že je možno sehnat i ilegální verzi o délce čtyř a půl hodiny.[5]
Skupinu Spinal Tap tvoří pět členů: zpěvák a kytarista David St. Hubbins (Michael McKean), kytarista Nigel Tufnel (Christopher Guest), baskytarista Derek Smalls (Harry Shearer), hráč na klávesy Viv Savage (David Kaff) a bubeník Mick Shrimpton (R. J. „Ric“ Parnell)[6]. Spinal Tap na první pohled vypadá jako průměrná hardrocková kapela (s pěkně ostrým názvem odkazujícím k bolestivé lékařské proceduře). Ale Nigel při jednom rozhovoru s DiBergim upozorní na jednu maličkost, která jejich skupinu odlišuje od všech ostatních.
Mají totiž speciální zesilovače, které oproti běžným desetistupňovým mají i číslo jedenáct, a proto se Spinal Tap honosí označením nejhlasitější kapela na světě. Bokem tak zůstává kvalita hudby či textů[7], které se jim dokonce občas i rýmují. Sofistikovaný text snad nejznámější skladby skupiny, Gimme Some Money, hovoří za všechny: Stop wasting my time / You know what I want / You know what I need / Or maybe you don’t[8], doplňovaný prohnaným refrénem spočívajícím v sousloví gimme some money opakovaném až desetkrát po sobě jako hypnotizující mantra.
Vedle výjimečnosti na poli hudebním je stejně důležitá pro hudebníky i specifická vizáž, kterou se odlišují od ostatních. Zejména David, Nigel a Derek, kteří ve snímku mají největší prostor, jsou navzájem snadno odlišitelní. Všichni tři mají sice dlouhé vlasy, jako symbol rockerů, David je má ale vlnité a blonďaté, Nigel hnědé a Derek černé, a k tomu navíc ještě vousy. Jako podivíni se nechovají pouze na koncertě, kdy v upnutých elastických kalhotách (jejichž některé již tak atraktivní a vložkami ještě více vylepšené partie se stávají vděčnými oběťmi zvídavé kamery, která je zabírá z těch nejnižších možných úhlů) poskakují po pódiu. V soukromí se chovají neméně podivně. Například Nigel ukazuje svou sbírku kytar, z níž na některé nikdy nehrál a na některé se nikdo nesmí ani podívat.
Důležitou součástí kapely je bubeník, což je ve Spinal Tapu velmi riziková pozice. Od počátku kapely dochází za podivných okolností k jejich úmrtí – při bizarní zahrádkářské nehodě, zadušení (cizími) zvratky, předávkování melaninem nebo vybuchnutím během koncertu.[9] A tak i když si ostatní členové vychvalují všechny bubeníky, které dosud měli, je patrno, že ztráta žádného z nich kapelu prakticky nepoznamenala. Jejich současnému bubeníkovi je v dokumentu také věnována nejmenší pozornost. Pouze v krátkém rozhovoru ve vaně formuluje svoji životní filozofii, přičemž zjišťuje, že hudba pro něj vlastně ani není důležitá, a v závěru snímku během koncertu zmizí v oblaku kouře, aby jej záhy nahradil další bubeník, tentokrát už na turné po Japonsku.
Nepostradatelného jedince pro kapelu představuje její manažer Ian Faith (Tony Hendra), který má neustále u sebe kriketovou pálku jako prostředek uvolnění napětí, kdy ničí vše, co mu přijde do cesty. Tato osoba pro kapelu zajišťuje vše od ubytování, autogramiád, vystoupení až po aranžmá během koncertů. Během amerického turné ale začnou na povrch vyplouvat spíše jeho manažerské neschopnosti než schopnosti a rostoucí nezájem v podobě zrušeného koncertu či zmenšující se počet diváků zcela opomíjí s tím, že posluchači se stávají „více selektivními“.
This is Spinal Tap zobrazuje zcela opačnou životní fázi kapely, než je typické pro hudební dokumenty, které se zaměřují na kapely v době jejich stoupající popularity. Také Spinal Tap je na počátku turné prezentován jako žádaná kapela. Avšak nakonec je polovina jejich koncertní šňůry zrušena (z nouze jsou například nuceni hrát k tanci na letecké základně) a oni se marně snaží prodat novou desku s černým obalem (protože odmítají ustoupit vydavateli s příliš kontroverzním, sexistickým přebalem, vyjde jim „Černé album“). Zde se tak nabízí prostor pro mnohé komické situace, mezi nejznámější patří scéna se Stonehenge, kdy se po nedorozumění s výtvarnicí během koncertu na pódium spustí místo monumentální kulisy slavného menhiru malá dekorace.
Díky komické záměně měrných jednotek (dvě čárky přece značí palce, nikoli stopy) během rádoby velkolepé show poskakují kolem monumentu trpaslíci, kteří mají co dělat, aby Stonehenge nerozšlápli. Celý koncert nakonec působí víc jako představení pro děti než vystoupení hardrockové skupiny, která si zakládá na působivosti svých aranžmá.[10]
Smát se, až se za páteř popadat
Parodován je britský původ skupiny, kdy kromě silného evropského akcentu Nigel nosí skotský kilt, jeden ze zesnulých bubeníků se jmenoval Peter „James“ Bond a Sir Denis Etan-Hogg je ztvárněn Patrickem MacNeem z populárního britského špionážního dramatu, který si ve své roli v This is Spinal Tap ponechává všechny atributy své slavné postavy.
Díky brisknímu humoru však snímek umožňuje se zasmát i divákům, kterým jeho parodické kořeny zůstanou dobře utajeny. Vtipně sám o sobě vyznívá boj o pojmenování kapely, různé slovní hříčky a přeřeky (Spinal Pap, Mime is money) nebo příhoda na letišti, kdy Derek ve snaze vylepšit svou image není schopen projít detektorem kovu… tedy do okamžiku, kdy si z kalhot vytáhne obří okurku obalenou alobalem. Nedorozumění s kulisou Stonehenge či okamžik, kdy se jednomu hudebníkovi odmítá otevřít kokon, z kterého má vystoupit na pódium, je vtipný sám o sobě, i jako „reálná“ příhoda.
Legenda, která se stala kapelou
Mystifikační síla snímku This is Spinal Tap byla taková, že diváci po zhlédnutí nabyli domnění, že se jedná o skutečnou kapelu, a začali se shánět po jejich deskách. McKean, Guest a Shearer tedy po dokončení filmu vyrazili na krátké klubové turné jako Spinal Tap. V roce 1992 se znovu sešli a nahráli album Break Like the Wind. S novou deskou vyrazili na skutečné turné a natočili snímek The Return of Spinal Tap.[11]
Fenomén zvaný Spinal Tap dnes udržují při životě především fanoušci. Oficiální fanouškovské stránky www.spinaltapfan.com poskytují aktuální informace týkající se čehokoliv souvisejícího s kapelou, např. je zdarma ke stáhnutí píseň Saucy Jack z jejich alba Back from the Dead. V internetových obchodech je možno zakoupit různé verze snímků s kapelou na DVD i speciální sběratelská vydání This is Spinal Tap, ale i ostatní propagační materiály, jako jsou plakáty, trička, nálepky, či dokonce figurky Davida, Nigela a Dereka.
Kapela dodnes pořádá koncerty a nemůže si stěžovat na nezájem diváků. Občas se objevují v televizních show, např. The Joe Franklin Show. Naposledy jako veteráni z dosud extrémně populární kapely vystoupili letos v červenci v televizní show americké televize Late Night with Jimmy Fallon, kde poskytli krátký rozhovor o svých současných aktivitách, např. Nigel nyní pěstuje miniponíky, a tak se musí potýkat s problémy při shánění přijatelných minižokejů, a zazpívali svůj hit „Gimme Some Money“. Dlužno dodat, že od osmdesátých let se jejich image až na pár vrásek nezměnila. Od té doby snad jen vystřídali pár bubeníků…
This is Spinal Tap
Scénář: Christopher Guest, Michael McKean, Harry Shearer, Rob Reiner
Režie: Rob Reiner
Kamera: Peter Smokler
Hudba: Christopher Guest, Michael McKean, Harry Shearer, Rob Reiner
Hrají: Christopher Guest, Micheal McKean, Harry Shearer, Rob Reiner
USA, 1984, 82 min
Odkazy
Oficiální stránky skupiny Spinal Tap: http://www.spinaltap.com/
Některé videoklipy skupiny Spinal Tap na youtube:
Gimme Some Money: http://www.youtube.com/watch?v=I-BYzaDwNoE&feature=related
[1] „Chtěl jsem zachytit zvuk a pocítit tvrdě pracující rockovou kapelu na cestách,“ říká v úvodu Marty DiBergi. [ROWE, Chip. Spinal Tap A to Zed : A guide to one of England`s loudest bands. [s.l.] : [s.n.], 2002. Dostupný z WWW: <http://www.spinaltapfan.com/atozed/main.html>. s. 37.]
[2] V případě hudebního mystifikačního dokumentu lze v českém prostředí připomenout tvorbu Petra Zelenky – Visací zámek 1982–2007, Mňága – Happyend nebo Rok ďábla. [KORDA, Jakub. Moc/k/ ďábla: slepé uličky mystifikačního dokumentu. Cinepur. 2006, č. 14, s. 44−45.]
[3] Mnohé prostředky či postupy dříve typické pro tvorbu dokumentární se objevují i v hraném filmu a nelze přesně vymezit metody charakteristické pouze pro dokument.
[4] HARRIES, Dan. Film Parody. [s.l.] : [s.n.], 2000. s. 29.
[5] <http://www.spinaltapfan.com/articles/video.html>.
[6] Poslední dva jmenovaní jsou skuteční hudebníci a členové rockových skupin David Kaff (Natural Gas) a R. J. Parnell (Atomic Rooster). [HARRIES, Dan. Film Parody. [s.l.] : [s.n.], 2000. s. 46.]
[7] Ukázku si můžete poslechnout na http://www.sing365.com/music/lyric.nsf/Spinal-Tap-Lyrics/40BAAC903FB6FAEF48256DCE0030FE81.
[8] Přestaň ztrácet můj čas / Však víš, co chci / Však víš, co potřebuju / Nebo možná taky ne. Dej mi prachy, dej mi prachy…
[9] <www.spinaltapfan.com/articles/taphis.html>.
[10] V pozdějším snímku The Return of Spinal Tap je naopak kulisa Stonehenge natolik velká, že snahy rekvizitářů propasovat ji malými dveřmi jsou neúspěšné. Během charitativního vystoupení skupiny Spinal Tap byla rekvizita (s podpisy všech ostatních účinkujících) správné velikosti, nicméně špatné načasování zcela zničilo kýžený efekt – „sloupy“ byly spuštěny bez horizontální desky a následně odstraněny z pódia – načež se spustila chybějící část, jenže už tu nebylo nic, na čem by přistála. [Trivia for This is Spinal Tap [online]. 1990-2009 [cit. 2009-09-13]. Dostupný z WWW: <http://www.imdb.com/title/tt0088258/trivia>]
[11] Allmovie.com
Autor
